Lesník, který přežil Sibiř, se vrátil na Volyň. A zachránil dvacet pět tisíc lidí

Henryk Cybulski se narodil v roce 1910 v kolonii Dermanka nedaleko Przebraže na Volyni jako jedno z deseti dětí v rolnické rodině. Byl sportovec — střelec, dálkový běžec. Od roku 1937 pracoval jako hajný v lesní správě v Kiwercích, kde mohl využít i své sportovní nadání.

V únoru 1940 ho Sověti deportovali na sever Sovětského svazu — v rámci první vlny deportací polského obyvatelstva z okupovaných území. Pracoval za polárním kruhem. V létě 1940 se rozhodl uprchnout. To, co následovalo, připomínalo spíše výpravný román než pamětnické vzpomínky: osm týdnů pěšky, přes lesy a stepi, zpět na Volyň. Jak Cybulski později sám poznamenal, zkušenost z dálkových běhů mu zachránila život.

Po návratu se ukrýval, pracoval příležitostně, snažil se na sebe nepřitáhnout pozornost. V srpnu 1942 vstoupil do Zemské armády. Na jaře 1943, kdy se zprávy o prvních masakrech začaly šířit po okolních vesnicích, se vrátil domů — do Przebraže.

Przebraže — malá polská kolonie poblíž Kovelského okresu — nebyla výjimečná geograficky, ani strategicky. Neměla pevnostní hradby ani přirozené překážky. Měla jedinou výhodu: organizaci, která začala vznikat ještě před tím, než přišel nejhorší masakr.

Místní sebeobrana fungovala v zárodcích od přelomu let 1942 a 1943. Kolem vesnice rozmístili hlídkovací stanoviště, centrum ohradili několikametrovým pásmem drátěných zátarasů. Velel nejprve civilní výbor; vojenským velitelem byl Zygmunt Nestorowicz. Když se 20. dubna 1943 vrátil Cybulski, zastihl vesnici s pásem drátěných zátarasů a základní strukturou hlídek.

Na konci dubna 1943 byl zvolen vojenským velitelem. Funkci formálně převzal 8. května 1943.

Co následovalo, bylo dílo systematické reorganizace. V květnu rozšířil Cybulski síly na čtyři čety. V polovině července 1943 — tedy právě v době Krvavé neděle — stála obrana na čtyřech kompaniích po sto dvaceti mužích a čtyřicetičlenném jezdeckém průzkumném oddílu. Celkem tisíc z nich bylo ozbrojených. Zbraně získával, jak se dalo: kupovaly se pokoutně od německých a maďarských vojáků, vykopávaly se na bojištích. V Przebrażu vznikla dílna na výrobu a opravu zbraní, kde se mimo jiné vyráběly pistole Sten. Ze sovětských trosek tanků byly demontovány a upraveny pro boj dva kanóny ráže 45 mm.

Od jara 1943 proudili do Przebraže uprchlíci. Přicházeli pěšky, na vozech, s dětmi a zásobami, nebo bez ničeho. Sebeobrana organizovala konvoje — vjela do ohrožených vsí a evakuovala přeživší. Takto bylo ze Světlé Vojny v Kolkách evakuováno tři tisíce Poláků.

Cybulski sám uvádí v pamětech, že koncem července 1943 žilo v Przebrażu osmnáct tisíc lidí. Sovětský partyzán Józef Sobiesiak hovoří o dvaceti tisících. Jiné prameny odhadují kulminační počet v létě 1943 na dvacet pět tisíc. Přesná evidence neexistovala — nebylo ani podmínek, ani personálu na vedení matrik. Jisté je, že v každém hospodářství žilo po několika rodinách, na polích stály provizorní boudy a zemnice.

Vedle Poláků ukrývali v Przebrażu Židy — prchající před německou likvidací, která na Volyni probíhala souběžně s masakry UPA — a sovětské válečné zajatce prchající z německých táborů. Cybulski spolupracoval se sovětskými partyzány v lesích; pomáhal přepravovat uprchlíky do jejich řad.

