Němci přišli do Českého Malína den po Krvavé neděli. Upálili 400 lidí — a příčina je sporná dodnes

Léto 1943 na Volyni nebylo jedno krveprolití, ale řada. UPA útočila na polské vesnice. Poláci se bránili a někdy útočili na vesnice ukrajinské. Němci vypalovali vesnice jako odvetu za útoky partyzánů — polské, ukrajinské i české. Sovětští partyzáni operovali v lesích. Každý se mohl stát obětí kohokoli.

Čeští kolonisté na Volyni — potomci rodin, které přišly v druhé polovině devatenáctého století za levnou půdou — žili v tomto chaosu jako menšina, která nebyla přímým terčem žádné ze zúčastněných stran. S ukrajinskými a polskými sousedy udržovali dobré vztahy. V kronice Českého Malína z pera Josefa Aloise Martinovského se píše: „Jaro 1943 bylo ve znamení vražd a požárů. V noci osvětlovaly oblohu záře požárů polských usedlostí a celých osad. Ve dne stoupaly k obloze sloupy dýmů a požárů ukrajinských usedlostí a osad.“ Malín zatím hořel jen v dálce. Ale jen otázka času bylo, kdy přijde řada na něj.

Český Malín vznikl v roce 1871 jako osada Čechů z Rakovnicka, Lounska a Žatecka, kteří přišli za levnou volyňskou půdou. Do roku 1943 vyrostl v poměrně prosperující obec s vlastní školou, kostelem, četnickou stanicí a hasičským sborem. Měl 444 obyvatel české národnosti a 26 polské.

Ve vyšetřovací zprávě, kterou v roce 1944 sepsali důstojníci první Československé brigády v SSSR, stojí: „Asi v 7 hodin ráno připochodoval do Českého Malína německý oddíl o síle kolem 1500 mužů od městečka Olyky.“ Vojáci šli dům po domu, pod záminkou kontroly dokladů vyháněli obyvatele na ulici. Přeživší svědci uváděli, že někteří z vojáků mluvili polsky a ukrajinsky — šlo tedy pravděpodobně o smíšenou jednotku zahrnující německé Einsatzgruppen a příslušníky kolaborantské pomocné policie.

Vojáci oddělili muže od žen, dětí a starých lidí. Pak je nahnali do kostela, školy a stodol a budovy podpálili. Kdo se pokusil z ohně utéct, byl zastřelen. Z hořících domů se přes německou střelbu zachránily pouhé tři osoby. Dalším dvaceti mužům zachránilo život to, že je Němci potřebovali k odvozu ukradeného majetku — a tito muži při přesunu utekli do lesa.

Antonín Činka byl jedním z nich: „Asi sedm nás odbočilo z cesty do lesa a žádný Němec za námi nešel! Zachránil jsem se, ale všechno hořelo, byli jsme vyděšení.“ Jeho sestra přežila tím, že se schovala za mlátičku ve stodole — oheň ji minul o centimetry.

Po masakru vojáci vesnici systematicky vyrabovali — odvedli dobytek, naložili cennosti a jídlo na vozy. Celkem zahynulo 374 Čechů — 104 mužů, 161 žen a 105 dětí — a 26 Poláků. Téhož dne byl vypálen i sousední Ukrajinský Malín, kde zahynulo 132 obyvatel. Celkový počet obětí obou Malínů tak dosáhl přibližně 530 lidí.

Byl to největší masakr Čechů v celé druhé světové válce — vyšší počet obětí než v Lidicích.

Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď — a historici nabízejí tři různé verze.

První verze — zastávaná ČT edu a dalšími českými zdroji — říká, že šlo o odplatu za útok UPA na německou kolonu v blízkosti obce. Historik Jared McBride ze Siemaszků tuto verzi ale zpochybnil: není pro ni doložen žádný přímý doklad.

Druhá verze vychází z anglické Wikipedie a Władysława a Ewy Siemaszků: Týden před masakrem, 6. července 1943, navštívili Malín sovětští partyzáni z brigády Sydir Kovpaka. Zorganizovali mítink a prohlásili tato území za sovětská. Právě tato návštěva mohla být důvodem, proč Němci vesnici označili za nepřátelskou.

Třetí verze — zastávaná Radio Prague International a dalšími zdroji — hovoří o záměně vesnic nebo o záměrném rozšíření akce. Němci šli pacifikovat Ukrajinský Malín a Český Malín zahrnuli proto, že byly příliš blízko u sebe. Němci sami tuto verzi po válce přijali jako vysvětlení.

V kyjevském archivu nebyly nalezeny žádné dokumenty, které by přesnou příčinu objasnily. Viníci masakru nebyli nikdy souzeni.

Verze o sovětských partyzánech zaslouží širší kontext, protože tvoří jednu z nejlépe doložených variant.

Sydir Kovpak byl velitelem rozsáhlé sovětské partyzánské brigády, která v létě 1943 operovala na západní Ukrajině. Kovpakova brigáda se proslavila dlouhými přesuny a přepady hluboko na nepřátelské území — v létě 1943 táhla přes Volyň směrem na Karpaty. Její průchod Malínem trval dvanáct hodin, partyzáni zorganizovali politický mítink a prohlásili oblast za sovětskou.

