Otakar Batlička psal o dobrodružství, ze sklepa vysílal do Londýna. Nacisté ho dostali prvního

V pátek 13. února 1942, krátce po třetí hodině odpoledne, dozorci s kovovými smrtihlavy na čepicích začali v koncentračním táboře Mauthausen vyvolávat česká jména.

Aby přiváděný vězeň nečinil potíže a do poslední chvíle žil v iluzi, předstírali, že jde o lékařskou prohlídku. Esesáci v bílých pláštích vlekli jednoho po druhém, spoutané ocelovými pouty. Lékaři SS se stopkami v rukou pečlivě sledovali a písemně zaznamenávali smrtelný zápas umírajících. Smrt nastávala benzenovou injekcí do srdeční krajiny – tříminutové intervaly na úmrtních listech odpovídají přesně.

V 15.10 hodin zemřel František Chyba z Prahy-Radotína. V 15.13 Jindřich Fröde z Přelouče. V 15.16 – jako třetí – Otakar Batlička. Ještě před několika měsíci mohutná postava, nyní lidská troska. Zemřel jako první. Žádný z jeho čtenářů o tom nevěděl.

Šlo o vůbec první hromadnou exekuci Čechů v Mauthausenu. Jedenáct mužů, zabitých ve třiceti minutách.

Batlička se narodil 12. března 1895 na Královských Vinohradech jako syn plynárenského úředníka. Matka mu zemřela, když mu nebyly ani tři roky. Otec se znovu oženil. Chlapec byl vzdorovitý a utíkal. Klukovská parta na Vyšehradě, kde vyrůstal, si říkala „Tarantule – slíďák“. V roce 1911 zažádal o pas – jako cíl uvedl Itálii, ve skutečnosti směřoval do Německa, kde ho zadrželi při pokusu nalodit se do Ameriky a eskortovali zpět do Prahy. Vysloužil si tříměsíční podmíněný trest.

O rok později se pokusil odcizit otci větší finanční hotovost. Byl zadržen. Znovu bez rozloučení opustil domov – tentokrát s kamarádem Josefem Archerem z Ostravy. V Drážďanech je přijali jako pomocníky v cirkuse Sarrasani směřujícím do Hamburku. V přístavu se nechali najmout jako plavčíci na loď do Jižní Ameriky.

Začátky v Brazílii bez znalosti španělštiny a portugalštiny nebyly jednoduché. Přivydělával příležitostnou prací. Ve středozápadní Brazílii se zúčastnil výpravy do spolkového státu Mato Grosso, na rozvodí Amazonky a Paraná – nedotčená divočina, džungle, domorodci. Zážitky, které o čtvrt století později přepsal do povídek.

První světová válka ho zastihla v Buenos Aires. Jako občan Rakouska-Uherska se měl přihlásit na konzulátu a odplout bojovat za monarchii. Prvním evakuačním parníkem Prinz Hohenzollern neodjel – Angličané ho na otevřeném moři potopili, z pasažérů se prý nikdo nezachránil. Druhá loď, norský Olaf, plula pod neutrální vlajkou s nákladem strategických surovin pro Německo. 12. ledna 1915 ji v Severním moři poslal ke dnu anglický křižník Vivid. Batlička byl jedním z mála zachráněných z ledové vody.

Britové ho zprvu ošetřili zdvořile. Pak zjistili, že jeho doklady jsou falešné. Přesun do zajateckého tábora na Isle of Man. Po propuštění pobýval v Londýně, přijal nabídku dobrovolného vstupu do britské armády a v prosinci 1917 narukoval k 30. praporu pluku Middlesex Regiment. Armáda se mu nelíbila, v lednu 1918 se pokusil dezertovat, byl nakrátko zadržen. Na vojnu se vrátil. Koncem října 1918 se dostal do Prahy.

Ještě krátce odjel do New Yorku, kde pracoval jako řidič metra. V lednu 1920 se definitivně usadil ve vlasti.

Doma závodil na motorce, vyráběl čisticí prášky, pojišťoval psy, hrál komparz ve filmech. U pražské policie neuspěl – bez maturity hledal zaměstnání těžko. Chvíli tlumočil v ústředí pražské YMCA. V roce 1927 nastoupil k Elektrickým podnikům hlavního města Prahy – nejprve jako dopravní zřízenec a výhybkář, pak jako průvodčí a řidič tramvají pankrácké a žižkovské vozovny. Podal řadu vynálezů a zlepšovacích návrhů. Navrhl například instalovat do tramvají mikrofony a reproduktory.

