Článek
V pražském ateliéru se v srpnu 1942 točí veselohra. Herečku, která hraje hubatou domovnici, přiváží každé ráno automobil gestapa a večer ji stejný automobil odváží zpátky. Mezi jednotlivými záběry sedí v koutě s hlavou v dlaních. Pak přijde na značku a je vtipná.
Jmenovala se Anna Letenská. Její muž Vladislav Čaloun byl už zatčený, protože v jejich okruhu našla úkryt manželka lékaře Břetislava Lyčky, který po atentátu na Heydricha ošetřoval Jana Kubiše. Producent Miloš Havel intervenoval u šéfa kulturněpolitického oddělení Úřadu říšského protektora a vyjednal jedinou věc, která se vyjednat dala — povolení, aby herečka film dotočila a produkce nepřišla o peníze.
Poslední záběr padl 2. září 1942. Letenská se odlíčila, převlékla a filmové auto ji odvezlo domů. Druhý den ráno se jako obvykle hlásila na gestapu a už ji nepustili. Prošla Pankrácí a Terezínem a 24. října 1942 ji v Mauthausenu zastřelili ranou do týla v 10.56, v rámci exekuce, která postupovala tempem jednoho člověka za dvě minuty. Její jméno se nesmělo objevit v tisku, protože její smrt byla tajnou říšskou záležitostí.
Film Přijdu hned měl premiéru na Boží hod roku 1942, tedy dva měsíce po její smrti, a diváci se v Lucerně dobře bavili. Režisér toho filmu na to po letech řekl, že to byly nejstrašnější zážitky celé jeho práce.
Ten režisér se jmenoval Otakar Vávra a měl před sebou ještě šedesát devět let života.
Architekt, který šel k filmu
Narodil se 28. února 1911 v Hradci Králové a studoval architekturu, nejprve v Brně, potom v Praze. K filmu se dostal ještě jako student, kdy se na konci dvacátých let podílel na několika dokumentech a psal scénáře, a v roce 1931 vytvořil experimentální snímek Světlo proniká tmou, jeden z prvních svého druhu v Čechách.
Prvními celovečerními filmy byly Filosofská historie a Panenství, oba z roku 1937, a kritika je označila za mimořádné. Bylo mu šestadvacet a už tehdy měl to, co pak měl celý život: bezvadné řemeslo, dobrou literární předlohu a instinkt pro to, co doba unese.
Šest let, deset filmů
Za okupace točil dál a točil nákladně. Maskovaná milenka s Lídou Baarovou, Pohádka máje s Natašou Gollovou, Pacientka doktora Hegla s Adinou Mandlovou, Turbina podle Čapka-Choda, Okouzlená, Přijdu hned, Šťastnou cestu. Politicky to byla neutrální psychologická a historická dramata, tedy přesně ten druh filmů, který okupační správa vítala, protože zaměstnával české publikum něčím jiným než válkou.
Jednu věc přitom neudělal. Barrandovské ateliéry přešly během války pod německou kontrolu a Martin Frič, který před válkou stál za protinacistickým Svět patří nám, podepsal smlouvu s německou společností Prag-Film. Vávra ne. Zůstal u českých produkcí, u Lucernafilmu a Nationalfilmu, a to je fakt, který se v soudech nad ním obvykle nezmiňuje.
Orlice, nebo filmová cena?
Čestný štít Protektorátu Čech a Moravy s orlicí svatováclavskou vyhlásil K. H. Frank 4. června 1944, tedy v den druhého výročí Heydrichovy smrti, a sám to zdůvodnil tím, že vyznamenaní Češi se zasloužili ve smyslu říšské politiky, za kterou Heydrich padl. Heydrich sám přitom vyznamenání pro Čechy odmítal, protože by podle něj dávalo protektorátu charakter samostatného státu.