Pro Němce byl kontakt vesnice se sovětskými partyzány dostatečným důvodem k represáliím — bez ohledu na to, zda byli obyvatelé k mítinku přinuceni, nebo se ho zúčastnili dobrovolně. Stejnou logiku aplikovaly Einsatzgruppen v celé obsazené východní Evropě.

Polská odveta vůči ukrajinským vesnicím na Volyni probíhala od léta 1943 a kulminovala v roce 1944. Šlo o akce, které vedení Zemské armády (AK) v principu zakazovalo — takticky i morálně. V praxi je nedokázalo zastavit.

Jeden z nejzdokumentovanějších příkladů: V noci z 9. na 10. března 1944 zaútočily oddíly AK na vesnice v oblasti Chelmu. Ve vesnici Sagryn zahynulo přes 800 Ukrajinců, v dalších vsích Turkovychy, Šichovychy, Pasyky, Malycy a jiných stovky dalších. Nešlo o vojenský cíl — šlo o odvetu za předchozí útoky UPA na polské vesnice.

Počet ukrajinských obětí polské odvety je předmětem historické diskuse s výrazným rozptylem odhadů. Česká Wikipedie, odvolávající se na Motyku, uvádí 2–3 tisíce zabitých Ukrajinců na samotné Volyni. Motykova monografie pro celé území Volyně a Haliče uvádí 10–15 tisíc. Polský Sejm ve svém usnesení z roku 2016 připustil „až 35 tisíc“ ukrajinských obětí — a označil je za „odvetné akce“. Timothy Snyder napsal, že „krutostí zvěrstev se polští partyzáni vyrovnali UPA“. Tento výrok historici přijímají různě: Motyka trvá na tom, že rozsah polských odvetných akcí, byť reálných a brutálních, byl výrazně menší než akce UPA.

Co je nesporné: oběti byly na obou stranách, bezpráví se nepáchalo jen z jednoho směru.

V dubnu 1947 zahájila polská komunistická vláda operaci s kódovým názvem Akce Visla. Cílem bylo vysídlit zbývající ukrajinské obyvatele z jihovýchodního Polska — přibližně 150 tisíc lidí — do tzv. zotavených území na severu a západě země, odkud byli právě odsunuti Němci. Oficiálním zdůvodněním byl boj proti zbývajícím oddílům UPA, které stále operovaly v Karpatech. Skutečným účelem bylo definitivní etnické vyčištění oblasti.

Obyvatelé byli rozptýleni záměrně, rodiny rozdělovány, aby nemohly vytvářet komunity. Kulturní instituce zavřeny, jazyk zakázán. Polský Sejm se za Akci Visla v roce 1990 omluvil. K plné rehabilitaci obětí a navrácení majetku ale nikdy nedošlo.

V dnešním polsko-ukrajinském sporném diskurzu je Akce Visla přítomna jako argumentační zbraň z obou stran: Poláci ji připomínají jako doklad toho, že ani Poláci nebyli bez viny; Ukrajinci ji používají jako morální protiváhu k požadavku uznání volyňského masakru jako genocidy.

V roce 1947 se 134 přeživších obyvatel Českého Malína vrátilo do Československa v rámci repatriace volyňských Čechů. Usadili se u Šumperka, kde obec Frankštát přejmenovali na Nový Malín.

O samotném masakru se pak dlouho mlčelo. „Komunistům se nelíbilo, když volyňští Češi mluvili o děsivých zkušenostech ze života v Sovětském svazu,“ připomíná profesor Jaroslav Vaculík z Masarykovy univerzity. Volyňská tragédie šla do latentní paměti, odkud se vynořila až po roce 1989.

Na místě dnešního Malína na Volyni stojí od roku 1998 pomník. Obsahuje seznam rodin: Andělova, Cibulkova, Títalova, Čechova, šest rodin Cinkových… Na rozdíl od Lidic, na které se v Česku nikdy nezapomnělo, Český Malín leží v jiné zemi — a ta okolnost ho dlouho držela mimo českou historickou paměť. O masakru v Malíně chybí i záznam na české wikipedii.

UPA zahájila vyvražďování Poláků v roce 1943. Poláci odvetně útočili na ukrajinské vsnice. Němci vypálili Český Malín. Po válce Poláci vysídlili Ukrajince v Akci Visla. Každý článek tohoto řetězce je zároveň příčinou i následkem toho předchozího.

Historici — Motyka, Snyder, Hryciuk — se shodují v jednom: nelze tento řetězec přerušit v libovolném místě a říct, že zde začalo zlo. Počátky sahají do meziválečné polonizace, do sovětských deportací, do německé okupace, do ideologie OUN, do strachu a nenávisti, které válka vyprodukovala na všech stranách.

Český Malín v tomto příběhu stojí trochu stranou — jako připomínka, že etnické čistky nikdy nezůstanou přesně v mezích, které pro ně pachatelé zamýšleli. Lidé, kteří nikomu neublížili, platili za násilí spáchané jinými. A protože jejich vesnice ležela na Volyni, jejich příběh leží dodnes v zemi, kde je plno ostatků, které nikdo nevykopal.

Zdroje: