Článek
Praha, březen 1940. Čeněk Šlégl stojí v redakci časopisu Vlajka a drží pero nad papírem. Šéfredaktor De La Cámara na něj mluví klidným, ale neúprosným tónem: „Když nechcete mít klid, můžeme to zařídit jinak. Víte přece, s kým se vaše dcera stýká.“ Šlégl se podívá na přihlášku do Vlajky, českého fašistického hnutí, které miluje Němce a nenávidí Židy. Podepíše to dvacátého března 1940. O pět let později, po válce, mu za to nikdo neuvěří, že to dělal jen kvůli dceři.
Když se třicátého září 1899 narodil na pražském Žižkově Vincenc Schlögel do česko-německé rodiny obchodníka, nikdo netušil, že jednou bude hrát tu nejtěžší roli svého života – roli kolaboranta, kterou nikdy nechtěl. Rodina se hlásila k českému národu, mladý Vincenc se později začal podepisovat počeštěnou formou jako Čeněk Šlégl a maturoval na českém gymnáziu v Truhlářské ulici. Po otci zdědil technické nadání a měl se stát inženýrem, ale osud rozhodl jinak.
Náhoda, která změnila život
V létě roku 1916, po maturitě, odjel Čeněk na prázdniny ke strýci, který byl ředitelem divadelní společnosti na Rakovnicku. Tam byl jednoho večera „narychlo odchycen“, aby zaskočil za chybějícího herce v představení místního ochotnického souboru. Napoprvé pohořel. Ale divadlo ho chytlo tak silně, že už nikdy nepustilo. Zapomněl na techniku, zapomněl na inženýrství. V roce 1917 nastoupil do venkovských hereckých společností a několik let se toulal po českých městech – Tábor, Klatovy, Příbram, malá divadla v Praze. Byla to tvrdá škola, ale dobrá škola.
V divadle se seznámil se svou budoucí ženou Helenou, také herečkou, která mu zůstala po boku celý život. V roce 1920 se jim narodila dcera Blanka. V roce 1924 se Čeněk Šlégl konečně dostal do Prahy natrvalo a začal hrát v karlínských divadlech – Varieté, Aréně, Uranii. V roce 1925 přišla jeho velká šance – stal se hereckým partnerem Vlasty Buriana, největšího komika své doby. Spolupráce jim vydržela dvacet let, až do definitivního uzavření českých divadel nacisty v roce 1944.
Elegán, který bavil publikum
Čeněk Šlégl měl všechno, co filmová kamera miluje. Byl vysoký, upravený, měl ten správný šarm pro role elegánů, bankéřů, továrníků a dokonale neschopných důstojníků. Publikum ho milovalo právě pro tu jemnou ironii, s jakou hrál namyšlené šlechtice a domýšlivé bohatce. V roce 1926 se vrátil k filmu a natočil hned osm snímků. S příchodem zvuku se stal jedním z nejobsazovanějších herců československé kinematografie. Do roku 1941 natočil téměř devadesát filmů.
Hrál po boku Vlasty Buriana ve filmech U pokladny stál, Ducháček to zařídí, Anton Špelec, ostrostřelec. Hrál v Kristiánovi s Oldřichem Novým, ve Škole, základ života, v desítkách dalších. A nejen hrál – režíroval filmy jako Ulice zpívá, Jarčin profesor či Děti na zakázku, psal scénáře k jedenácti celovečerním filmům. Byl úspěšný, měl vilu, měl rodinu. Zdálo se, že všechno je, jak má být.
Ale Čeněk Šlégl nebyl jen herec. Byl to člověk, kterému záleželo na tom, v jakém světě žije. A to byl problém.
Muž, který se nebál
V roce 1933, když se Adolf Hitler v Německu stal kancléřem, Čeněk Šlégl napsal aktovku nazvanou Pěkně prosím, uříznou mě! Byla to sžíravá karikatura samotného Hitlera, která se na českých jevištích setkala s bouřlivým úspěchem. To bylo pět let před Mnichovem. Pět let předtím, než se mělo ukázat, jak nebezpečné je dělat si z nacistů srandu.