Rozdávalo se pak v mnoha vlnách. První dekorace se konala 17. června 1944 v Černínském paláci, kde metál dostal předseda protektorátní vlády Jaroslav Krejčí a jeho ministři, a k nim byli přizváni i zástupci sedláků a dělníků, aby byla doložena jistá univerzálnost řádu. Následovalo 12. července, u příležitosti narozenin státního prezidenta Emila Háchy, pak 28. září na svatého Václava, v říjnu 1944 osmdesát osm vedoucích činitelů kolaborantského Kuratoria pro výchovu mládeže, v prosinci dvaapadesát českých dělníků nasazených v hornoslezském průmyslu a ještě v březnu 1945 několik desítek osob k šestému výročí protektorátu. Poslední štíty se předávaly 20. dubna 1945, v den posledních Hitlerových narozenin.
Česká Wikipedie o Vávrovi uvádí, že za svou činnost tento štít přijal a že za to byl později výrazně kritizován. Připomíná i historku, kterou Vávra vyprávěl Arnoštu Lustigovi, když se ho spisovatel zeptal, proč to vyznamenání vzal: že si o Lustigovi myslel, že je chytřejší, a že kdyby orlici nepřijal, skončil by do večera na popravišti.
Je to nejcitovanější věta o Vávrově válce a nejspíš neplatí.
Historik Petr Koura z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy uvedl, že Vávra orlici nikdy nepřevzal. Dostal 28. září 1939 takzvanou Svatováclavskou filmovou cenu za scénář k Humoresce, tedy ocenění, které neudělovali nacističtí pohlaváři, ale protektorátní ministr obchodu. Podle Koury si to dva staří pánové po letech popletli — a je to pochopitelný omyl, protože obě věci nesou jméno téhož světce a obě se udělovaly 28. září.
Ověřit se to nedá ani z druhé strany. Kompletní seznam držitelů orlice neexistuje, protože dekorovaní hned po válce likvidovali všechny stopy, z nichž by se dal soupis sestavit. Koura sám dodává, že nezná případ, kdy by někdo orlici odmítl, ačkoli po válce se k tomu několik lidí přihlásilo, a že veřejné odmítnutí by smrdělo kulkou nebo koncentrákem. Co by se stalo, kdyby Vávra odmítl tu filmovou cenu, také nikdo neví. Na popraviště nebylo za protektorátu nikdy daleko.
Zůstává tedy tohle: nejznámější příběh o Vávrově morálním dilematu se týká vyznamenání, které patrně nedostal. Ta historka je přesto pochopitelná, protože je to jediná verze, ve které Vávra nic nevybírá. Kdo stojí před volbou mezi metálem a popravištěm, ten nevolí.
Rozina
Zdržovat práci byl za protektorátu docela běžný způsob, jak nedodat, co se čekalo. V roce 1942 se na požádání protektorátní vlády připravoval velkofilm o svatém Václavovi, který měl světce představit v duchu nacistického výkladu dějin; režírovat ho měl František Čáp a hlavní roli přijal Karel Höger. Nikdy nebyl dokončen, protože český štáb podle dostupných zjištění dotáčení záměrně protahoval.
Vávra udělal totéž a udělal to lépe. Poslední český film natočený za války se jmenoval Rozina sebranec. Dramaturgický sbor Českomoravského filmového ústředí ho doporučil v prosinci 1943, Lucernafilm zažádal o výrobní povolení v únoru 1944 a dostal ho v březnu, takže se točil v roce 1944 a stal se do té doby nejdražším českým velkofilmem. Vávra ho nedokončil — podle vlastního tvrzení záměrně, aby premiéra nespadla do protektorátu.
Ať už to byl kalkul, prozíravost, nebo obojí, výsledek je nesporný: Rozina sebranec šla do kin 14. prosince 1945 jako první český film uvedený v osvobozené republice a v premiérových pražských kinech se držela patnáct týdnů.
Ze všech Vávrových obhajob je tato nejsilnější, protože není jen vyprávěná. Je vidět na datu.
1945
Do komunistické strany vstoupil v roce 1945 a zůstal v ní až do roku 1989. Nebyl to obrat, byl od mládí výrazně levicový, takže to byl krok, který mu z jeho pozice vycházel logicky.
Po únoru 1948 se přizpůsobil a jeho filmařina do nových šablon zapadla bez odporu, protože socialistický realismus po ničem, co Vávra neumí, nežádal. Přišla Němá barikáda, Nástup, husitská trilogie Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem, Občan Brych. V letech 1954 až 1956 byl uměleckým šéfem tvůrčí skupiny Filmového studia Barrandov.
