Článek
Na jaře 1945 přicházela válka do Brna ze dvou stran najednou.
Z nebe padaly bomby. Rudá armáda zahájila první nálety na strategické cíle 8. dubna, pak 12. dubna, pak každou noc až do 26. dubna. Skoro polovina zástavby byla poškozena nebo zničena. Dodneška se dají v Brně najít proluky mezi domy, kde před válkou stály domy v nepřerušené řadě – na Veselé, na Údolní, kolem nádraží.
Ze země se blížila fronta. Sovětská vojska překročila řeku Moravu 7. dubna a začala postupovat na sever. Na patnáct kilometrů od Brna je zastavila připravená německá obrana. Sedm dní urputných bojů u Ořechova – přes tisíc padlých rudoarmějců, tři sta Němců, celé návrší přeorané granáty. Stalin osobně telefonoval, že Brno musí být osvobozeno do 26. dubna. „Má strategicky větší hodnotu než Budapešť a Vídeň,“ řekl.
Generální útok začal 26. dubna v osm hodin ráno.
Kounicovy koleje
Ještě než přišlo osvobození, Brno vědělo, co znamená německá správa věcí veřejných.
Po vzniku protektorátu dostalo brněnské gestapo k dispozici Kounicovy studentské koleje. Proměnily se ve věznici, kam sváželi zatčené odbojáře z celé Moravy. Od října 1941, kdy Heydrich vyhlásil stanné právo, se zde začalo masově popravovat – střílením do týla na místě vysypaném pískem, aby se vsákla krev, a věšením na kolenových šibenicích na bývalém volejbalovém hřišti. V letech 1941 až 1945 bylo v Kounicových kolejích zavražděno 800 až 1 300 lidí.
Po válce se situace obrátila. Někteří z bývalých vězňů se chopili příležitosti a koleje se staly symbolem odplaty – tentokrát v opačném směru. Historik Tomáš Dvořák uvedl: „Kruté podmínky v těchto táborech dokládají jak úřední dokumenty, tak osobní svědectví. Vyšetřování probíhající v roce 1947 nakonec mnohé z těchto událostí potvrdilo.“
12. května 1945, dva týdny po osvobození, přijel do Brna prezident Beneš. Navštívil Kounicovy koleje a uctil památku popravených. Na náměstí pak pronesl projev, ve kterém řekl, že „německý národ se provinil tak, že už nejde s ním žít“. Dav ho nadšeně vítal.
26. dubna
V 10.30 hodin zavlála na budově Zemského úřadu na Žerotínově náměstí československá vlajka. Kolem poledne se vzdala pětisetčlenná posádka hradu Špilberk. Boje ale neskončily – Němci drželi severní předměstí a dělostřelecky ostřelovali ulice. „Všude v okolí se znásilňovalo. Naši muži proto vyklidili v jednom domě v pátém patře byt a drželi tam hlídky,“ vzpomínala pro Paměť národa Daruše Burdová. Zároveň ale uvedla, že řada sovětských důstojníků se snažila řádění svých mužů zastavit.
Poslední brněnské předměstí – Řečkovice – bylo osvobozeno až 5. května. Celkové ztráty brněnské operace: přibližně 20 000 padlých sovětských a rumunských vojáků, 7 000 německých vojáků a 1 200 civilistů.
Potravinové lístky
V Brně žilo na konci války kolem 30 000 Němců. Poznali se snadno – potravinové lístky byly barevně rozděleny podle národnosti. Domovnice je přinášela a rozdávala nájemníkům. Kdo měl německý lístek, byl Němec.
Radovanu Podělovi bylo sedmnáct let, když se po totálním nasazení přidal k Národní bezpečnostní stráži. Byl jedním z těch, kteří pochod organizovali. „Pro nás styční pracovníci byli domovníci, protože domovníci byli všichni Češi. Ti nám řekli, které rodiny jsou německé. V domovních knihách totiž byla uvedena národnost obyvatel domu.“
29. května 1945 přijala rada Zemského národního výboru vyhlášku č. 78/1945: všechny německé ženy, děti, chlapci mladší čtrnácti let, muži starší šedesáti let a práce neschopné osoby musí ještě téhož dne opustit Brno. Smějí si vzít jen tolik, kolik unesou. Cennosti a vkladní knížky ne.
Ozbrojené hlídky oznámily označeným rodinám, že si musí sbalit nejnutnější věci a jídlo na tři dny. Nikdo jim neřekl, kam půjdou.
Mariina cesta
Marii Pekařové bylo sedm let. Oba rodiče pocházeli ze smíšených rodin – doma se mluvilo česky i německy. Ale potravinové lístky měli německé.
29. května přišla teta s nečekanou zprávou: zítra musejí Němci z Brna pryč. Tatínek František nebyl doma – tramvajový průvodčí nemocný tuberkulózou, nevzali ho ani na vojnu. Rodina nevěděla kde je.
„Teta nám přišla říct, že zítra musejí Němci z Brna pryč. Měli jsme zamknout byt, odevzdat klíče u domovnice a stát před domem. Tam už byli ti kluci z Revolučních gard a už nás hnali.“
Šli navečer kolem Lužánek. Na Schodové ulici strávili noc na schodech, Maria mámě s hlavou v klíně. K ránu slyšela střelbu a naříkání – ale nic nebylo vidět, protože byla tma. Za rozbřesku pokračovali dál. Nesměla se zastavit. Nesměla mluvit německy – za to dostávala kopanec od českého dozorce.
Ve Starém Brně, u kláštera na Mendlově náměstí, procházeli všichni kontrolou. Museli odevzdat cennosti a zlato – házeli je do krabice.