Během mobilizace v září 1938, kdy Československo čekalo na válku, Čeněk Šlégl roznášel po Praze letáky proti německé agresi. Nebál se. Byl přesvědčený vlastenec. Když přišla okupace patnáctého března 1939, dostal se okamžitě na seznam osob nepřátelských Říši. Gestapo vědělo o aktovce. Vědělo o letácích. A čekalo na příležitost.
Příležitost přišla odjinud. V létě 1936 se Šléglova jediná dcera Blanka zamilovala do mladého úředníka Arnošta Weisse. Byl to inteligentní, vzdělaný, slušný člověk. Měl jen jednu chybu – byl židovského původu.
Když láska stojí život
Fašistický časopis Vlajka začal Šlégla ostře napadat. V dubnu 1939 přišel do kin film Teď zase my, který Šlégl režíroval, a v časopise se objevily štvavé články. Šlégl se vydal přímo do redakce situaci vyřešit. Šéfredaktor De La Cámara mu řekl jasně: „Přidejte se k nám, jinak vám nedáme pokoj.“ Šlégl odmítl. Chodil domů depresivní, od nervového vypětí ho zachraňovala jen práce v divadle a ve filmu.
Arnošt Weiss porušil protižidovská nařízení – navštívil kavárnu Flora. Začal klasický kolotoč zatýkání a výslechů. Arnošta zatkli. Blanku předvolávali k výslechům na gestapo. Čeňka Šlégla tlačili, aby „prokázal loajalitu“. A pak se stalo to, co Šlégl nemohl unést – Blanka se po jednom výslechu psychicky zhroutila a pokusila se o sebevraždu.
Milující otec to nemohl nechat tak. Rozhodl se, že dcera a její štěstí jsou důležitější než jeho vlastní čest a možná i život. Dvacátého března 1940 podepsal přihlášku do Vlajky. „Dostatečně poučen o postupu okupantů a maje obavy z budoucna, nasadil jsem si masku,“ napsal později. „Ta však musela sedět dokonale, aby ani cípkem nebylo možno pod ni nahlédnout.“
Cena za život
Maska seděla tak dokonale, že všichni uvěřili. Kolegové se od něj začali odvracet. Diváci na něj pískali na jevišti Burianovo divadla. Přátelé přestali odpovídat na pozdravy. Arnošt Weiss byl zatčen a deportován do Terezína. Čeněk Šlégl požádal o pomoc vysokého úředníka gestapa a po šesti týdnech se Arnošt vrátil domů k Blance. V roce 1941 se vzali. Otec je živil oba – ze svého platu v divadle podporoval nejen vlastní rodinu, ale i mladé manžele Weissovy.
V prosinci 1941 přišel zlomový okamžik. Čeněk Šlégl vystoupil v rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimore, který parodoval londýnskou exilovou vládu a Jana Masaryka. Spolu s ním vystoupil Vlasta Burian – byl to jediný kolaborantský skeč, ve kterém Burian za celou válku hrál. Pro Buriana skončil příběh tím, že dostal pět let zákazu hraní. Pro Šlégla to byla jen začátek. Účinkoval v jedenácti propagandistických rozhlasových skečích, které posluchači protektorátního rozhlasu milovali a opakovaně žádali reprízy.
V roce 1942 napsal na nátlak gestapa román Návrat s antisemitskými pasážemi. V roce 1943 se Blance a Arnoštovi narodila dcera Zuzana – a Šlégl se stal ještě zranitelnějším. Nacisté mu dávali jasně najevo: pokud nebude hrát, rodina jeho dcery nemá šanci přežít. Tedy dobře. Ano.
