Článek
Brzy ráno 26. května 1936 se děti shromáždily na návsi v Rakvicích na Břeclavsku. Čtvrťáci a páťáci ze tří tříd obecné školy, 109 jich bylo celkem, nastupovali na osm koňských povozů. V klíně měly ranečky s buchtami ke svačině, v hrsti drobné na sodovku. Zpívaly si. Brebentily.
Jely na výlet na Pálavské vrchy.
Řídící učitel Bohumil Horňanský výlet pečlivě naplánoval. S místními sedláky domluvil zapůjčení povozů i koní zdarma. Průvodci byli on, učitel Jindřich Novotný, učitelka Zdeňka Žáková a ještě dvě nebo tři paní. Na výletu nebylo nic neobvyklého – školy na Pálavské vrchy jezdily pravidelně.
Před osmou hodinou ráno dorazila výprava k řece Dyji u Nových Mlýnů.
Prám
Dyje v té době tekla metr a půl nad normálem. Po jarních deštích byla rozvodněná, v místě převozu dosahovala hloubka až šesti metrů a proud byl silný.
Prám byl ztrouchnivělý. Mlynář Josef Veverka, který ho od roku 1932 provozoval, o tom věděl – a rok předem i písemně varoval. V roce 1935 napsal lichtenštejnským lesům, spoluvlastníkům přívozu, dopis: prám je ve velmi špatném stavu a hrozí neštěstí. Navrhl, aby opravy zaplatili oni – on prý hradil poslední tři roky sám. A pro případ, že by se tak nestalo, se Veverka předem písemně zřekl odpovědnosti za možnou škodu.
Lichtenštejnské lesy od roku 1932 nepřispěly na údržbu nic. Prám nebyl opraven.
Konstrukční chyba v levé bočnici u zádi byla zalátána jen provizorně hadry. Přívozník Leopold Schuster vodu, která se do prámu sbírala, nevylíval pravidelně.
Třetí převoz
Výprava přijela k Dyji postupně mezi půl osmou a osmou. Schuster přejel bezpečně s prvním povozem – asi patnáct dětí. S druhým taky. Pak čekal třetí.
Ale čekaly i děti ze čtvrtého, pátého, šestého vozu. Byly netrpělivé. Chtěly už jet. Manželka jednoho ze strážníků, která stála u břehu, nabádala děti shromážděné na zádi prámu, aby vystoupily a počkaly. Několik jich poslechlo.
Schuster byl přesvědčen, že se nemůže nic stát. Vzal na prám i koňské spřežení – vůz, koně a kočího Antonína Mašku, dvaadvacet let. Učitelé měli obavy. „Jen ať se děti svezou,“ prý Schuster odmávl jejich protesty.
Na prámu bylo 52 dětí.
Deset metrů od břehu
Prám odrazil. Schuster se chytil vodícího lana a táhl ke druhému břehu.
Záď začala klesat pod hladinu – právě tam, kde byla provizorní záplata. Vyděšené děti ustupovaly dopředu. To prám ještě více naklopilo. Schuster křičel, aby všichni táhli za lano.
Pak se prám rozjel.
Anežka Roháčová, žákyně 5. B, si celý výlet zaznamenala do památníčku pod nadpis „Moje výprava a radost na výlet na Pavlovské vrchy": „…když jsme odrazili asi jeden metr od břehu, počala nastupovati voda do pramice. Převozník křičel, abychom všichni táhli za lano. Kdo stál u lana, se jej chytil, v tom se pramice rozjela a všichni jsme byli pod vodou. Vynořovali jsme se z vody a všichni jsme křičeli o pomoc a maminko, sbohem! Když jsme byli u víru, lodička se převrátila. Já jsem se chytila desky a nohama jsem pleskala do vody. Tak jsem přijela ke břehu. Chytila jsem se keře a vylezla ven do lesa. Když jsem se ohlédla na vodu, už tam nikdo nebyl. Všichni byli utopeni…“
Rozvodněná Dyje táhla tělíčka ke splavu. Někteří se zachytili větví nebo plavin. Jiní ne.
Z 52 dětí na prámu se zachránilo 21. Zahynulo jich 31.
Holešínský
Kočí Stanislav Holešínský byl u čtvrtého vozu. Děti z jeho vozu na přeplněný prám nepustil – tím nepřímo zachránil jejich životy. Pak viděl, co se děje na řece, a skočil do vody.
Zachránil deset dětí. Vytáhl je do loďky.
Asi sto padesát metrů pod přívozem byl vybudovaný jez. Loďce se v prudkém proudu nepodařilo dostat včas ke břehu. Přes hráz sjela a převrátila se. Ze zachráněných deseti dětí se plavidla zachytily čtyři. Holešínský vytáhl z vody s větví ještě další tři.
Tři děti, které před chvílí zachránil, se utopily.
Obecní úřad v Nákle u Olomouce, Holešínského domovské obci, se po neštěstí dotazoval na jeho pověst a statečnost. Četnictvo odpovědělo: „Holešínský je nemajetný, při neštěstí se jako hrdina projevil a zasluhuje jakoukoliv podporu.“
Bosá
Zpráva o neštěstí se šířila rychle. K uším Marie Krůzové, jednatřicetileté matky, se donesla, když se vracela z pole.
