Marie Navarová ošetřila Heydricha. Nacisté ji osvobodili, komunisté ji odsoudili za udání na 8 let

Marie Navarová byla bývalá zdravotní sestra. Ve středu 27. května 1942, krátce po půl jedenácté dopoledne, jela pražskou tramvají do Kobylis — jednou ze tří, které právě projížděly kobyliskou zatáčkou ve chvíli, kdy na Reinharda Heydricha, zastupujícího říšského protektora, zaútočili parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Navarová byla nejblíž místu činu a s největší pravděpodobností se stala svědkyní i přestřelky mezi atentátníky a Heydrichovým řidičem Johannesem Kleinem.

Vyskočila z tramvaje a běžela pomoci muži v uniformě, který krvácel na chodníku. Až zblízka poznala, koho má před sebou. V tu chvíli ale od něj už nemohla odejít — ošetřila ho a zastavila projíždějící dodávku, kterou ho poslala do nemocnice na Bulovce. Pak v tichosti zmizela z místa činu. Teprve když gestapo vyhlásilo pátrání po neznámé blondýně, která raněnému pomohla, sama se přihlásila — neuposlechnutí výzvy by jí mohlo vynést trest smrti.

Gestapo ji vyslýchalo jako přímou očitou svědkyni útoku — logicky: kdo byl na místě v okamžiku činu, mohl pachatele vidět a popsat. Navarová ale podle dochovaných svědectví popisovala oba muže nápadně stručně a nejasně, což ji u vyšetřovatelů činilo podezřelou. Podle pozdějšího bádání historika Vlastislava Janíka se u výslechu zachovala velmi statečně — odmítla podat podrobný popis parašutistů a svou vyhýbavost sváděla na špatný zrak. Šlo o riskantní taktiku v situaci, kdy nesprávná odpověď mohla znamenat smrt — vlastní i cizí.

Paradoxně právě tato pomoc nepříteli z ní v očích nacistů udělala zasloužilou občanku. Dostala nucenou odměnu tisíc marek hned po výslechu a později dalších dvacet tisíc marek z dvoumilionové sumy, kterou gestapo rozdělilo mezi šestašedesát lidí podílejících se na dopadení atentátníků — ač šlo většinou jen o náhodné svědky, kteří odmítnout nemohli. Navarová nestála o peníze: část věnovala na charitu, ze zbytku plánovala zřídit zdravotní středisko pro děti vězněných osob. K tomu už ale nedošlo — a nálepka odměněné kolaborantky ji bude pronásledovat ještě řadu let.

Po válce byla souzena. Mimořádný lidový soud ji osvobodil. Desítky lidí z odbojových kruhů se za ni zaručily — svědectví o tom, že nešlo o kolaborantku, ale o ženu, která svou profesní povinnost spojila s odvahou nezradit.

Mohlo se zdát, že případ je uzavřený. Nebyl.

Mimořádné lidové soudy vznikly na základě takzvaného velkého retribučního dekretu, který prezident Edvard Beneš podepsal 19. června 1945. Dekret zaváděl, se zpětnou účinností, přísné tresty za činy spáchané během okupace — včetně zcela nové skutkové podstaty: udavačství. Tohoto trestného činu se podle textu dekretu dopustil ten, kdo v době zvýšeného ohrožení republiky ve službách nebo v zájmu nepřítele, nebo využívaje situace přivoděné nepřátelskou okupací, někoho udal pro skutečnou nebo vymyšlenou činnost. Za udavačství hrozil trest smrti.

K provedení dekretu byly zřízeny mimořádné lidové soudy v sídlech krajských soudů — celkem čtyřiadvacet na území českých zemí. Procesní pravidla byla záměrně tvrdá: obviněný neměl možnost se odvolat, a pokud soud uložil trest smrti, byl zpravidla vykonán do dvou hodin od vynesení rozsudku.

Před tyto soudy předstoupilo v letech 1945 až 1947 přes třicet tisíc lidí. Z nich bylo odsouzeno přibližně dvacet čtyři tisíc. Podle zprávy tehdejšího ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny šlo konkrétně o 22 087 odsouzených osob, z toho 713 k trestu smrti a 741 na doživotí; zbytek na tresty odnětí svobody, v menším počtu případů soud od potrestání upustil.