Dvanáctého října 1944 byl Čeněk Šlégl slavnostně dekorován Svatováclavskou orlicí – nejvyšším protektorátním vyznamenáním. Znamenalo to definitivní konec jeho reputace. Diváci ho opakovaně vypískali. Poslední přátelé se odvrátili. Když v roce 1944 nacisté zavřeli všechna česká divadla, Šlégl zůstal doma a čekal na osvobození. Věděl, co přijde.
Soud, který nechtěl slyšet pravdu
V březnu 1947 stanul Čeněk Šlégl před Mimořádným lidovým soudem. Obhajoval se tím, že všechno dělal jen pro záchranu dcery, zetě a jejich malé dcerky Zuzany. Uvedl svědky, kteří potvrdili, že svým vlivem zachránil několik dalších životů. Dokládal, že byl pod neustálou hrozbou, že jeho rodina bude deportována do koncentračního tábora. Nic z toho nemělo váhu.
Rozsudek byl zdrcující: šest měsíců žaláře v jáchymovských uranových dolech, zabavení čtvrtiny majetku a doživotní zákaz jakékoliv umělecké činnosti. Čeněk Šlégl byl jediným českým hercem, který dostal doživotní zákaz. Vlasta Burian měl jeden kolaborantský skeč – dostal pět let zákazu. Čeněk Šlégl měl jedenáct skečů – dostal doživotí. Nikdo nezohlednil, že Burian hrál dobrovolně, zatímco Šlégl pod vyhrůžkou smrti své rodiny.
V roce 1947 nastoupil do jáchymovských dolů. Bylo mu osmačtyřicet let, byl po celý život elegantní salonní herec, a teď tahal káry s uranovou rudou v podzemí. V dolech si těžce poranil páteř – následky tohoto úrazu ho trápily až do smrti.
Pád bez dna
Po návratu z uranových dolů už se k umělecké práci nikdy nevrátil. Neměl nárok na důchod, neměl peníze, neměl práci. Nastoupil do Uhelných skladů na Žižkově. Z elegantního herce, který hrával továrníky a bankéře, se stal nosič uhlí. Pracoval také jako pošťák. Denně chodil desítky kilometrů s těžkou taškou plnou dopisů. Páteř ho bolela, ale potřeboval uživit rodinu.
Ve své vlastní vile na Hanspaulce, kterou si kdysi nechal postavit za své herecké honoráře, žil jako podnájemník. Vila mu byla zabavena a znárodněna. Dostával minimální invalidní penzi. Musel prodat veškerý nábytek, prodal i rádio. Aby si přivydělal, začal malovat obrázky na sklo – jednoduché krajinky, kvítka, kočky – a prodával je po pražských hospodách za pět korun kus. Častěji je rozdával za sklenici piva nebo párek.
Helena, jeho manželka, psychicky onemocněla. Trpěla těžkou depresí a starost o ni ležela jenom na Čeňkovi. Byl sám. Bývalí kolegové se k němu nehlásili. Přátelé zmizeli. Dcera Blanka s rodinou žila svůj život, ale vztahy byly napjaté – možná cítila vinu, že otec za ni obětoval všechno.
Poslední rána
V srpnu 1968, během krátkého uvolnění po Pražském jaru, se Blanka s manželem Arnoštem a dcerou Zuzanou rozhodli emigrovat do Rakouska. Odešli a Čeněk Šlégl zůstal definitivně sám. Helena v tom roce zemřela. Bylo jí sedmdesát sedm let, posledních dvacet let života strávila v těžkých depresích.
Čeněk Šlégl žil ještě dva roky. Sám ve vyšlapaných botách chodil po pražských hospodách a nabízel své obrázky. Sedával v malešických podnicích, pil levné pivo, mluvil s lidmi, kteří už většinou ani nevěděli, kdo to je. Herec Čeněk Šlégl? Ten kolaborant? Tělo měl podlomené prací v dolech, duši zlomenou nespravedlností a osamělostí.
