Matka zemřela dříve, než zjistila pravdu. Andrzej Wajda natočil film o Katyni jako osmdesátník

Aniela Wajdová, rozená Białowąs, pracovala jako učitelka. V roce 1926 se jí v Suvalkách narodil syn Andrzej. V roce 1934 se rodina přestěhovala do Radomě, kde její manžel Jakub Wajda sloužil jako kapitán pěchoty u 72. pluku.

V září 1939 Jakub Wajda odjel bojovat. Nevrátil se. Rodina dostávala dopisy — nejprve pravidelně, pak stále řidčeji. Poslední zprávy přicházely ze zajateckého tábora. Pak nic. Ani to, že byla válka nevysvětloval, proč zmizel úplně, bez zprávy, bez svědků, bez vysvětlení.

Jakub Wajda byl zavražděn v Charkově v dubnu nebo květnu 1940 — v rámci katyňského masakru. Aniela to nevěděla. Čekala, snažila se přežít, vychovávala syny. Zemřela v roce 1950 — sedm let poté, co Němci oznámili objev masových hrobů, tři roky poté, co v Polsku nastoupila plně komunistická moc. Zemřela s tím, co věděla a nesměla říct, nebo co nevěděla a nemohla zjistit.

Andrzej Wajda se pravdu o otcově osudu dozvěděl teprve koncem osmdesátých let. Film Katyň natočil v roce 2007 — bylo mu tehdy osmdesát jedna let.

„Za celé půlstoletí neexistovala v polsko-sovětských vztazích tak choulostivá věc jako masakr v Katyňském lese. Až do vzniku Solidarity slovo Katyň do sklonku 70. let oficiálně neexistovalo, v Polsku to bylo naprosté tabu. Dokonce se mu vyhýbaly i rodiny obětí, protože věděly, že jakákoliv veřejná výpověď na toto téma může zastavit nebo úplně zničit jejich kariéru,“ konstatuje historik Michal Stehlík.

Tento mechanismus fungoval precizně. Rodiny obětí nebyly jen svědky — byly živými důkazy lži. Jejich pouhá přítomnost a jejich otázky byly problémem. Komunistický stát tento problém řešil nikoli pravdou, ale tlakem: mlčte, nebo ponesete následky.

Přeživší dcera jedné z katyňských rodin vzpomínala: „Bylo to tabu, nesměli jsme nikomu o tom říkat, polská komunistická vláda blokovala všechny veřejné debaty. Dokonce ani rodiny pohřešovaných se nesměly navzájem setkávat a utěšovat.“

To byl přidaný trest: nejenom ztráta, ale ztráta práva o ztrátě mluvit.

Zvláštní tíhu nesly děti. Vyrůstaly v rodinách, kde se o otci nemluvilo nebo mluvilo jen šeptem. Kde matka plakala a nevysvětlovala proč. Kde na otázku „kde je tatínek“ neexistovala odpověď, která by se dala říct nahlas — ani v bytě, ani ve škole, ani sousedům.

Komunistický stát tuto nejistotu aktivně využíval a přeměňoval ji v nástroj kontroly. Stigma katyňské oběti přecházelo na potomky jako dědičná vina. Syn veterináře Adolfa Wöllersdorfera z Mostů u Českého Těšína — jedné z přibližně 350 obětí z území dnešní České republiky — nesměl v padesátých letech studovat na vysoké škole. Zdůvodnění československých úřadů: jeho otec byl fašistický polský důstojník, který bojoval proti Sovětské armádě. Zavražděný Wöllersdorfer se tak posmrtně stal nepřítelem, a jeho syn platil za jeho smrt dvakrát — jednak ztrátou otce, jednak ztrátou vzdělání.

V Polsku existovala táž praxe, jen ve větším měřítku. Rodiny katyňských obětí byly sledovány bezpečnostními složkami. Korespondence otevírána. Pracovní možnosti omezovány. Mít příjmení katyňské oběti bylo v jistém smyslu stigmatem. Vdovy, které se pokoušely zjistit více — psaly na ministerstva, ptaly se Červeného kříže — dostávaly mlčení nebo vyhýbavé odpovědi.

V archivech Červeného kříže leží tisíce dotazů z poválečných let. Polské rodiny se ptaly po mužích, kteří zmizeli v sovětském zajetí na jaře 1940. Odpovědi byly vždy stejné: informace nejsou k dispozici. Dotazy putovaly na sovětskou stranu, ale odpovědi nikdy nepřišly.

Rodiny si zachovávaly poslední dopisy, poslední fotografie, poslední věci, které mužům zůstaly doma. Věřily, nebo se snažily věřit. Nebo přestaly věřit a neměly kde smutek vyřknout, protože veřejné truchlení bylo zakázáno.

Hroby neexistovaly — oficiálně. Místa pohřbení nebyla známa — oficiálně. Nebyly žádné pomníky, žádné pietní akty, žádný prostor pro veřejný smutek. Katyň neexistovala. Muži prostě zmizeli.

Tato neexistence měla svou logiku: mrtvý, jehož smrt je přiznána, může být oplakán a pohřben. Mrtvý, jehož smrt je popírána, zůstává navždy v nejistotě. Komunistický režim využíval tuto nejistotu záměrně — jako páku, která rodiny udržovala ve stavu nejistoty a neschopnosti vyrovnat se se svým smutkem.

Organizace Katyňská rodina — sdružující příbuzné obětí — vznikla ilegálně ještě v komunistickém Polsku v osmdesátých letech, v době nástupu hnutí Solidarita. Scházela se tajně, sdílela informace, uchovávala paměť. Pouhé sdílení vzpomínek bylo tehdy aktem odporu.

V Polsku se téma Katyně začalo poprvé otevřeně probírat teprve v roce 1989, kdy polský tisk otiskl první přímé důkazy o sovětské vině. O rok dříve — v roce 1988 — se konaly první neoficiální pietní akty u symbolického náhrobku v krakovském Wawelu.

V Československu a posléze v České republice byla první pobočka Katyňské rodiny ustavena v roce 1991. Jejím prvním předsedou se stal syn veterináře Wöllersdorfera — tentýž muž, který nesměl v padesátých letech studovat na vysoké škole.

Andrzej Wajda točil filmy o polských traumatech po celý svůj profesní život: Kanál (1956) o varšavském povstání, Popel a diamant (1958) o poválečném Polsku, Člověk z mramoru (1977) o stalinismu. Katyň — téma, které ho zasáhlo nejosobněji — točit nemohl. Bylo zakázané.

Teprve po Gorbačovově přiznání v roce 1990, po otevření části archivů, po přístupu k dokumentům — tehdy začal Wajda soustřeďovat materiál pro film, který dlužil svému otci a všem ostatním otcům. Trvalo mu sedmnáct let, než byl film hotov.

Katyň měl premiéru 17. září 2007 — v den 68. výročí sovětské invaze do Polska. V Polsku ho v kinech viděly miliony lidí. Film byl nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film.

Po premiéře Wajda v rozhovoru pro polská média poznamenal, že největší tragédií pro něj není to, co se stalo s otcem — ale to, že matka zemřela dřív, než mohla slyšet pravdu. Aniela Wajdová zemřela v roce 1950. Gorbačov přiznal sovětskou vinu čtyřicet let po ní.

Příště: Česká a slovenská stopa — přibližně 350 obětí z území dnešní České republiky, profesor Hájek, a jak komunistická historiografie Katyň v Československu zakrývala.