UPA zaútočila na Przebraže poprvé 5. července 1943 — šest dní před Krvavou nedělí. Obrana útok odrazila. Cybulski druhý den zahájil protiútok: na čele tří kompanií vyjel sedm kilometrů do sousední vesnice Trościaniec, kde se nacházela škola kádrů UPA, a rozprášil ji.

Druhý velký útok přišel 31. července, při žních. Část sil sebeobrany vyšla chránit žence na polích. Narazili na patrolu UPA, pak na větší oddíl — Cybulski odhadoval jejich sílu na tři a půl tisíce mužů, z nichž dva a půl tisíce bylo ozbrojeno střelnými zbraněmi. Nasadil všechny dostupné síly, včetně civilistů ozbrojených chladnými zbraněmi. Fronta se roztáhla na několik kilometrů. Teprve použití obou kanónů a zničení vozu s municí nepřítele přinutilo UPA k ústupu.

Největší útok přišel 30. srpna 1943 ve čtyři hodiny čtyřicet pět minut ráno. Síly UPA odhadoval velitel na deset tisíc mužů — tedy desetinásobek ozbrojené posádky Przebraže. Obrana věděla o útoku předem díky průzkumu: nebyla zaskočena. V klíčovém momentu obranných bojů vyslal Cybulski skupinu sto dvaceti mužů posílenou jezdci do obchvatu. Tato skupina se v lesích spojila se sovětskými partyzány plukovníka Prokopiuka a zaútočila na hlavní síly UPA zezadu. Simultánním čelním útokem a úderem do zad byl útok UPA rozbit. Nepřítel se stáhl.

Po tomto vítězství přešla sebeobrana Przebraže do ofenzívy: na podzim 1943 obsadila školu poddůstojníků UPA v Omelnu, rozbila základny v Sławatyczích a Žurawicích.

Velení sebeobrany Przebraže vydalo v létě 1943 interní instrukci, která zakazovala metody, jež používala UPA. Konkrétně: zakazovalo se vypalování ukrajinských hospodářství a zabíjení žen a dětí jako forma odvety. Sebeobrana měla bránit obyvatelstvo a jeho majetek — ne kopírovat to, před čím se bránila.

Toto nařízení bylo v praxi obtížně vymahatelné. Polská historiografie se přímo rozchází v tom, co se dělo při ofenzivních akcích sebeobrany na ukrajinských vesnicích. Cybulski ve svých pamětech popírá jakékoli vypalování. Sobiesiak přiznává, že alespoň část vesnic byla zapálena, aby se nepříteli odepřely ubytovací kapacity. Historik Władysław Filar potvrzuje, že při záboru vesnice Trościaniec došlo k částečnému vypálení zástavby. Příkaz velení a realita v terénu se tedy ne vždy shodovaly — a Przebraže nebylo v tomto ohledu výjimkou z obecného pravidla, že válka ničí morální zábrany i u těch, kdo ji nevyvolali.

Na začátku roku 1944 se k Volyni přibližovala Rudá armáda. Cybulski rozkázal schovat zbraně a demobilizovat Przebraže — vesnice měla navenek vypadat jako přeplněné útočiště civilistů, nikoli jako vojenská základna. Taktika fungovala: Němci Przebraže nechali být.

Když v dubnu 1944 vstoupila Rudá armáda, sebeobrana se rozpustila. Cybulski se nejprve přidal k sovětské brigádě Grunwald vedené Sobiesiakem — ale záhy se dozvěděl, že NKVD chystá jeho zatčení a uprchl. Podle Władysława Filara pak bojoval nad Vislou, na Pomořanském valu, přes Nisu a Odru až do Berlína. V roce 1969 vydal paměti s názvem Červené noci, které jsou dodnes hlavním pramenem pro rekonstrukci událostí v Przebrażu. Zemřel v roce 1971 v Lublinu.

Przebraže bylo jedním z mála polských center sebeobrany na Volyni, která přežila až do příchodu Rudé armády. Na tomto místě nezahynuly desetitisíce, ale přežily — děsivou prací jednoho lesního dělníka, který utekl ze Sibiře pěšky a věděl, jak organizovat lidi v krajní nouzi.

Příště: Polská odveta — akce Zemské armády vůči ukrajinskými vesnicím a Akce Visla po válce.