Maloval Otčenáš v cele smrti. Jaroslav Lebeda dokončil poslední obrázek před popravou

Pankrác, cela smrti číslo 32, zima 1944. Akademický malíř Jaroslav Lebeda sedí na slamníku a maluje. Ne krajiny, které maloval před válkou. Ne ilustrace do dětských knih, kterými se živil. Maluje modlitbu. Dvanáct listů s náboženskou tematikou – cyklus nazvaný „Mému rodu“. Každý list je jedno vyprošení z Otčenáše. Každý obrázek je rozloučení.

Je mu třiatřicet a ví, že nikdy nedosáhne čtyřiatřiceti. Ale maluje dál. Co jiného by dělal v cele, kde čeká jen na smrt.

Učitel z Krkonoš, který kreslil pro děti

Narodil se 21. března 1910 v Křížlicích u Jilemnice, v podhůří Krkonoš. Studoval na gymnáziu, pak na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Měl talent – nejen na pedagogiku, ale i na kresbu. Stal se učitelem, akademickým malířem, grafikem. Ilustroval učebnice a knihy pro mládež. Redigoval dětský časopis. Práce, která má smysl – učit děti, ukazovat jim krásu světa skrze obrázky.

Když přišel březen 1939, Jaroslav neváhal. Nebyl člověkem, který by se schoval za neutrálnost. Zapojil se do odboje téměř okamžitě. Za protektorátu se stal součástí ilegální protinacistické odbojové skupiny „Národní revoluční výbor inteligence“ – NRVI. Organizace levicových kulturních a vědeckých pracovníků, kterou spoluorganizoval Julius Fučík. Cílem bylo mobilizovat českou inteligenci do boje proti okupantům.

Jaroslav dělal to, v čem byl dobrý. Kreslil. Falešné doklady – pasy, průkazy, potvrzení. Jeho ruka, která ilustrovala pohádky pro děti, teď zachraňovala životy. Padělaný průkaz mohl znamenat rozdíl mezi útěkem a gestapem. Ukrýval také hledané osoby. Poskytoval jim přístřeší. Pomáhal lidem na útěku.

Víc než tři roky to fungovalo. Pak přišel 29. leden 1943. Gestapo mělo informace. Někdo promluvil, nebo ho někdo sledoval. Jaroslav byl zatčen.

Komisař Böhm a výslechy

Vyšetřování vedl komisař Böhm z protikomunistického oddělení gestapa. Znali ho dobře na Pankráci – jeden z nejhorších gestapáků. Jaroslavovi kladou za vinu podporu nepřátel říše, zprostředkovávání falešných osobních dokladů, velezradu, ukrývání hledaných osob. Všechno, co skutečně dělal.

Odvezou ho na Pankrác. Konec ledna 1943. Čekání na soud, výslechy, bití. Ale Jaroslav nic neřekne. Nezradí nikoho. Po měsících na Pankráci ho převezou do Drážďan – tam mají další věznice, další výslechy. Ale Jaroslav mlčí.

V prosinci 1943 ho vrací zpět na Pankrác. Tentokrát ne do vyšetřovací vazby. Tentokrát na oddělení II/A – cely smrti. 12. ledna 1944 přichází rozsudek. Trest smrti gilotinou. Jaroslav je přidělen do cely číslo 32.

Teď už jen čeká. A co může dělat člověk, který celý život kreslil, když mu nezbývá nic jiného než čekat na smrt? Kreslí.

Dvanáct obrázků pro rod

Dostává papír – vězni na celách smrti smějí pracovat, lepit pytlíky. To znamená papír a tužku. Jaroslav začne tvořit cyklus, který nazve „Mému rodu“ – poslední odkaz rodině, kterou už neuvidí. Dvanáct listů s náboženskou tematikou. Není to náhoda. Dvanáct vyprošení z Otčenáše. Otče náš, jenž jsi na nebesích. Posvěcej jméno tvé. Přijď v království tvé. Buď vůle tvá.

Maluje každý den. Tužkou na papíře. V cele smrti není moc světla, ale Jaroslav nepotřebuje moc. Stačí mu papír a možnost kreslit. Každý obrázek je list modlitby. Každá čára je prosba – ne o záchranu, ta už nepřijde. Prosba o smíření. O klid. O to, aby něco po něm zůstalo.

