Článek
Ve čtvrtek 19. dubna 1945 začal den na Ploštině jako každý jiný.
Lidé v osadě a okolních stráních – v Újezdě, Vysokém Poli, Drnovicích, Tichově – se po ránu rozcházeli za jarními pracemi. Někteří šli na pole, jiní do lesa. Válka byla slyšet v dálce, fronta se blížila ze Slovenska. Věřili, že to vydrží.
Nevěděli, že ve středu večer přijeli dva muži do Zlína a na gestapu předali seznam jmen.
Zima 1944–1945
Koncem roku 1944 přišla ze Slovenska do Vizovických vrchů partyzánská brigáda Jana Žižky pod vedením sovětského majora Murzina. Hledali základnu. Drnovická osada Ploština jim vyhovovala – skalnatý a zalesněný terén, odlehlost, a hlavně: místní lidé byli ochotni pomáhat.
Celou zimu se pasekáři dělili s partyzány o jídlo, o místo v chalupách, o teplo. Partyzáni podnikali záškodnické akce – přepady kolon, ničení telefonního vedení, ostřelování muničních vlaků. Civilisté věděli, že za pomoc hrozí smrt. Přesto pomáhali.
Jedním z partyzánů na Ploštině byl tehdy mladý novinář Ladislav Mňačko.
Začátek konce
Ve čtvrtek 5. dubna se v jedné z chalup pokusil partyzán rozebrat pancéřovou pěst. Zbraň vybuchla. Velitel oddílu Nikolaj Kostin byl těžce zraněn – a raději se sám zastřelil, než aby byl přítěží.
Nástupce Griška Slepcov postrádal jeho autoritu. Pamětníci z okolních vesnic vypověděli, že partyzáni v následujících dnech chodili po vsích i ve dne a byli opilí. Disciplína se rozpadla.
Do toho přišli dva muži s historkou, že je pronásleduje gestapo a potřebují se schovat. Jmenovali se Oldřich Baťa ze Zlína a František Machů ze Zlámance. Partyzáni jim uvěřili a přijali je.
Ve středu 18. dubna 1945 oba zběhli z hlídky. Na gestapu ve Zlíně předali vše – počty partyzánů, jejich rozmístění, jména všech, kteří jim pomáhali.
Jednou z pomocnic, kterou Machů gestapu prozradil, byla Františka Šašinová z Drnovic. Po válce vypovídala. Viděla to na vlastní oči: „Pak jsem zahlédla, jak František Machů, kterého jsme jako partyzána znali pod jménem Pospíšil, bere klíč od domu z domluveného místa nade dveřmi, kam jsme ho vždycky dávali a on o tom dobře věděl. Sledovala jsem, jak bere ten klíč, odemyká a pouští Němce dovnitř. Pochopila jsem, co to znamená. Že Machů i ten druhý, kteří toho o nás i o partyzánech tolik vědí, jsou zrádci.“
Ráno ve čtvrtek bylo Ploština obklíčena.
Ještě než přišli na Ploštinu
Trestná výprava nezačala 19. dubna. Začala dřív, v širším okolí.
16. dubna nacisté zavraždili tři lidi na opuštěných pasekách nedaleko Vizovic. O tři dny později zastřelili Josefa Vařáka u Bratřejova. V Újezdě popravili celou rodinu brusiče Rangla – byl anonymně udat za to, že hrál partyzánům na harmoniku.
Na samotě Ryliska vypálili dům Františce Raškové. Utíkala s desetiměsíčním dítětem do Vysokého Pole. Dítě cestou prochladlo a zemřelo.
V sousední usedlosti esesmani vyvedli matku ven, aby připravila dobytek k odvedení. Pak slyšela dva výstřely. Dům hořel. V jeho troskách našla tělo svého pětadvacetiletého syna Františka Belhy.
Teprve potom se výprava stočila přímo k Ploštině.
19. dubna
Partyzáni díky včasnému varování stihli uprchnout. Obyvatelé Ploštiny zůstali doma s nadějí, že pokud u nich žádné partyzány nenajdou, nic se jim nestane.
Vojáci prohledávali domy, vyslýchali, mučili. Konfidenti ukazovali na konkrétní osoby. Rozzuření tím, že partyzány nenašli, posilněni zabavenou slivovicí, začali zapalovat domy. Zbité lidi vháněli po skupinách do hořících stavení a zezadu do nich stříleli.