Ale ze všeho nejvíc ho fascinovala radiotelegrafie.

Spolužák z dřívějška, policejní inspektor Bohumil Ertl, ho přivedl do Sdružení krátkovlnných experimentátorů. Začátky nebyly jednoduché – neexistovaly kurzy, k amatérskému vysílání bylo nutné složit zkoušku z elektrotechniky. Batlička ji složil. 3. března 1932 získal koncesi č. 13 620 a volací značku OK1CB.

Radiostanici měl v komoře svého bytu – v místnosti, které říkal „kajuta“, zbudované z překližky, asi 1,5 metru široké, větrané ventilátorem. Každý večer noc co noc „lovil“ v éteru. Morseovka byla jeho každodenní řečí i četbou. Snem každého radioamatéra byl diplom WAC – navázání spojení se všemi kontinenty. Batlička ho získal.

Přednášel o radiotelegrafii v klubech. Získával pro ni mladé lidi. 24. října 1936 přednášel na téma „Radioamatéři pro obranu státu“ – jak prorocky to znělo.

Na přelomu třicátých let hledal nový šéfredaktor Mladého hlasatele Karel Bureš dobrého autora krátkých povídek. Přítel z YMCA a vedoucí rádiového klubu časopisu Emil Jirát mu doporučili „jakéhosi Batličku – náruživého radioamatéra, co žil v mládí život dobrodruha, zcestoval svět a je dobrým řečníkem a skvělým vypravěčem.“

Do redakce na Václavském náměstí jednoho dne přišel – jak si to Bureš pamatoval – „mohutný a charismatický člověk tmavomodrých očí a výrazného nosu, s širokou bradou a energickými ústy. Jako námořník tetovaný na levé ruce. Žádný mladík, ale mírně obézní prošedivělý muž, trpící chronickou rýmou a žaludečními vředy.“

Bureš intuitivně vycítil, že tato osoba disponuje neuvěřitelnou energií, spoustou nápadů, a „když vezme do ruky tužku, zjistí, že píše sama.“ Šťastnou náhodou ulovil velkou a dosud zcela neznámou literární rybu.

Foglar, který v redakci pracoval souběžně, na Batličku vzpomínal takto: „Bylo to v době blížícího se válečného konfliktu. Všude kolem nás šlo přímo nahmátnout hlubokou stísněnost. O to více jsme si v redakci rádi povídali s vedoucím rádiového klubu Jirátem, jenž nás inspiroval veselými slovními výrazy. Jirát osobně přivedl do redakce svého vzdáleného příbuzného, jehož vypravování nás téměř šokovalo. Vyzvali jsme tohoto člověka, jenž se představil jako Otakar Batlička, ke spolupráci. Pouze s jednou záležitostí to bylo slabší – nebyl školený literát, byl vypravěč. Povídky, zejména zpočátku, byly polotovarem, který dr. Bureš a někdy i já jsme museli upravovat. Batlička to věděl a souhlasil. Vzpomínám, že texty nosil na nezvykle starobylém koncepčním papíru, psané strojem se zvláštním sklonem písma. Stroj byl rovněž snad jeho výrobkem.“

28. ledna 1939 vyšla v třináctém čísle čtvrtého ročníku Mladého hlasatele první Batličkova povídka s názvem Voláme Hurst… voláme Hurst… Vedle Foglarových Rychlých šípů začal i Batlička uchvacovat mládež školního věku. Někdy vyšly v jednom čísle dvě povídky najednou, jednou dokonce tři. Příběh Sázka v klubu AGS tvořil třináctidílný seriál. Celkem jich v Mladém hlasateli vyšlo 118.

Časopis existoval jen do května 1941. Číslo 39 – včetně Batličkovy povídky – bylo sice vysázeno, ale po nacistickém zákazu se na prodejní pulty nedostalo.

Ve stejné době, kdy psal povídky, Batlička pracoval pro ilegální skupinu. Přivedl ho do ní akademický malíř Emanuel Prüll – Batličkův bývalý spolužák, který pod přezdívkou Tiki ilustroval v Mladém hlasateli některé jeho povídky. Přemlouvat Batličku ani nemusel.