Že to nebyl jediný možný osud, se dá ukázat na někom, kdo do šablon nezapadl. Alfréd Radok, jehož otec byl vězněn v terezínské Malé pevnosti a zahynul pravděpodobně v Mauthausenu a který sám v září 1944 nastoupil do transportu, natočil v roce 1948 Dalekou cestu, první český film o holokaustu. Přední kritik New York Times ho v roce 1950 označil za nejlepší a nejotřesnější film o nacistické persekuci Židů, jaký do té doby viděl, a André Bazin o dva roky později v Cahiers du cinéma obdivoval, jak Radok vzkřísil expresionistickou estetiku. V Československu film běžel jen v okrajových kinech na předměstí Prahy. Zakázán oficiálně nebyl, jen ho skoro nikdo nemohl vidět, a do širšího povědomí se dostal až v květnu 1991, kdy ho odvysílala televize.
Radok byl z Barrandova vyhozen v roce 1952 rozhodnutím takzvaného Kolektivního vedení ústřední dramaturgie, s odůvodněním, že jeho filmy ideově a umělecky neuspěly. Pak byl dva roky ve Vesnickém divadle, později přišel o Laternu magiku, po roce 1968 emigroval a zemřel v roce 1976 ve Vídni.
Vávra v téže době vedl tvůrčí skupinu a chystal husitskou trilogii. Nic z toho neznamená, že jednoho zničil druhý. Znamená to jen, že aparát potřeboval oba typy lidí zvlášť: jednoho k výrobě, druhého k odstrašení.
Katedra
V roce 1946 stál Vávra spolu s dalšími u založení pražské FAMU a v padesátých letech tam vybudoval katedru filmové a televizní režie. Přednášel od roku 1956, od roku 1963 jako profesor, a odešel až v roce 2008, tedy ve sedmadevadesáti letech, po pěti dekádách učení.
Hned z první generace absolventů vyšla nová vlna. Jeho studenty byli Miloš Forman, Věra Chytilová, Jiří Menzel a Evald Schorm, později Emir Kusturica a Lordan Zafranović, a většina z nich na Vávru vzpomínala uznale. To je na jeho případu to nejpodivnější: člověk, který sloužil každé moci, vychoval generaci, která té moci jako první vzdorovala, a nikdo z nich mu to jako učiteli nevyčítal.
V šedesátých letech se ostatně vrátil i sám. Zlatá reneta a Romance pro křídlovku patří k tomu nejlepšímu, co tehdy v Československu vzniklo, a Kladivo na čarodějnice z roku 1969 je vrchol, jehož šumperské procesy odkazovaly ke stalinské justici tak zřetelně, že to pochopil každý. Dá se to čtení i obrátit: Vávra napodobil politicky odvážnější žáky, protože doba to unesla.
Když ji neunesla, napodobil dobu. Za nastupující normalizace musel osvědčit kladný vztah k novému režimu a osvědčil ho válečnou trilogií Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy, která zdůraznila roli komunistů v klíčových událostech druhé světové války a úzké sepětí Československa se Sovětským svazem. V osmdesátých letech natočil Temné slunce, druhou adaptaci Čapkova Krakatitu, tentokrát v propagandistickém pojetí. Celovečerní tvorbu uzavřel v roce 1989 filmem Evropa tančila valčík.
Moje století
Po roce 1989 se celoživotní levičák a člen strany začal prezentovat jako prvorepublikový demokrat a obdivovatel Miloše Havla a Jana Masaryka. O Masarykově smrti chtěl dlouhá léta natočit film a nepovedlo se mu to. Napsal místo toho vzpomínkové knihy, Podivný život režiséra a později Moje století, a v řadě dokumentů vystupoval jako pamětník, protože byl posledním, kdo pamatoval všechno.
Ve svých pamětech o sobě napsal, že jeho život byl s chybami, nehrdinský, ale často dost odvážný. Je to sebehodnocení, které je při veškeré vypočítavosti autora asi nejblíž pravdě ze všeho, co se o Vávrovi kdy napsalo.
