Článek
Švédské šance je kopec u Přerova. Jméno má po třicetileté válce, kdy tu švédská armáda vybudovala opevněný tábor s výhledem na celé moravské údolí. V červnu 1945 tu vykopali hromadný hrob.
Dva vlaky
18. června 1945 stály na přerovském nádraží dva vlaky najednou.
Jedním se vraceli příslušníci 17. pěšího pluku z Petržalky – vojáci 1. československého armádního sboru, kteří jeli ze slavnostní přehlídky v Praze domů na Slovensko.
Druhý vezl karpatské Němce – tzv. Mantáky, potomky německých přistěhovalců usazených na středním Slovensku od 12. a 15. století – dále Maďary a několik Slováků z vesnic jako Dobšiná, Kežmarok, Gelnica. V prosinci 1944 je nacisté násilně evakuovali ze Spiše do severních Čech. Teď, po konci války, se vraceli domů.
Mnozí z nich měli při sobě doklady o bezúhonnosti, o slovenské národnosti, někteří i doklady o tom, že podporovali Slovenské národní povstání.
Poručík Karol Pazúr z Obranného zpravodajství si vlaku všiml. Ještě před činem navštívil místní národní výbor a sháněl se po „Němcích“ a „zadržených kolaborantech“. Pak se vydal k vlaku.
Výslech
Pazúr prohlásil, že v transportu jsou příslušníci SS zodpovědní za válečná zvěrstva. Pozdější vyšetřování prokázalo, že to byla lež – z 265 zavražděných se pouze osm při výslechu přiznalo k členství v Hlinkově gardě.
Přesto nechal Pazúr vytáhnout z vagónů přibližně 270 lidí včetně více než sedmdesáti dětí. Výslechy proběhly. Pak je eskortoval za město.
Večer přišel do Lověšic a vyžádal si od místního národního výboru silné chlapy ke kopání. Předsedu MNV donutil poskytnout dělníky pod hrozbou zastřelení. Sedmadvacet mužů z vesnice kopalo do jedné hodiny ráno.
Dva z nich o tom mluvili s historikem Františkem Hýblem desítky let po válce: „Prožili také velkou hrůzu. Byli svědky promluv vojáků i nářku obětí, prosících o smilování. Museli se toho účastnit pod pohrůžkou smrti.“
Noc z 18. na 19. června
Masová vražda začala po půlnoci. Trvala do páté hodiny ranní.
Lidé se museli svléknout do spodního prádla. Pak je vojáci zastřelili ranou do týlu z bezprostřední blízkosti.
Sám Pazúr se zasadil o to, aby děti musely sledovat smrt svých rodičů. Smrtelně raněné dobíjel výstřelem z pistole.
Jeden z lověštických svědků: „Říkali jsme poručíkovi, aby děti ušetřil. Odvětil nám, že jsme příliš jemné povahy a že co je Němec, patří zabít. Poněvadž se z hrobů ještě ozývalo sténání, střílelo se do nich z automatů.“
Podle svědků některé ženy křičely pouze slovensky. Jedno dítě samo prosilo vrahy o smrt – rovněž ve slovenštině.
Majetek zavražděných byl rozkraden. Nejaktivnější v tom byli Pazúr a jeho spoluvelitel Bedřich Smetana.
Mezi mrtvými bylo 120 žen, 75 dětí a 72 mužů. Historici František Hýbl a Tomáš Staněk označují masakr za nepochybně nejbrutálnější čin spáchaný na Moravě a Slezsku v první polovině čtyřicátých let. Hýbl šel ještě dál: „Stříleli kojence v náručích matek. Taková bestialita nebyla ani v Lidicích.“
Soud
Krátce před komunistickým převratem – v létě 1947 – začalo vyšetřování. Přispěl k tomu tlak mezinárodních organizací, nekomunistických poslanců parlamentu a odhodlání vojenského prokurátora Antona Rašly a vyšetřovatele Františka Doležela.
Pazúr před soudem nejprve lhal. Tvrdil, že všichni zavraždění byli přisluhovači nacismu. Vinu odmítal – říkal, že plnil vlasteneckou povinnost a že cílem procesu je poškozování komunistické strany. Teprve pod tíhou důkazů přiznal, že vraždil i děti.
Na dotaz, proč zabíjel kojence, odpověděl otázkou:
„Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?“
Soud ho odsoudil na dvacet let.
V kriminále zůstal necelé dva roky.
Amnestie a vyznamenání
Komunistický prezident Klement Gottwald Pazúrovi nejprve snížil trest na deset let, pak ho propustil na amnestii. Pazúr se těšil přízni nového režimu. Dostával vyznamenání. Dvacet let byl místopředsedou Slovenského svazu protifašistických bojovníků.
Prokurátor Anton Rašla a vyšetřovatel František Doležel – ti, kteří Pazúra přivedli před soud – skončili po vykonstruovaných procesech za mřížemi.