Skupina pracovala pro majora Josefa Jedličku, zpravodajského důstojníka udržujícího rádiové spojení se sovětskou vojenskou rozvědkou a s londýnským exilem. Šifrovací klíč byl ukryt v knize Vojtěcha Martínka Než se kořeny uchytí. Rádiové komplety nesly kódová jména JACK a MAGDA – podle Jedličkovy manželky Magdaleny. Volací znak FKX, kde poslední písmeno se měnilo podle krycího jména operátora.

Batličkovo krycí jméno bylo Svoboda.

Vysílalo se obvykle večer, na vlně 47 metrů, z Prüllova půdního ateliéru v Dvořákově ulici č. 13 na Smíchově. Ale gestapo sledovalo frekvence – záchytné vozy dokázaly zdroj signálu vypátrat v řádu minut. Batlička a ostatní radisté proto střídali místa na obou březích Vltavy. Vysílalo se z různých okrajových míst Prahy, vždy jinak, vždy krátce. Vysílačky se pohybovaly i mimo Prahu – například na Kutnohorsku, kde bylo do ilegální sítě zapojeno i několik bývalých členů Junáka.

Všechna místa, odkud se vysílalo, se gestapu nepodařilo nikdy úplně zjistit.

V noci z 3. na 4. října 1941 zasáhlo gestapo proti jinonické odbojové skupině zaměřené goniometrickými záchytnými vozy. Začalo dominové zatýkání. 6. října Antonín Hrouda. 8. října profesor Ulrich, manželé Vojáčkovi, Krajinův zástupce Nováček. Gestapáci obsadili celý blok domů v Praze VII – a tam, v bytě Josefa Rozuma, dopadli majora Jedličku.

Výslechy vedli šéf kontrarozvědného oddělení Wilhelm Schultze a jeho muži Willi Abendschön a Oskar Fleischer – „ostří hoši“ se svými metodami tortury. Jedlička a jeho žena Magda vydrželi, jak mohli, ale výsledek byl předem daný. Posléze podali podrobné informace o šifrování a šifrovacím klíči. Specialisté německé odposlouchávací služby přitom klíč znali již dřív – z odposlechnutých relací mohli luštit zachycené depeše a těžit z nich.

11. října byl zatčen Prüll, 13. října v Pardubicích Fröde. Gestapo postupně rozkrývalo celou síť.

V úterý 14. října vyrazil Batlička jako obvykle časně ráno do práce. Scházel po schodišti. Proti němu kráčeli dva muži. Ohlédl se – jiní dva sestupovali shora. Pistole, elipsovitá kovová průkazka na řetízku. Byl zatčen na místě.

Výslechy v Petschkově paláci. Pankrác. Malá pevnost v Terezíně pod velením Heinricha Jöckela, přezdívaného „Pinďa“, a jeho dozorců Anton Malloth, Herbert Mende, Stephan Rojko, Kurt Wachholze – každý z nich se prý snažil vyniknout krutou vynalézavostí.

19. ledna 1942 stanný soud všechny odsoudil k trestu smrti. Nikdo z odsouzených o tom nevěděl.

V noci na 6. února se z nádraží v Bohušovicích vydal vlak se čtyřmi stovkami českých vězňů. Na oknech vozů nápisy Arbeiterzug – dělnický vlak. Každý měl místo k sezení, nikomu nebylo dovoleno bez povolení vstát. Přísné stráže SS. Odpoledne po březích Dunaje, k večeru zastávka na malém nádraží na soutoku Dunaje a Emže.

Mauthausen.

„Proti tomu, co se dělo v tomto táboře, je peklo v Batličkových povídkách úplným rájem,“ napsal historik Jaroslav Čvančara. Novogotické vstupní prostory jako kulisa filmového hororu. Příchozím vězňům bylo sděleno, co si smějí ponechat: pouze spodní prádlo. Pak poklusem do promrzlé cely zčásti dostavěného táborového bunkru.