Rozběhla se bosá. Po trávě i kamení. K Dyji u Nových Mlýnů.
Měla tam syna. Desetiletého Ladislava – kluka s tmavými krátce střiženými vlasy. Dyje ho vydala až po týdnu. Když se otec vrátil z identifikace syna, řekl Marii: „Pamatuj si ho tak, jak si ho viděla naposledy.“
Z jedné dívky se našla jen ruka.
Kočí Antonín Maška se utopil spolu s dětmi. 33. obětí toho rána se stal kočí František Belech – kopl ho do hlavy tonoucí kůň při záchranných pracech na břehu. Bylo mu přes čtyřicet let.
Pohřeb a počítání
V Rakvicích se o neštěstí dozvídali přibližně hodinu a půl po tom, co se stalo. Kdo byl doma, běžel šest kilometrů do Nových Mlýnů.
Na prvním pohřbu, konaném dva dny po neštěstí, bylo pohřbeno prvních jedenáct dětí. Na smutečním setkání se sešlo pět tisíc lidí – v obci, která měla tehdy necelé dva tisíce obyvatel.
Na druhém pohřbu, 31. května, vzbudil rozruch Stanislav Foukal. V podnapilém stavu mu byl odepřen vstup na hřbitov. Přelezl hřbitovní zeď a chtěl řečnit. Strážníci ho odvedli.
Jedna z dívek se dočkala pohřbu až po měsíci – řeka vydala její tělo pozdě. Jen tři rodiny pochovaly děti do rodinných hrobů. Ostatní jsou na místním hřbitově u společného pomníku.
Soud a lichtenštejnské lesy
Soudní jednání se konalo 15. a 16. září 1936 u krajského soudu v Brně. Schuster byl odsouzen k deseti měsícům tuhého vězení nepodmíněně. Veverka dostal pět měsíců podmíněně.
Všichni učitelé byli zproštěni obžaloby.
Lichtenštejnské lesy – spoluvlastník prámu, který rok před neštěstím obdržel písemné varování a nepřispěl na opravy nic – nikdo k odpovědnosti nepohnal.
Expertiza potopené lodě ukázala, že v dobrém stavu by unesla osm až deset tun. Ve zchátralém stavu unesla při rovnoměrném rozložení nákladu necelé tři a půl tuny. Kritický rozdíl udělaly děti z dalších povozů, které nechtěly počkat.
Horňanský
Řídící učitel Horňanský byl soudem zproštěn obžaloby. Nedostatek povinné péče mu nebyl prokázán.
Vesnice rozhodla jinak. Pod tlakem obyvatel Rakvic odešel. Celý zbytek života prožil jinde.
Trvalo více než osmdesát let, než se Rakvice rozhodly k smíření. V září 2017 nechal starosta Radek Průdek přivézt urnu s Horňanského ostatky z místa, kde byl pohřben, a uložit ji k pomníkům utonulých dětí na místním hřbitově. „Ukázalo se, že manželé Horňanští stále nemají své místo odpočinku. Od toho nebylo daleko k myšlence, aby se po více než osmdesáti letech vrátili do Rakvic.“
Horňanský a jeho manželka leží v Rakvicích. U dětí.
Co zůstalo
Nehoda voru na Dyji je druhou největší lodní nehodou v dějinách českých zemí – po nehodě v Ústí nad Labem v roce 1732 se 52 oběťmi – a největší lodní nehodou v dějinách Moravy.
Na místním hřbitově v Rakvicích stojí pomník. Jména jsou na něm vytesána. Místní škola tam vodí děti každý rok.
Na břehu Dyje u Nových Mlýnů je dodnes zákaz spouštět lodě na vodu.
Anežka Roháčová, která se jako jedna z mála dostala ke břehu, si výlet do konce života pamatovala. Zapsala ho do památníčku pod radostný nadpis. Výlet, ze kterého se nevrátili její spolužáci.
Zdroje:
Rakvická katastrofa pohřbila 31 dětí – Deník.cz
Dostupné z: https://www.denik.cz/z_domova/rakvice-dyje-katastrofa.html
Desítky mrtvých dětí: Nejtragičtější školní výlet – Badatelé.net
Dostupné z: https://badatele.net/desitky-mrtvych-deti-nejtragictejsi-skolni-vylet-nasich-dejin/
Tragédie u Rakvic – Ahaonline.cz
Dostupné z: https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/183285/tragedie-u-rakvic-v-dyji-se-utopilo-32-deti.html
Nehoda voru na Dyji (1936) – Wikipedie
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Nehoda_voru_na_Dyji_(1936)
Tragédie 1936: smíření s učitelem – Břeclavský deník
Dostupné z: https://breclavsky.denik.cz/zpravy_region/tragedie-1936-smireni-s-ucitelem-ktery-pod-tlakem-opustil-rakvice-20170901.html
Tereza Průdková: Tragédie na Dyji. Školní výlet 26. května 1936 v historickém kontextu (diplomová práce, MU Brno, 2019) Miroslav Vajbar: Rakvice: Školní výlet 1936 (Eutoprinty, 2014)