Zemřel 15. září 2011 v Praze, půl roku po svých stých narozeninách. Padesát filmů, pět politických systémů, pět dekád na katedře.
Do večera na popravišti
Z celého toho století se nejčastěji opakuje jedna věta, a je to ta o popravišti. Drží se proto, že je to jediná Vávrova historka, ve které nemá volbu — jsou v ní jen dvě možnosti a jedna z nich je smrt.
Jenže ta volba tam podle historiků nikdy nebyla. Byla tam filmová cena z roku 1939 od protektorátního ministra obchodu, kariéra, která pak neustala ani jednou za sedmdesát let, a herečka, kterou gestapo vozilo do ateliéru dohrát veselohru.
O té se nevyprávělo tak často.
Zdroje
Svatý Václav ve spárech nacistů. Jak zneužili českého světce (s vyjádřeními historiků Petra Koury a badatele Viléma Wodáka) Týden.cz, 28. září 2017 Dostupné z: https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/svaty-vaclav-ve-sparech-nacistu-jak-zneuzili-ceskeho-svetce_448072.html
Otakar Vávra Wikipedie Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Otakar_Vávra
Svatováclavským řádem nacisté vyznamenali 2500 Čechů (rozhovor s historikem Janem B. Uhlířem) CNN Prima News, 28. září 2021 Dostupné z: https://cnn.iprima.cz/historik-svatovaclavskym-radem-naciste-vyznamenali-2-500-cechu-za-vzorny-postoj-k-risi-34531
Film a totalita: Otakar Vávra a Martin Frič za protektorátu Český rozhlas Plus Dostupné z: https://plus.rozhlas.cz/film-a-totalita-sest-pribehu-podvoleni-i-vzdoru-ceskych-filmaru-9569590/1
Rozina sebranec — revue Filmový přehled (Národní filmový archiv) Dostupné z: https://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/rozina-sebranec
Daleká cesta — revue Filmový přehled (Národní filmový archiv) Dostupné z: https://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/daleka-cesta
Alfréd Radok — profil Filmový přehled (Národní filmový archiv) Dostupné z: https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/13529/alfred-radok
Obrovský talent. Ale bez talentu ke kariéře (k Radokovým vynuceným odchodům) Opera Plus Dostupné z: https://operaplus.cz/obrovsky-talent-ale-bez-talentu-ke-kariere/
Zemřel Otakar Vávra: 50 filmů, 5 režimů, 100 let ČT24, 16. září 2011 Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/zemrel-otakar-vavra-50-filmu-5-rezimu-100-let-241854
Zemřel Otakar Vávra, nejkontroverznější filmař historie Aktuálně.cz Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/zemrel-otakar-vavra-nejkontroverznejsi-filmar-historie/r~i:article:714370/
Otakar Vávra se dokázal přizpůsobit každému režimu Reflex.cz Dostupné z: https://www.reflex.cz/clanek/historie/134348/otakar-vavra-se-dokazal-prizpusobit-kazdemu-rezimu-mozna-i-proto-je-jednim-z-otcu-ceske-kinematografie.html
Přijdu hned (1942) — zajímavosti ČSFD.cz Dostupné z: https://www.csfd.cz/film/9478-prijdu-hned/zajimavosti/
Anna Letenská Showbiz.cz Dostupné z: https://www.showbiz.cz/lide/anna-letenska/
Z natáčení rovnou na popravu. Anna Letenská musela dohrát komedii (s Vávrovými vzpomínkami zaznamenanými Stanislavem Motlem) Kroniqa.cz Dostupné z: https://www.kroniqa.cz/z-nataceni-rovnou-na-popravu-anna-letenska-musela-dohrat-komedii-pak-ji-naciste-zavrazdili/
Vzpomínka na Annu Letenskou a další oběti mauthausenských poprav Československá obec legionářská Dostupné z: https://www.csol.cz/z-cinnosti-csol/archiv/2022/vzpominka-na-annu-letenskou-a-dalsi-obeti-mauthausenskych-poprav/
VÁVRA, Otakar: Podivný život režiséra. (vzpomínky)
VÁVRA, Otakar: Moje století. (vzpomínky)
MOTL, Stanislav: Mraky nad Barrandovem. Praha: Rybka Publishers, 2006.
