Osmdesát výslechů, přepadení před domem, hrozba únosu dítěte. StB vyháněla nepohodlné lidi ze země

Charta 77 vznikla na začátku ledna 1977 — text podepsaný stovkami československých občanů, který vyzýval komunistický režim k dodržování lidských práv, k nimž se Československo zavázalo na helsinské konferenci. Režim zareagoval okamžitě a hystericky: výslechy, vyhazovy z práce, veřejná kampaň v Rudém právu označující signatáře za ztroskotance a samozvance. Filosof Jan Patočka, jeden z prvních mluvčích Charty, podstoupil 3. března 1977 jedenáctihodinový výslech, po němž se mu v noci přitížilo. Byl hospitalizován a 13. března zemřel na mozkovou mrtvici — jeho smrt si vyžádala deset dní.

Ale tuhle reakci komunisté považovali za nedostatečnou. Dne 21. prosince 1977 vydal ministr vnitra Jaromír Obzina tajný rozkaz k akci s krycím názvem Asanace. Cíl byl definován přesně: „dosáhnout úplného rozkladu a izolace hlavních organizátorů Charty 77 od ostatních signatářů, a vybrané organizátory tohoto počinu vypudit z Československé republiky.“

Vypudit. Ne odsoudit, ne uvěznit — vypudit. Bez veřejného soudu, bez rozsudku, bez jakéhokoli záznamu v trestním rejstříku. Bylo to v podstatě přiznání, že režim nestačí na lidi, kteří s ním bojují zákonnými prostředky. Musel je dostat ze země jinak.

Jana Převratská pracovala jako zdravotnice a vychovatelka v pražském Jedličkově ústavu. V roce 1977 podepsala Chartu 77 — a tím se stala cílem.

Co následovalo, trvalo několik let. Státní bezpečnost ji předvolávala k výslechům znovu a znovu — celkem asi osmdesátkrát. Ve svazcích StB figurovala pod krycím jménem Labuť. Příslušníci jí vyhrožovali lámáním kostí a mlácením. Jednou dostala při zadržení omamnou látku.

Nejhorší zážitek byl jiný. „Šla jsem domů, zjistila jsem, že za mnou jdou kroky. Měla jsem hrozný strach, na poslední chvíli jsem se rozběhla, ti muži také, začali mě tahat ze dveří. Dostala jsem se z toho, vběhla jsem do prvního patra. Běžela jsem se podívat z okna a bylo jasné, že to jsou fízlové. V tu chvíli jsem se zhroutila. Několik hodin jsem ležela a nemohla se hýbat,“ vzpomíná.

Nakonec odešla. Dnes žije v Torontu. Na rozhovor o těchto věcech kývla poprvé v roce 2018 — čtyřicet let po tom, co to všechno začalo. „Jsem ráda, že se o to konečně někdo zajímá. Zadostiučinění to je, ale je to i trauma. Vracet se k těmto věcem není jednoduchý.“

Jana Převratská nebyla sama. Akce Asanace probíhala po celé zemi a zasáhla přes tři sta signatářů Charty 77 — přibližně patnáct procent z celkového počtu.

Jaroslav Jeroným Neduha, kytarista a zpěvák skupiny Extempore, byl předvoláván k výslechům přes deset let. Příslušníci za ním chodili domů i do práce. Nejprve chtěli, aby donášel. Pak chtěli, aby emigroval. Při posledním výslechu mu příslušník StB dal na výběr: „Osm a půl roku nepodmíněně, nebo cesta do Vídně.“ Neduha odešel. „Dobrovolně jsem neodcházel. Člověk byl ve stresu, cukalo mi oko, klepal jsem se,“ říkal.

Vratislavu Brabencovi, saxofonistovi The Plastic People of the Universe, příslušníci vyhrožovali únosem dcery.

Řidiči Vladimíru Strakovi z Klatovska sebrali řidičský průkaz za přestupek, za který by jiný dostal padesátikorunovou pokutu. Přišel o práci, rok nesehnal jinou. Nakonec odešel do Rakouska. „Když rok nemůžete sehnat práci a jste bez příjmu, tak vám nic jiného nezbyde, než jim nakonec kývnout,“ řekl.

Jaroslav Hutka, písničkář. Svatopluk Karásek, duchovní. Pavel Landovský, herec. Vlastimil Třešňák, hudebník. Každý z nich má svůj příběh. Sdílí jednu věc: nikdo z nich nebyl odsouzen soudem. Všichni odešli proto, že jim StB systematicky ničila život, dokud neodešli.

Akce Asanace nebyla improvizací — byl to standardizovaný postup s přesně definovanými metodami, které příslušníci StB aplikovali podle interních směrnic. Historik Ladislav Kudrna z Ústavu pro studium totalitních režimů je shrnuje: opakované bezdůvodné zadržování na 48 hodin, domovní prohlídky bez reálného důvodu, šikanování v zaměstnání i v místě bydliště, nucené změny zaměstnání, vyhrožování fyzickou likvidací nebo smyšlenými trestními obviněními. U některých osob docházelo přímo k fyzickému násilí.

StB přitom cíleně zaměřovala pozornost na méně viditelné a méně slavné signatáře — protože jejich perzekuce nevyvolávala mezinárodní protesty. Prominentní jména jako Václav Havel nebo Jiří Hájek mohla přitáhnout pozornost Amnesty International nebo západních médií. Zdravotnice Jana Převratská nebo řidič Vladimír Straka nikoli.

Tlak Akce Asanace vrcholil v letech 1980 a 1981 — komunistické vedení se tehdy obávalo, že se Charta 77 propojí s polskou Solidaritou, jejíž vliv přes hranice zjevně prosakoval.

Akce Asanace skončila formálně v roce 1984, nahradila ji podobná operace s krycím jménem Akce Klín. To, co po sobě zanechala, bylo přes tři sta zmařených životů a tisíce stránek spisů v archivech.

Trestní stíhání příslušníků StB za tyto činy začalo teprve v roce 1999. Jaromír Obzina, ministr vnitra, který akci nařídil, se soudu nedočkal — zemřel v lednu 2003. Většina odsouzených dostala podmíněné tresty. V září 2023 odvolací soud potvrdil vinu čtyř bývalých příslušníků — Karlu Hájkovi a Rudolfu Peltanovi podmíněné tresty dva roky, Zbyňku Dudkovi a Jiřímu Šimákovi, kteří měli v minulosti nepodmíněné tresty za týrání jiného disidenta, nová odsouzení.

Soudkyně u prvoinstančního rozsudku tresty komentovala slovy: „Je to jakési morální odsouzení.“ Jinak to nazvat nešlo — muži tehdy byli ve věku 65 až 78 let.

Jana Převratská seděla v soudní síni a poslouchala. Čekala na tento moment čtyřicet tři let. Pak se vrátila do Toronta.