Na cestě viděla dvě vraždy.
„Jedna stará paní klesla vysílením. Náš průvodce na ni řval a ona ho se sepjatýma rukama prosila, ať ji nechá chvíli odpočinout. Vzal pušku a pažbou ji praštil po hlavě. Určitě ji zabil.“
Druhý obraz ji pronásledoval celý život. U mostu před Pohořelicemi stála žena s malým dítětem v náručí. Říkala něco mladému průvodci. „Viděla jsem, jak na ni něco řval, pak jí vyrval dítě z ruky a hodil ho do řeky.“
Rajhrad
Po 27 kilometrech chůze v horku se kolona zastavila v Rajhradě. Zrovna se slavil svátek Božího těla. Vyhnanci museli čekat, až projde průvod – a mohli jen vzpomínat, jak ještě loni slavili stejně jako ostatní.
Mučila je žízeň. Volali do zahrady na ženu, aby jim dala vodu. Ta přinesla kýbl a postavila ho na silnici.
„Už jsme se chystali, že si nabereme, ale přišel dozorce a řekl, že to není pro Němce. Kopl do kýblu a převrátil ho. Voda se vylila na zem. Bylo nepochopitelné, že tohle dokázal udělat žíznivým lidem.“
Pak začalo pršet.
„Bylo to jako dar z nebes. Olizovala jsem si kapky z rukou.“
Babička Marii živila suchými kůrkami, které vzala pro slepice. Sama neměla zuby – okrajovala je a dávala vnučce žmoulat.
Pohořelice
Místní správa o příchodu dvaceti tisíc lidí neměla ani potuchy. Ubytovali je v táboře po nuceně nasazených dělnících – bez postelí, bez hygienického zázemí, bez léků.
„Dali nám nějakou vodu. Vzali tu nádobu, kterou se vyváží močůvka, do toho napustili vodu a to nám donesli. I já jsem tam chytla úplavici. A není divu. Jak nám takový hnůj mohli dát pít, lidem s dětmi,“ vzpomínala Maria.
V táboře denně umíralo 60 až 70 lidí. Zčásti na úplavici, zčásti tyfu, zčásti na pokračující týrání.
Radovan Poděl, jeden z organizátorů pochodu: „Druhý den, to znamená 1. června, jsme měli pochodovat dál, ale to už se Němci nezvedli. Já to chápu, byli unavení. Čili se u nás střílelo do vzduchu, nikdo s nimi nehnul, všichni kladli odpor, že dál nepůjdou.“ Část lidí tak v táboře zůstala, část odvezli sovětští vojáci nákladními auty až do Rakouska.
Z brněnské Nemocnice u svaté Anny přijely zdravotní sestry a lékaři. Rumunská vojenská jednotka vyvařovala polévky. Nestačilo to.
Rozhodnutí v Pohořelicích
Mariina babička v táboře dokázala, že je Češka. Mohla se s dětmi vrátit.
Maminka nemohla – měla německé lístky, německý pas. Napsala sestře Mimi do Brna dopis: vezmi si děti, já na to nemám. Teta Mimi byla česká vlastenka, která za první světové války přišla o snoubence. Provdala se za úspěšného advokáta Evžena Popelku. Ten vybojoval, aby se děti mohly vrátit.
Maria svou matku příští tři roky neviděla.
Co zbylo
Vyhnání brněnských Němců proběhlo tři měsíce před tím, než je Postupimská konference vůbec povolila. Bylo to živelné, unáhlené, poháněné šesti lety ponížení, nedostatkem bytů a potravin a vztekem, který neměl jiný ventil. Postihlo hlavně ty, kteří se na nacistických zločinech nepodíleli – němčinou mluvící antifašisty, německé Židy, kteří přežili holocaust, a tisíce lidí, jejichž jediným proviněním byly potravinové lístky.
Celkový počet obětí se odhaduje na 1 700. Německé zdroje uvádějí až 5 000.
Historik Jiří Pernes: „Bylo to nelidské, bylo to brutální, ale bylo to pochopitelné.“
Kateřina Tučková o tom napsala román Vyhnání Gerty Schnirch.
Daruše Burdová: „Byla jsem svědkem, jak hnali Němce – opravdu hnali po Kotlářské ulici dolů.“
Na Mendlově náměstí, odkud vyšly kolony v noci 30. května 1945, stojí od roku 1995 pamětní kámen. Od roku 2006 se každoročně koná Pochod smíření – v opačném směru, z Pohořelic do Brna.
Zdroje:
Brněnský pochod smrti – Wikipedie
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Brn%C4%9Bnsk%C3%BD_pochod_smrti
Brněnský pochod smrti – Válečné hroby, MO ČR
Dostupné z: https://valecnehroby.mo.gov.cz/aktuality/brnensky-pochod-smrti
Olizovala dešťové kapky, pili i vodu s močůvkou – ČT24
Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/regiony/3107666-olizovala-destove-kapky-pili-i-vodu-s-mocuvkou-maria-pekarova-popisuje-strastiplny
Před 75 lety vyhnali Brňané z města Němce – ČT24
Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/pred-75-lety-vyhnali-brnane-z-mesta-nemce-chteli-odplatu-a-jejich-byty-49711
Brněnský pochod smrti: Temná kapitola – Radio Prague International
Dostupné z: https://cesky.radio.cz/brnensky-pochod-smrti-temna-kapitola-povalecne-historie-8852565
Po teroru v Kounicových kolejích – Deník.cz
Dostupné z: https://www.denik.cz/historie/brnensky-pochod-smrti-1945.html
