Padesát pět repríz Brundibára. Pak odvezli děti do Osvětimi — včetně chlapce, který hrál hlavní roli

Hans Krása se narodil v Praze v roce 1899. Byl žákem Alexandra Zemlinského a studoval také u Alberta Roussela v Paříži. Pracoval jako korepetitor v Novém německém divadle — dnešní Státní opeře. V době, kdy se pohyboval ve středoevropském hudebním světě, který nacismus záhy začal fyzicky likvidovat, napsal v roce 1938 dětskou operu Brundibár na libreto Adolfa Hoffmeistra — pro soutěž vypsanou ministerstvem školství.

Příběh byl prostý: chlapec Pepíček a dívka Aninka potřebují koupit mléko pro nemocnou maminku. Nemají peníze. Pokusí se vydělat zpěvem na náměstí — ale zlý flašinetář Brundibár je zahání. Nakonec jim pomůže vrabec, kočka, pes a celé město, Brundibár je poražen a dobro zvítězí.

K vyhodnocení soutěže kvůli politické situaci nikdy nedošlo. Opera v Praze zaznívala teprve na přelomu let 1942 a 1943 — tajně, v Hagiboru, s dětmi ze židovského sirotčince. V té době byl už Krása sám v Terezíně, kam byl deportován v srpnu 1942.

V Terezíně Krása partituru upravil pro komorní soubor dostupných nástrojů: flétnu, klarinet, trubku, kytaru, malý a velký buben, klavír, čtyři housle, violoncello, kontrabas a harmoniku. Rudolf Freudenfeld — který přivezl do ghetta klavírní výtah — zahájil zkoušky na půdě Drážďanských kasáren.

František Zelenka, architekt a scénograf, dříve spolupracovník Osvobozeného divadla, převzal režii. Kulisy vyřešil po svém: tři velké deskové ploty s plakáty, do míst hlav namalovaných zvířat udělal otvory — a dětské hlavy vystrkující se z nich tvořily živé kulisy. Jednoduché, vynalézavé, funkční.

Taneční spolupráci zajistila Kamila Rosenbaumová — choreografka, která v dívčím domově L 410 vedla taneční skupinu a spolu s Friedl Dicker-Brandeisovou připravovala i Karafiátovy Broučky.

Po více než dvou měsících zkoušení se 23. září 1943 v Magdeburských kasárnách konala premiéra. Prostor měl přibližně sto míst k sezení. Byl přeplněný. Venku stáli lidé a snažili se zaslyšet hudbu.

Vězni v Terezíně věděli, kdo je Brundibár. Zlý flašinetář s knírem, který tyrannizuje náměstí a zahání chudé děti — ten knírek nebyl v Terezíně roku 1943 potřeba vysvětlovat. Pamětnice Michaela Vidláková to popsala přímo: „Měli jsme naději, že stejně jako v té poslední scéně, kdy všichni zpívají ‚Brundibár poražen‘, tak i Hitler bude poražen.“

Tato naděje — vědomá alegorie, která dávala smysl utrpení ghetta — z Brundibára udělala něco víc než dětskou operu. Na padesát pět repríz nechodily jen děti. Chodili dospělí, kteří chtěli slyšet, jak zní vítězství dobra nad zlem. I kdyby to bylo jen v divadle. I kdyby to trvalo jen hodinu.

Hanuš Josef Treichlinger, narozený v roce 1929 v Plzni, hrál titulní roli zlého flašinetáře Brundibára. Ela Steinová — narozená v roce 1930, vyrůstající v Úpici — hrála roli kočky v kostýmu, který navrhla a ušila Friedl Dicker-Brandeisová. Zdeněk Ornstein hrál psa Azora. Raphael Sommer, narozený v roce 1937, hrál vrabce — byl nejmenším z herců.

Transporty průběžně odnášely děti na východ. Každého, kdo odjel, muselo obsadit nové dítě z čerstvých transportů. Brundibár se tak stal operou s neustále se proměňujícím souborem — jen role, kostýmy a hudba zůstávaly, zatímco tváře pod nimi se měnily.

Na zkoušky vzpomínala Ela Steinová takto: „Zpívali jsme s ohromnou energií a elánem, aby ukázali odhodlání bojovat a postavit se té nespravedlnosti.“ Ela válku přežila. Zemřela v roce 2018 ve Spojených státech jako jedna z posledních pamětnic terezínského Brundibára.

Na jaře 1944 nacisté Brundibára zneužili.

Před plánovanou návštěvou Mezinárodního výboru Červeného kříže a dánské delegace byl Terezín podroben intenzivní propagandistické přípravě: deportováno přes sedm tisíc vězňů, zasázeny zahrady, otevřeny fiktivní kavárny a obchody. Šestihodinová prohlídka ghetta byla zakončena představením Brundibára.

Delegace seděla v hledišti a sledovala děti zpívat o vítězství dobra nad zlem. Inspektoři odcestovali s pozitivním hodnocením. Mystifikace se nacistům povedla natolik, že ji zopakovali: nechali natočit propagandistický film Vůdce daroval Židům město. Brundibár byl jeho součástí.

Po skončení natáčení začaly masové deportace. Transportovány byly desítky tisíc vězňů. Dne 16. října 1944 odjel do Osvětimi takzvaný umělecký transport — Hans Krása, Pavel Haas a Viktor Ullmann společně. Krátce po příjezdu, pravděpodobně 18. října, byli zavražděni v plynové komoře.

František Zelenka byl deportován rovněž v říjnu 1944. Zahynul v koncentračním táboře.

Hanuš Josef Treichlinger byl deportován 16. října 1944. Bylo mu patnáct let. Po příjezdu byl okamžitě zabit v plynové komoře.

Raphael Sommer — nejmladší z herců, vrabec, tehdy sedmiletý — přežil. Zemřel až v roce 2001.

Číslo padesát pět je přesné: tolik repríz měl Brundibár v terezínském ghettu od premiéry 23. září 1943 do podzimu 1944. V průměru jedno představení týdně. Každou reprízou musely být obsazeny nové děti — protože ty předchozí mezitím odjely transportem.

Partitura Brundibára přežila. Skladba se dnes hraje po celém světě jako hudební symbol holocaustu. Je to pravděpodobně nejhranější dětská opera dvacátého století.

Hanuš Treichlinger ji nikdy neslyšel zaznít po válce. Raphael Sommer — nejmladší z herců, vrabec — ji slyšel mnohokrát.

Příště: Co přežilo — Karel Ančerl a Česká filharmonie, Friedliny kresby v Jad Vašem, partitury zazděné ve zdech. Jak terezínské umění žije dál.