Jan Machů z Vysokého Pole byl u hořícího domu. Stál s ostatními, horko sálalo, chtěli ustoupit. Za nimi stáli vojáci s bodáky a tlačili je zpět.
„Vy se bojíte?“
Pak přišel jeden z nich a prohlásil: „Vy budete popraveni v oběť partyzánů.“ Chytil Machů, a za rameno a zařval: „Tys partyzán! Marš do okna!“
Machů skočil oknem do hořícího domu. Němci dovnitř hodili granát. Machů ho uchopil a odhodil od sebe. Granát explodoval ihned po dopadu.
„Nebožtíka jsem shodil ze sebe, to už oheň provalil se přes trámy do jizby, bylo mi strašně, když jsem si představil, že tady za živa uhořím. Vyplížil jsem se do síňky. Odtud však ještě pořád jsem slyšel střelbu a hlasy Němců. A proto jsem se vplížil do komory. Tam jsem našel motyku a byl jsem tím vším tak popleten, že jsem už uvažoval o tom, že bych se zakopal do země.“
„Opět jsem se vplížil zpět do síňky – a potom, ani už skoro – abych tak řekl – nevím, kudy jsem se to vlastně dostal ven, lezl jsem po čtyřech jako pes, až konečně mi zasvitlo opět jasné světlo denní. Sotva jsem se dostal k cestě, která se svažuje dolů, skutálel jsem se do podrostu. Čtvernožky jsem se prodíral podrostem a hrůza byla se mnou, co jestli mne zase spatří některý Němec. Konečně les! Běhal jsem horama až do půlnoci, snad to bylo ze samé radosti, že jsem se zachránil před tak hroznou smrtí.“
Jan Machů byl jediný přeživší z Ploštiny.
Kdo přišel o život
Dvacet čtyři mrtvých – devět z Drnovic, sedm z Vysokého Pole, pět z Tichova, dva z Pozděchova, jeden z Lačnova. Jedna žena mezi nimi.
Všechny oběti byly pohřbeny 23. dubna na hřbitově v Újezdě. Jejich jména jsou vytesána na sloupech v průčelí kaple, která na místě osady vznikla o dva roky později.
Ploština jako vesnice přestala existovat. Domy shořely. Nikdo se nevrátil stavět.
Co řekl Mňačko
Ladislav Mňačko byl na jaře 1945 členem partyzánského oddílu na Ploštině. Byl tam, když odcházeli. Vrátil se na místo, kde hořelo.
Celý život ho to pronásledovalo.
„Neměli a nesměli jsme opustit Ploštinu,“ napsal. „Němci ji sice mohli vypálit, měli k tomu dost prostředků a sil, ale když jazyky plamenů lízaly její střechu, z nás už nikdo neměl být naživu.“
Masakr na Ploštině se stal základem jeho románu Smrt si říká Engelchen – knihy, která se jako málokterá odváží říct, že partyzánský odboj nebyl jen heroismus, ale také vina, rozhodnutí a jejich důsledky. Engelchen byl Tutter.
Spravedlnost?
Kurt Werner Tutter byl po válce vydán do Československa. Bratislavský soud ho odsoudil – ne za Ploštinu, ne za Prlov, ne za Juříčkův mlýn – ale za kolaboraci, protože jako pražský Němec měl původně československé občanství. Dostal šest let. Po propuštění ho zverbovala Státní bezpečnost jako agenta. Pak se vrátil ke své rodině do Bavorska, kde dožil jako vážený důchodce. Zemřel ve věku 73 let.
Walter Pawlofsky, který Tutterovi velel, se před soud nikdy nedostal. Zemřel v 87 letech.
Erich Wienecke po válce zmizel. Nikdy nebyl vypátrán.
Jediný, kdo byl skutečně potrestán, byl Helmut Heinecke z Gestapa Zlín. Zajali ho 14. května 1945 ve Vodňanech. Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti ho odsoudil k smrti. Popraven byl 16. září 1946.
Zdroje:
Vypálení obce Ploština – Válečné hroby, MO ČR
Dostupné z: https://valecnehroby.mo.gov.cz/aktuality/vypaleni-obce-plostina
Zkáza valašské osady Ploština – Deník.cz
Dostupné z: https://www.denik.cz/historie/vypaleni-vyvrazdeni-osady-plostina-valassko-1945.html
V Ploštině upalovali Němci osadníky zaživa – Dotyk.cz
Dostupné z: https://www.dotyk.cz/publicistika/plostina-masakr-20190715.html
