Článek
Byla slunečná sobota 26. dubna 1986 a Valerij Legasov se ráno rozhodoval, zda víkend stráví se svou manželkou, nebo dá přednost pracovním povinnostem. Nakonec zvolil práci. Zavolal si řidiče a odjel do sídla Ministerstva středního strojírenství v Moskvě, kde se ten den konalo stranické zasedání.
Než začala schůze, od kolegy se dozvěděl, že v Černobylu došlo k „nějaké nehodě“. O havárii padla zmínka i na jednání straníků – ministr Jefim Slavskyj ji ale odbyl slovy: „Ať se tam stalo cokoliv, nijak to nepřeruší kupředu směřující vývoj sovětské jaderné energie.“
Kolem poledne se Legasov dozvěděl, že byl jmenován vedoucím vyšetřovací komise.
Té noci letěl do Pripjati.
Chemik, který chtěl psát básně
Legasov se narodil 1. září 1936 v Tule. V mládí uvažoval, že se bude živit jako básník, ale nakonec od toho upustil s tím, že jako vědec bude společnosti prospěšnější. Vystudoval fyzikální chemii, absolvoval postgraduální studium na Kurčatovově institutu atomové energie a postupně se vypracoval na prvního zástupce ředitele.
Jaderná energie ale nebyla jeho specializace – věnoval se fyzikální chemii a výbušninám. Ke Černobylu se dostal spíše souhrou náhod: ostatní kolegové z Kurčatovova institutu se specializací na jadernou fyziku si v osudný den zrovna užívali dovolené. Přesto byl po havárii Legasov jediný, kdo skutečně znal závažnost celé situace, a díky svému postavení dokázal přesvědčit Kreml, aby jednal.
Jeho učitelka ze základní školy na něj vzpomínala v ruském dokumentu: „Nikdy se nestalo, že by na nějakou otázku neznal odpověď. Nestudoval proto, aby měl dobré známky, ale protože chtěl ty věci prostě znát.“
Legasov i někteří jeho kolegové vyjadřovali před havárií pochybnosti nad bezpečností reaktorů RBMK – upozorňoval na to, že operátoři neznají kritické chování zařízení v nestabilních podmínkách. Jenže tyto informace podléhaly utajení a k provoznímu personálu elektráren se nikdy nedostaly. Po vědcích se ani náhodou nechtělo, aby něco schvalovali – to byla rozhodnutí stranických funkcionářů na ministerstvech.
U reaktoru
Po příjezdu do Černobylu Legasov okamžitě pochopil, s čím má co do činění. Byl to on, kdo rozkázal zasypat reaktor hlínou, pískem a borem. On přesvědčil místopředsedu vlády Borise Ščerbinu o nutnosti evakuace Pripjati.
Zatímco pracovníci nesměli v okolí elektrárny kvůli záření zůstávat déle než čtrnáct dní, Legasov trávil na místě mnohem delší dobu bez přestávky, přestože si rizika uvědomoval. Jeden z jeho kolegů z Černobylu vzpomínal: „Byl všude. V prvních dnech trávil čas na ventilačním komíně, který po výbuchu zůstal neporušen. Bál se radiace jako všichni. Ale pokud měl mít morální právo posílat tam ostatní, musel jít příkladem.“
Nejhorší pro něj bylo, že nemohl říci lidem pravdu o tom, jaké dopady záření na jejich zdraví bude mít. Musel se držet oficiálního stanoviska strany.
Vídeň, srpen 1986
V srpnu 1986 přijala Mezinárodní agentura pro atomovou energii sovětskou delegaci ve Vídni. Byl to první velký moment, kdy Sovětský svaz mohl světu vysvětlit, co se stalo. Zprávu předložil Legasov. Mluvil pět hodin. Předložil čtyřistastránkový dokument.
Odborníci z celého světa byli ohromeni rozsahem a otevřeností informací. Nikdo od Sovětů podobnou míru transparentnosti nečekal. Legasov podrobně popsal selhání bezpečnostní kultury, chyby operátorů, nedostatky ve výcviku personálu.
Vynechal ale konstrukční vady reaktoru – na výslovný příkaz z vyšších míst nezmínil nebezpečné vlastnosti grafitových konců regulačních tyčí, kvůli nimž stisknutí havarijního tlačítka reaktor nezastavilo, ale naopak výkon nejdřív zvýšilo. Byla to ta vada, kvůli níž výbuch vůbec nastal.
Dana Drábová, tehdejší vědkyně a pozdější předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, která se s Legasovem osobně setkala na konferenci v Gomelu v roce 1987, jeho vídeňský výkon ocenila: „Na to, jak málo času Legasovův tým měl a co všechno bylo třeba v souvislosti s havárií řešit, byla ta zpráva vynikající. Jak po vědecké stránce, tak svou otevřeností.“
Legasov sám věřil, že udělal nejlepší, co za daných okolností mohl. Ale vědomí toho, co zamlčel, ho pronásledovalo.