Mezi nejznámější odsouzené patřil Karl Hermann Frank, státní tajemník protektorátní vlády, jehož veřejná poprava byla tak sledovanou událostí, že se na ni vydávaly vstupenky. Mezi soudci zasedl předseda z povolání a senát složený ze soudců z lidu — kombinace, která měla zaručit jak právní odbornost, tak morální legitimitu rozsudku v očích veřejnosti.

Tato první vlna retribuce — později označovaná jako první retribuce — skončila v květnu 1947, kdy vypršela platnost příslušného dekretu. Tehdy se zdálo, že je účet s válečnou minulostí v hlavních rysech vyrovnán.

Historici dnes na tuto fázi nehledí jako na bezchybnou. Tresty byly přísné a vynucené tempo, v jakém soudy pracovaly, otevíralo prostor pro chyby. Americký historik Benjamin Frommer dokonce upozorňuje, že retribuce byla v Československu nejkrvavější ze srovnatelných evropských zemí v poměru k velikosti populace, a naznačuje, že to mohlo souviset i s tím, že si Češi sami nesli vlastní pocit viny za rozsah kolaborace. Tento výklad zůstává mezi historiky předmětem diskuse.

Co je ale méně sporné, je sociální profil odsouzených: nejčastěji šlo o zemědělské a průmyslové dělníky, následované drobnými živnostníky a státními úředníky. Příslušníci vyšších vrstev — lékaři, továrníci — se mezi odsouzenými objevovali jen ojediněle. Mimořádné lidové soudy tak v praxi trestaly především běžné lidi, ne elity, které měly k moci za okupace nejblíž.

Po únoru 1948 nová komunistická moc retribuční soudnictví na čas obnovila. Oficiálním zdůvodněním bylo, že předchozí retribuce byla nedůsledná. Skutečným účelem ale bylo něco jiného: před lidové soudy se znovu dostali lidé, kteří už jednou byli osvobozeni — tentokrát ale ne proto, že by se objevily nové důkazy o jejich vině, ale proto, že byli politicky nepohodlní novému režimu.

Historik Jiří Kocián z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd k tomu uvádí, že revize některých případů sloužila k politickým účelům. A přesně to se stalo i Marii Navarové.

V roce 1948 musela znovu k soudu. Tentokrát dostala osmiletý trest. Podle dochovaných svědectví historiků k tomu nedošlo kvůli novým zjištěním o jejím chování za války — ale především proto, že nesouhlasila s komunisty.

Žena, která za okupace prošla výslechem gestapa a obstála, byla po válce odsouzena vlastní obnovenou republikou — ne za to, co udělala za nacistů, ale za to, co si myslela o komunistech.

Takzvaná druhá retribuce skončila v prosinci 1948. Bilance celého retribučního období zůstává komplikovaná. Na jedné straně stojí fakt, že tisíce skutečných kolaborantů a udavačů dostaly zasloužený trest, často velmi rychle po spáchání svých činů — rychleji, než to bylo obvyklé v jiných poválečných evropských zemích. Na druhé straně retribuční mašinérie, jednou jak ji komunisté znovu rozjeli v roce 1948, přestala sloužit spravedlnosti a stala se nástrojem k umlčování politických odpůrců.

Petr Koura, historik specializující se na dějiny protektorátu, k tomu dodává jednu z nejdůležitějších výhrad: dodnes přesně nevíme, kolik lidí bylo po válce odsouzeno konkrétně za udavačství jako takové, na rozdíl od širších obvinění z kolaborace obecně. Číslo 730 popravených za zločiny spáchané v období okupace je často citováno, ale podle Koury je srovnávání takových statistik mezi zeměmi ošidné a přesný rozsah jevu zůstává neúplně zmapovaný.

Mechanismus, který měl národu umožnit vyrovnat se s nacistickou minulostí, se tak sám stal nástrojem, který komunisté zneužili k budování té další totality. Marie Navarová byla jedním z prvních příkladů tohoto přechodu — od retribuce, která trestala skutečné zločiny, k retribuci, která trestala politické přesvědčení.

Příště: Jak komunistická Státní bezpečnost po roce 1948 navázala na metody udávání a sledování — a kde čerpala své první konfidenty.