Rašla o mnoho let později potkal Pazúra při oslavách 20. výročí Slovenského národního povstání. Pazúr mu chtěl podat ruku a prohlásil, že mu odpouští.
Rašla se obrátil a odešel.
Pazúrův spoluvelitel Bedřich Smetana uprchl do zahraničí – patrně do Izraele. Za Švédské šance nikdy souzen nebyl. Nikdo jiný z pachatelů nebyl potrestán.
Zahazování stop
V říjnu 1947 nařídila Státní bezpečnost exhumaci hromadného hrobu – aniž by o tom informovala krajský soud, který případ vyšetřoval. Exhumaci provedli příslušníci vojenského útvaru z Terezína. Za dva dny naložili do beden zvlášť muže a zvlášť ženy s dětmi.
Mužská těla byla uložena do dvou hrobů na hřbitově v Přerově.
Ženy a děti odvezli do olomouckého krematoria. Pro jistotu je nechali spálit dvakrát. Popel byl anonymně uložen na hřbitově v Neředíně. Místo nebylo označeno.
Hýbl po popelu pátral. V archivu Ministerstva vnitra našel zmínku o dvou pozinkovaných bednách uložených v určitém sektoru neředínského hřbitova. Vytipoval plochu 50 krát 40 metrů. Jeden armádní důstojník mu slíbil pomoc. V roce 2016 bedny pomocí detektoru kovu našli.
Přerovský magistrát zajistil převoz popela. Byl pietně uložen vedle hrobů zavražděných mužů.
Historik a oblečení po mrtvých
František Hýbl se o masakru dozvěděl na počátku šedesátých let od své budoucí tchyně. „Vyprávěla mi, že ještě deset let po té události nosili někteří lidé z Lověšic oblečení po obětech. Snažil jsem se všemožně pátrat, ale ne všichni o tom věděli – a ti, kteří věděli, se báli mluvit.“
Za komunismu bylo téma tabu. K dokumentům se dostal až po listopadu 1989. Vydal brožuru. Vystavil dokumenty v muzeu.
„Před budovou vyletěl večer před vernisáží do vzduchu dvoumetrový pískovcový sloupek. Silný výbuch rozbil v muzeu řadu oken. Policie to vyšetřovala, viníky neodhalila. Jsem přesvědčen, že to souviselo se Švédskými šancemi.“
Lověšičtí mu hrozili žalobou za pomluvu. Jejich mluvčím byl jeden místní profesor. Hýbl mu řekl, ať ho klidně dají k soudu. „Řekl jsem mu, že budou mít ještě větší ostudu, protože tam řeknu i to, co jsem nepublikoval. Například to, jak jedna žena, která bydlela nedaleko, hledala druhý den po popravách v patnácticentimetrovém rosolu krve zlaté zuby. Pak jsem měl klid.“
O masakru nakonec napsal dvě knihy. Při psaní druhé zhubl patnáct kilo. Německý prezident mu za jeho práci udělil Kříž za zásluhy.
Co zůstalo
Na kopci Švédské šance stojí od roku 2018 čtyřmetrový kovový kříž se znázorněnými průstřely a trnovou korunou.
V roce 2025 vydala Univerzita Palackého ke osmdesátému výročí publikaci Temné obilí – kombinaci odborné studie a komiksu od historika Pavla Kreisingera.
Přeživší Pavol Molnár sledoval, co se dělo s pachateli doma: „Museli vrahové ze Švédských šancí čelit hlubokému opovržení ze strany svých sousedů. Někteří se odstěhovali, někteří museli čelit nežádoucím připomínkám a pohrdání až do smrti.“
Zdroje:
Masakr na Švédských šancích: Horší než Lidice – HlídacíPes.org
Dostupné z: https://hlidacipes.org/masakr-na-svedskych-sancich-horsi-nez-lidice-pri-psani-jsem-zhubl-15-kilo-vzpomina-historik/
Poválečným masakrem žen a dětí si chtěl Pazúr zlepšit pověst – ČT24
Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/povalecnym-masakrem-zen-a-deti-si-chtel-dustojnik-pazur-zlepsit-povest-360095
Masakr na Švédských šancích – Wikipedie
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Masakr_na_%C5%A0v%C3%A9dsk%C3%BDch_%C5%A1anc%C3%ADch
Historik masakru na Švédských šancích. Příběh Františka Hýbla – Rozhlas Plus
Dostupné z: https://plus.rozhlas.cz/historik-masakru-na-svedskych-sancich-pribeh-frantiska-hybla-8436465
František Hýbl: Tragédie na Švédských šancích v červnu roku 1945, Přerov 1995
František Hýbl: Krvavá noc na Švédských šancích nedaleko Přerova 18. a 19. června 1945, Přerov 2018