Trest
Po návratu z Vídně čekalo Legasova studené přivítání z obou stran.
Stranickým funkcionářům vadilo, že o sovětském jaderném programu vyzradil příliš mnoho. Kolegové z Kurčatovova institutu naopak měli pocit, že je zradil – zpráva odkryla natolik závažné skutečnosti, že na celý sovětský jaderný průmysl vrhla špatné světlo. Akademie věd ho dvakrát nominovala na titul Hrdiny socialistické práce – a dvakrát byl ze seznamu odstraněn jako jediný z členů vyšetřovací komise.
Na volbách do vědecké rady Kurčatovova institutu – po dvaceti letech vědecké kariéry, po měsících strávených v Černobylu, po vídeňské konferenci – kolegové odmítli Legasova zvolit. Kolegové se mu posmívali. Nikdo se neptál, co zažil.
Legasov se stával stále více přesvědčeným, že sovětský jaderný průmysl se z havárie nepoučí. Že konstrukční vady nebudou opraveny. Že bezpečnostní kultura zůstane stejná. A že on sám selhal, protože o vadách věděl před havárií a neudělal dost.
„Nepřítel není ukryt v technice,“ řekl po havárii. „Nepřítelem je samotný způsob utváření a řízení procesů závislých na člověku. Dnes musíme techniku chránit před člověkem.“
Nemoc z ozáření se mezitím prohlubovala. Chronická únava, vypadávání vlasů, nevolnost. Lékaři mu říkali, že si pobytem u reaktoru v prvních dnech výrazně zkrátil život.
V květnu 1987 se Legasov předávkoval prášky. Přežil. Blízkost smrti ho ale nepotrčila zpět k životu.
Kazety
V posledních týdnech svého života namluvil Legasov na magnetofonové pásky rozsáhlé vzpomínky. Mluvil o havárii, o svém životě, o sovětské vědě, o systému, který ji ničil. O konstrukčních vadách reaktoru RBMK. O tom, co věděl před havárií a neprosadil. O tom, proč ve Vídni neřekl celou pravdu. O tom, jak systém funguje – a proč nefunguje.
Na kazetách mluvil otevřeněji, než kdy předtím mohl veřejně říct. Mluvil jako člověk, který ví, že už nic nemá co ztratit.
27. dubna 1988 – přesně v den druhého výročí černobylské havárie – byl Legasov nalezen ve svém domě nedaleko Moskvy. Bylo mu 51 let.
Kazety, které před smrtí namluvil, byly ukryty a uchovány. Kolovaly v opisech mezi vědci. Šířily se tajně. V úplnosti byly zpřístupněny veřejnosti až po rozpadu Sovětského svazu a staly se jedním z nejdůležitějších dokumentů o havárii – svědectvím člověka, který byl u samého jádra katastrofy a pak u jádra jejího utajování.
Posmrtná rehabilitace
V roce 1996 – osm let po jeho smrti – udělil prezident Boris Jelcin Valeriji Legasovovi titul Hrdina Ruské federace, in memoriam, „za odvahu a hrdinství projevené při likvidaci následků havárie v černobylské jaderné elektrárně“.
Byl to titul, který mu za života dvakrát odepřeli.
V úvodu seriálu HBO Černobyl zazní věta, kterou Legasovovi tvůrci připsali: „Jaká je cena lží? Ne v tom, že je považujeme za pravdu. Mnohem horší je, že když slyšíme dostatek lží, nepoznáme, co je pravda.“
Zdroje:
Jaká je cena lží? Černobylský vědec vzdoroval aroganci mocných – Aktuálně.cz
Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/chemik-ktery-pomahal-v-cernobylu-kdo-je-valerij-legasov/r~d8c198c682d911e9a305ac1f6b220ee8/
Kdo byl Valerij Legasov – G.cz
Dostupné z: https://g.cz/kdo-byl-valerij-legasov-skutecny-hrdina-cernobylu-k-sebevrazde-ho-dovedli-pocit-viny-i-upadnuti-v-nemilost-rezimu/
Valerij Legasov: Hrdina z Černobylu – Elektrina.cz
Dostupné z: https://www.elektrina.cz/valerij-legasov-hrdina-z-cernobylu
Legasov, Ščerbina, Ďatlov – Životopisyonline.cz
Dostupné z: https://zivotopisyonline.cz/legasov-scerbina-datlov-jak-se-vyvijely-jejich-po-cernobylske-tragedii/
Valerij Legasov – Wikipedia (anglická verze)
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Valery_Legasov
Serhii Plokhy: Černobyl. Dějiny jaderné katastrofy (Paseka, 2019)