8. února 1944 dokončí autoportrét. Je to zvláštní – namalovat svou tvář, když víš, že za pár týdnů bude ta tvář mrtvá. Ale Jaroslav chce, aby rod věděl, jak vypadal nakonec. Třiatřicetiletý muž s tužkou v ruce. Akademický malíř, který ilustroval pohádky a padělal doklady. Učitel, který zemře v cele smrti.

Cyklus postupně roste. Karel Rameš, chodbař na oddělení II/A, chodí ke všem celám. Nosí jídlo, odnáší prázdné misky. A tajně vynáší papíry – dopisy, básně, kresby. Všechno, co vězni na celách smrti vytvářejí. Schová to pod košili. Riskuje život za každý list papíru. Ale dělá to. Protože když už lidi musí umřít, alespoň jejich slova a obrázky mohou přežít.

Jaroslav mu postupně předává listy z cyklu „Mému rodu“. Rameš je schová. Zachrání. Jako zachránil básně Jindřicha Vichry, jako zachrání tisíce motáků z cel smrti.

21. března 1944 – čtyřiatřicáté narozeniny v cele

Jaroslav se budí 21. března 1944. Je mu čtyřiatřicet. Narozeniny v cele smrti mají zvláštní chuť. Nikdo mu nezazpívá. Žádný dort. Žádné dárky. Jen vědomí, že každý další den je darem, který mu může být kdykoli vzat.

Možná myslí na Křížlice, kde se narodil. Na Krkonoše, které kreslil. Na děti, kterým ilustroval knihy. Na všechny falešné doklady, které nakreslil a které někoho zachránily. Kolik lidí přežilo díky jeho ruce? Nikdy se to nedoví. Ale možná to stojí za to.

Další den, 22. března, přijde ráno. Slyší kroky na chodbě. Klíče. Otevírají se dveře.

22. března 1944 – 15:55

„Also Lebeda, packen Sie seine sieben Sachen.“ – Tak tedy Lebeda, sbalte si svých sedm švestek. Ta fráze, která vždycky znamená totéž. Dnes je ten den. Den po narozeninách. Čtyřiatřicet let a jeden den.

Jaroslav vstává. Oblékne si to, co mu dají – režnou košili, režné kalhoty. Uniforma smrti. Odvádějí ho chodbou oddělení II/A. Ostatní na celách slyší jeho kroky. Pak už jen ticho a pak dopad sekyry.

V 15:55, jak přesně zaznamenává kat Alois Weiss do své knihy poprav, je popraven akademický malíř PhDr. Jaroslav Lebeda.Třicet čtyři let a jeden den. Učitel, ilustrátor dětských knih, padělatel falešných dokladů, odbojář. A malíř, který strávil poslední týdny života kreslením modlitby.

Co zůstalo po malíři

Karel Rameš zachránil cyklus „Mému rodu“. Dvanáct listů s náboženskou tematikou. Autoportrét z 8. února 1944. Po válce to vše zveřejnil ve své knize „Žaluji – Pankrácká kalvárie“, která popisuje „běžný“ život v pankrácké věznici. Běžný – slovo, které ztratilo smysl na oddělení smrti.

V roce 1961 se konala výstava Lebedových obrazů – v Osvětovém domě v Semilech a ve Vlastivědném muzeu v Trutnově. V roce 1976 a 1980 následovaly další výstavy s názvem „Jaroslav Lebeda: Učitel, umělec, vlastenec“. V roce 1986-1987 výstava v Národním pedagogickém muzeu J. A. Komenského v Praze.

Jeho ilustrace pro děti, které kreslil před válkou, zůstaly v knihách. Jeho falešné doklady zachránily životy, jejichž jména nikdo nezná. A jeho cyklus „Mému rodu“ – dvanáct listů modlitby nakreslené v cele smrti – zůstal jako svědectví o tom, že i v předsíni smrti může člověk tvořit. Že i tužka na papíře může být aktem odporu.

Jaroslav Lebeda se narodil 21. března 1910 a zemřel 22. března 1944. Den po svých třiatřicátých čtvrtých narozeninách. Ale než zemřel, namaloval Otčenáš. List za listem. Modlitbu proti gilotině. Kresbu proti smrti.

Zdroje: