Článek
Vasilij Gulaj se dozvěděl o výbuchu v Černobylu až 2. května 1986 – týden po havárii. Žil sto kilometrů od elektrárny, v běloruské vesnici, a noviny ani rozhlas nepsaly nic konkrétního. Pak přišel povolávací rozkaz. Gulaj se stal jedním z desítek tisíc mužů, které sovětský systém v příštích třech letech poslal do zóny, aniž jim přesně vysvětlil proč a co je tam čeká.
Povolávací rozkazy
Likvidátorem se nikdo nestal dobrovolně. Přicházely rozkazy – pro vojáky základní služby, pro zálohu, pro civilní specialisty různých oborů. Horníci dostali rozkaz kopat. Stavbaři stavět. Hasiči hasit. Vrtulníkové posádky kroužit nad odhaleným reaktorem.
Celkem přišlo do Černobylu a okolí mezi lety 1986 a 1990 přes 600 000 lidí – dle oficiálních sovětských údajů 650 000. Ozáření v různé míře zasáhlo každého z nich, co to v praxi znamená – ani termín radioaktivní záření mnoha z nich neříkal dost na to, aby chápali rozsah nebezpečí.
Celkem přišlo do Černobylu a okolí mezi lety 1986 a 1990 přes 600 000 lidí – dle oficiálních sovětských údajů 650 000. Ozáření v různé míře zasáhlo každého z nich.
Vrtulníky
Prvním úkolem bylo zastavit radioaktivní záření unikající z otevřeného reaktoru. Inženýři navrhli zasypat ho materiálem, který pohltí neutrony a uhasí grafit. Od 27. dubna kroužily nad reaktorem vrtulníky Mi-8 a shazovaly do jícnu písek, jíl, bor a olovo. Posádky létaly bez speciální ochrany – záření v kabině bylo mnohonásobně vyšší, než piloti předpokládali.
Jeden vrtulník se při manévru srazil se stavebním jeřábem a zřítil se. Všichni čtyři členové posádky zahynuli.
Do konce operace bylo svrženo přibližně 5 000 tun materiálu. Reaktor to neuhasilo – proud horkého vzduchu stoupající z jícnu část materiálu roznesl zpět do atmosféry. Záření z reaktoru se ale dočasně snížilo, a to stačilo, aby na střechu mohli jít lidé s lopatami.
Střecha
Na střechu turbínové haly a přilehlých budov třetího bloku dopadly tuny radioaktivního grafitu vymrštěného výbuchem – šlo doslova o kusy aktivní zóny reaktoru. Musely být odstraněny ručně, protože každé jiné řešení selhalo.
Nejdřív zkusili roboty. Sovětský svaz použil dva lunární průzkumné moduly upravené pro dálkové ovládání. Záření bylo natolik silné, že zničilo jejich elektroniku do několika minut. Zkusili i německého dálkově řízeného robota Joker – i ten selhal.
Zůstali lidé.
Asi tři tisíce mužů dostalo za úkol vyčistit střechu ručně, s lopatou v ruce. Dostali ochranu: kombinézy, masky, olověné zástěry. Olovo chránilo před gama zářením přibližně v rozsahu čtvrtiny těla. Záření na střeše dosahovalo 10 000 až 20 000 rentgenů za hodinu, přičemž smrtelná dávka při 50procentní pravděpodobnosti úmrtí je přibližně 400 rentgenů celkově.
Měli na to 90 sekund.
Vyběhli na střechu. Nabrali grafit lopatou. Hodili ho zpět do reaktoru nebo přes okraj střechy dolů. Zaběhli zpět. Po každém výpadu museli vyhodit nejen lopatu, ale i celý ochranný oblek – byl příliš kontaminovaný na opakované použití. Záření, které každý z nich absorboval při jednom výjezdu na střeše, odpovídalo přibližně 1 200 rentgenovým snímkům najednou.
Jeden z nich řekl Alexijevičové: „Šli jsme tam jako na frontu. Věděli jsme, že to není dobrá práce. Ale kdo jiný to měl udělat? Stát potřeboval, aby to někdo udělal. A my jsme byli ti, kdo to dělali.“
Pod zemí
Zatímco bioroboti čistili střechu, jinde pod elektrárnou pracovali horníci. Vědci se obávali, že roztavené jaderné palivo – takzvaná corium láva – prohoří betonovou podlahou reaktoru, smísí se s podzemní vodou a způsobí obrovský výbuch par nebo rozsáhlou kontaminaci spodních vod. Záhadná hmota z roztaveného paliva, betonu a písku, přezdívaná „noha slona“, se opravdu propálila z reaktoru o několik pater níže.
Pod reaktorem museli horníci vyhloubit tunel a vybudovat základ pro chladicí systém. Přes 400 horníků z Moskvy, Donbasu a dalších oblastí kopalo ve třísměnném provozu v teplotě dosahující 50 stupňů Celsia, bez klimatizace a bez dostatečné ventilace.
Záchranná opatření se nakonec ukázala jako zbytečná – corium neprobublalo do podzemních vod a chladicí systém nebyl nikdy spuštěn. Zhruba čtvrtina horníků zemřela na rakovinu nebo jiné nemoci způsobené ozářením.
Sarkofág
Hlavním úkolem bylo postavit nad reaktorem ochrannou bariéru – betonový sarkofág, který by reaktor uzavřel a zamezil dalšímu úniku záření. Stavba trvala od července do listopadu 1986, přibližně půl roku, a podílelo se na ní až 90 000 lidí.
Stavbaři nemohli pracovat déle na místě, protože záření bylo příliš vysoké, a střídali se v rychlých intervalech. Betony míchaly roboty a jeřáby ovládané na dálku. Lidé doběhli, namontovali díl, odešli. Postup připomínal spíš vojenskou operaci než stavební práci.
Vasilij Gulaj, povolán z Běloruska, pracoval jako jeden z tisíců stavbařů. „Pracoval jsem tam přesně tolik, kolik mi povolili. Pak mě poslali domů. Dostal jsem diplom a trochu peněz navíc.“
Sarkofág byl dokončen v listopadu 1986. Byl postaven narychlo, ze zbytků materiálu, v extrémních podmínkách, a architekti věděli, že nevydrží navždy. Vydržel přibližně třicet let.
Čepice
Alexijevičová zaznamenala příběh záložáka, který se vrátil domů z Černobylu a věnoval synovi čepici. Na čepici uvízlo zrnko radioaktivního prachu. Syn zemřel na rakovinu.
Muž to vyprávěl jako fakt, bez patosu. Jako by popisoval počasí.
To je to, čeho se výpovědi likvidátorů v Alexijevičové knize nejvíce dotýkají – způsob, jakým o neuvěřitelných věcech mluví jako o samozřejmých. Jeden muž popsal, jak na sobě po příjezdu domů spálil veškeré oblečení. Druhý řekl, že dozimetry kolegy odkazoval na servisní středisko jako nefunkční, protože ukazovaly hodnoty, které nebylo možné nahlásit. Třetí vzpomínal, jak mu vedoucí řekl: „Přestaň číst dozimetr a jdi pracovat.“
A pak je tu krátká věta, kterou Alexijevičová zaznamenala od matky z Gomelské oblasti, kde spad zasáhl nejhůře: „Dcerce bylo šest roků. Ukládám ji ke spánku a ona mi šeptá do ucha: Maminko, já chci žít, jsem ještě maličká.“
Čísla, která se neshodují
Kolik lidí zemřelo v důsledku Černobylu – na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď, a možná nikdy existovat nebude.
Dle sovětských a pak ruských oficiálních statistik zemřelo přímo 31 lidí a přibližně 134 dostalo akutní nemoc z ozáření, z nichž 28 zemřelo do tří měsíců. Světová zdravotnická organizace odhaduje, že celkový počet lidí, kteří zemřeli nebo zemřou na rakovinu způsobenou černobylskou radiací, dosahuje přibližně 4 000. Jiné studie mluví o desítkách tisíc, Greenpeace publikoval studii odhadující až 200 000 přídavných úmrtí do roku 2056.
Část sporu plyne z metodologie – jak odlišit rakovinu způsobenou Černobylem od rakoviny způsobené kouřením, průmyslovým znečištěním nebo genetickými predispozicemi v populacích, kde záření dostalo miliony lidí různé dávky?
Statistiky z Běloruska, zasaženého černobylským mrakem vůbec nejhůře, hovoří jiným jazykem než sovětské zprávy: po havárii se počet nemocných rakovinou znásobil čtyřiasedmdesátkrát, každý pátý Bělorus dnes žije na zamořeném území – to je 2,1 milionu lidí, z toho 700 000 dětí.
Igor Hrebtov, šéf sdružení invalidů Černobylu v Kyjevě, má na stole tlusté knihy plné jmen. „Prolistujte si tu knihu, tady jsou všichni a každý rok přibývají další a další mrtví. Jsou to likvidátoři a požárníci, kteří byli v Černobylu od prvních minut havárie reaktoru. Nikdo jiný nemá takový seznam.“
Co dostali
Likvidátoři dostávali různé odměny – peníze navíc, diplomy, medaile, někteří byt. Za odvedenou práci. A nemoci. Rakovina štítné žlázy, leukémie, kardiovaskulární onemocnění, chronická únava, imunitní poruchy, psychické problémy. Děti s vrozenými vadami. Stát jejich nemoci systematicky neuznával jako spojené s Černobylem, protože museli prokazovat kauzální souvislost, která je vědecky obtížně dokazatelná při takto rozptýlené populaci.
Jeden z likvidátorů řekl Alexijevičové: „Říkali nám, že jsme hrdinové. Pak nám říkali, že jsme zdraví. Pak nás přestali poznávat na ulici.“
Hřbitov techniky
Záření nepostihlo jen lidi. Na místě zvaném Razsocha – několik kilometrů od elektrárny – leží stovky kusů kontaminované techniky: požární vozy, vojenské transportéry, sanitky, vrtulníky, jeřáby, stavební stroje. Žádné z vozidel, která přijela pomáhat s likvidací, neopustila zónu – záření proniklo do každého šroubu, každého listu plechu, a technika je příliš radioaktivní na přepravu a příliš velká na pohřbení pod beton.
Leží tam dodnes, pomalu rezaví a rozpadají se v lese.
Zdroje:
SERIÁL VS. REALITA – iRozhlas.cz
Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/kultura/televize/serial-vs-realita-cernobyl-hbo-miniserie-realita-hrdinove_1905301017_kro
S lopatou proti atomu – Prima Zoom
Dostupné z: https://zoom.iprima.cz/veda-a-technika/likvidatori-cernobyl
Černobyl: Jak likvidátoři ručně čistili elektrárnu – Prima Zoom
Dostupné z: https://zoom.iprima.cz/historie/cernobyl-likvidatori-510386
Smutné výročí – iRozhlas.cz
Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/smutne-vyroci-pred-25-lety-explodoval-cernobylsky-reaktor_201104261235_mzapotilova
Černobylská havárie – Wikipedie
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cernobylsk%C3%A1_hav%C3%A1rie
Světlana Alexijevičová: Modlitba za Černobyl (Pistorius & Olšanská, 2017)