V pátek 13. února 1942, krátce po třetí hodině, začali dozorci vyvolávat jména. Předstírali lékařskou prohlídku, aby vězni nečinili potíže do poslední chvíle. František Chyba zemřel v 15.10. Jindřich Fröde v 15.13. Batlička v 15.16. Za ním zahradník Jaroslav Toufar, Josef Rozum, Miroslav Prokop, Jiří Řanda, Jaroslav Kleiner, Antonín Springer, Ludvík Stříbrský. Posledním popraveným byl v 15.40 profesor Radim Nováček – jeden ze zakladatelů prvního fungujícího radiospojení s Londýnem.

Krematoriu v Mauthausenu se říkalo „pekárna“. Popel obětí byl vynášen v sudech a sypán z náspu mimo tábor.

26. února 1942 splnila protektorátní policie příkaz gestapa a Martě Batličkové doručila manželův úmrtní list. Úředník gestapa jí za nemalý finanční poplatek předal pečetní prsten, několik drobností a plátěný pytlík s údajným Otakarovým popelem. Sdělení přiložené k zásilce uvádělo příčinu smrti: zápal plic.

Na Batličkovu adresu přišel o čtyři dny dřív, 2. února, česky psaný dopis od říšského vojína Otty Schradera. Mladý začínající radioamatér – pravděpodobně sudetský Němec – prosil jednoho z nejznámějších radioamatérů v zemi, zda by ho nezasvětil do tajů radiotelegrafie. Nemohl tušit, že jeho vlastní soukmenovci Otakara Batličku zavraždí.

Batličku znovuobjevil v první polovině šedesátých let student FAMU Petr Sadecký. Po domluvě s vdovou Martou oslovil havířovského editora Bohumila Jírka, který původní povídky volně přepracoval. Z toho vzešla kniha Na vlně 57 metrů a za ní další tituly. Jenomže Sadecký a Jírek originály povídek „poztráceli“ a v doslovech a předmluvách z Batličky vytvořili sentimentální legendu: byl prý prvním radioamatérem, jehož stanice byla dokonalejší než státní rozhlas. Byl prý policistou v Šanghaji. Navštívil ho sám perský šáh. Navázal radiospojení s Piccardem při výstupu balonem do stratosféry. Nic z toho nebyla pravda – Piccardovo vysílání v roce 1932 zachytil v Československu úplně jiný radioamatér.

Za Sadeckým přišel Petr Sadecký – mystifikátor a tvůrce komiksové postavy Octobriana – který Batličku zpopularizoval v zahraničí způsobem, jenž s realitou měl jen vzdálený vztah.

Výsledkem jsou batličkovské legendy cimrmanovského ražení. Moderní badatelé se shodují, že Batlička cestoval méně zemí a zažil méně dramatických příhod, než se tradovalo. Základ byl ale vždy skutečný. A základ stačí.

Jisté je tohle: byl radista s volací značkou OK1CB, psal pod krycím jménem Svoboda, psal pro děti pod vlastním jménem, byl zatčen a zabit. Zemřel jako třetí ze svého oddílu, ve věku šestačtyřiceti let, v tříminutovém rytmu smrtí a Němci se stopkami.

A jeho povídky – Jeskyně upírů, Tanec na stožáru, Kavalíři odvahy, Voláme Hurst – se u táborových ohňů četly ještě čtyřicet let po jeho smrti. Vedoucí je předčítali chlapcům, kteří zírali na oheň. Nevěděli nic o tom, kdo je napsal a jak zemřel.

Zdroje:

Otakar Batlička a jeho cesta rájem a peklem
Jaroslav Čvančara, Paměť a dějiny 1/2019, ÚSTR
Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2019/04/PD_1_19_s91-99.pdf

Otakar Batlička – ČT24
Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/pred-79-lety-byli-v-mauthausenu-zavrazdeni-cesti-odbojari-mezi-nimi-i-spisovatel-otakar-batlicka-37814

Otakar Batlička – dobrodruh, spisovatel i odbojář
ČT24
Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/otakar-batlicka-dobrodruh-spisovatel-i-odbojar-264775

Neuvěřitelný životní příběh Otakara Batličky
Reflex.cz
Dostupné z: https://www.reflex.cz/clanek/komentare/63159/neuveritelny-zivotni-pribeh-otakara-batlicky-legendy-cimrmanovskeho-razeni.html

Otakar Batlička – Wikipedie (anglická verze)
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Otakar_Batli%C4%8Dka