Sedmnáctého února 1970 zemřel v naprosté chudobě a zapomenutí. Bylo mu sedmdesát let. Pohřben byl na Vinohradském hřbitově v rodinné hrobce Ječmenových – manželčině rodině. Na náhrobku je napsáno jméno Heleny a pod ním Čeněk Šlégl, 30. 9. 1899 – 17. 2. 1970. Žádný herecký titul. Žádná vzpomínka na devadesát filmů. Jen jméno a data.
Epilog
Teprve dlouho po jeho smrti začali historikové a badatelé rozplétať skutečný příběh Čeňka Šlégla. V roce 2009 vyšla kniha Čeněk Šlégl – dvě tváře herce, režiséra a scénáristy, která poprvé ukázala celou pravdu. Arnošt Weiss, ten židovský úředník, kvůli kterému Šlégl obětoval svou kariéru a čest, skutečně přežil válku. Narodila se jim dcera Zuzana. Žili. To byla ta cena.
Když v roce 2009 vnučka Zuzana Weiss-Poulíček vydala knihu Cesta za duhou, napsala v ní: „Děda zachránil životy. Životy své dcery, mého otce a můj. Nikdo mu to neuvěřil. Nikdo mu to neodpustil. Zemřel sám.“
Čeněk Šlégl nebyl hrdina. Nebyl odbojář. Nebyl vlastenec, který by šel na smrt za vlast. Byl to jen otec, který miloval svou dceru víc než sám sebe. A v zemi, která tolik mluvila o rodinných hodnotách, to po válce nikoho nezajímalo.
Zdroje:
Čeněk Šlégl: Tedy dobře, vyřízeno… Oblíbený herec kolaboroval, aby zachránil židovského zetě
Dvojka, 20. srpna 2017
Dostupné z: https://dvojka.rozhlas.cz/cenek-slegl-tedy-dobre-vyrizeno-oblibeny-herec-kolaboroval-aby-zachranil-7460777
Čeněk Šlégl skončil jako opuštěný žebrák! Nesmělo se o tom mluvit
Blesk.cz, 17. února 2020
Dostupné z: https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/123844/50-let-od-smrti-cenka-slegla-skoncil-jako-opusteny-zebrak-nesmelo-se-o-tom-mluvit.html
Čeněk Šlégl patřil k hereckým legendám. Byl parťákem Vlasty Buriana, po válce zažil pád a už si nezahrál
Květy.cz, 17. února 2025
Dostupné z: https://www.kvety.cz/lide/cenek-slegl-herec-prvni-republika-osud/
Krutý osud herce Čeňka Šlégla: Kvůli dceři obětoval pověst i kariéru, zemřel opuštěný v naprosté chudobě
Lifee.cz, 1. března 2025
Dostupné z: https://www.lifee.cz/kruty-osud-herce-cenka-slegla-kvuli-dceri-obetoval-povest-i-karieru-zemrel-opusteny-v-naproste-chudobe-c6247
Herecká hvězda první republiky Čeněk Šlégl skončil jako dělník v Uhelných skladech na Žižkově
Médium.cz, 27. prosince 2024
Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/jan-valtr-herecka-hvezda-prvni-republiky-cenek-slegl-skoncil-jako-delnik-v-uhelnych-skladech-na-zizkove-108257
Poznáte prvorepublikového herce? Kvůli dceři spolupracoval s nacisty, před smrtí se živil jako pošťák
Vlasta.cz, 16. července 2025
Dostupné z: https://www.vlasta.cz/celebrity/cenek-slegl-rodina-dcera-kolaborace-vlasta-burian/
Čeněk Šlégl
Wikipedie
Dostupné z: https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Čeněk_Šlégl
Čeněk Šlégl
ČSFD.cz
Dostupné z: https://www.csfd.cz/tvurce/3301-cenek-slegl/prehled/
Farník, Jaromír; Žitný, Radek: Čeněk Šlégl – dvě tváře herce, režiséra a scénáristy
BVD, 2009
Dostupné z: https://www.databazeknih.cz/knihy/cenek-slegl-118071
