Přišli jako sovětští partyzáni a požádali o oběd. Pak místní svázali a začali je zabíjet sekerami

Parośla Pierwsza byla malá polská kolonie ve volyňských lesích — šestadvacet hospodářství, asi sto třicet obyvatel, většinou rolníci a dřevorubci. Sousedství s ukrajinskými vesnicemi bylo poklidné, bez otevřených konfliktů. Na přelomu let 1942 a 1943 si jeden z polských informátorů zapsal do hlášení, které putovalo do Londýna: „Nástroje mas jsou tohoto druhu, že veškeré pokusy krajních nacionalistických organizací, jako OUN, vyvolat bezvýchodnou vzpouru, jak lze předvídat, nenabydou většího rozsahu.“

Mýlil se — a zanedlouho to věděl.

Od léta 1942 se v okolí Parośly začaly objevovat hlídky neznámých ozbrojených mužů. Obcházeli statky, nahlíželi okny, mluvili o sobě jako o sovětských partyzánech. Poláci si ale všimli: mluvili ukrajinsky, ne rusky. Jejich uniformy neseděly a za pasem měli sekery a nože. Nikdo ale nevěděl, co to znamená — a nikdo nebyl připraven na to, co přijde.

Muž, který v noci z 8. na 9. února 1943 vedl oddíl UPA k Parośle, se jmenoval Hryhorij Perehijňak, přezdívaný Dowbeszka-Korobka. Narodil se v roce 1910 v ukrajinské vesnici Uhrynów Stary jako kovářský syn. V roce 1935 zabil polského starostu vlastní vesnice — byl odsouzen k doživotnímu vězení. Ve vězení na Świętym Krzyżu a ve Vronkách se setkal se Stepanem Banderou. V září 1939, při chaosu pohraničního válečného přelomu, byl propuštěn. Přes výcvikové kurzy OUN-B a kolaborantskou Ukrajinskou policii, která se podílela na vraždách Židů, dospěl na podzim 1942 k dezertérství a ke vstupu do UPA. Na rozkaz Ivana Lytvynčuka zvaného Dubovyj vytvořil v sarnenském okrese sotniu — oddíl o síle asi sto mužů, považovaný za první sotniu UPA vůbec.

Vyrazili nejprve k německé základně v nedalekém Vladimiru. Přepadl tamní oddíl pomocné policie složený z kozáckých vojáků, zabil německého velitele a tři kozáky, šest dalších vzal jako zajatce. Pak se otočil k Parośle.

Cestou lesem narazil na pět polských dřevorubců z vedlejší kolonie Vydymer, kteří ráno vyrazili na práci. Všech pět bylo na místě zabito. Šest kozáckých zajatců, kteří oddíl provázeli, bylo zavražděno sekerou v prvním domě, do kterého sotnia vstoupila — v domě rodiny Kołodyńských.

Pak přišla lest.

Sotnia dorazila do Parośly ve tři hodiny ráno. Psi jako první vycítili cizince a začali štěkat. Obyvatelé se probouzeli ve tmě, nevěděli, co se děje — mysleli na Němce. Perehijňak zamířil přímo k domu Stanisława Kołodyńského a zabušil na dveře. Vojáci pak vstoupili postupně do každého domu a opakovali osvědčenou historku: jsou sovětští partyzáni, Němci se chystají vesnici napadnout za pomoc odboji, proto musí každého svázat — aby se prokázalo, že byli k pomoci přinuceni silou, a unikli tak německé odvetě. Polákům to dávalo smysl. Nevěděli, co se děje o několik domů dál.

Vojáci vstoupili do každého domu. Požádali o jídlo. Snědli, co jim přinesli. Pak obyvatele svázali. Pak je začali zabíjet.

Zbraněmi byly primárně sekery a nože — ne pušky. Střelba by přilákala pozornost sousedů. Nábojů bylo méně a méně, bylo třeba šetřit.

Vraždy trvaly necelou hodinu. Do rána bylo mrtvých 149 až 173 obyvatel Parośly — celých šestadvacet rodin, plus třináct lidí z okolních vsí, kteří se v kolonii ten den nacházeli. Celkem přežilo třináct lidí, většinou děti. Část z nich zůstala po zranění mrzáky na celý život. Jeden novorozenec byl přibit nožem ke stolu.

Vesnice byla poté systematicky vyrabována: odvezli krávy, koně, obilí, cennosti. Sousedé z okolních ukrajinských vsí přijeli pomoci s loupeží — dobře věděli, jaké cenné věci Poláci vlastnili a kde je mohli skrývat. Pachatelé nepocházeli jen z řad vojáků UPA. Mezi nimi byli pracovníci vzdělávacího oddělení z Vladimiru a synové pravoslavných kněží — tedy nikoli jen bezprizorní rolníci, ale lidé se vzděláním a společenským postavením.

Masakr vyšel najevo druhý den. Do Parośly přijel hospodář z vedlejší vesnice na smluvené setkání — a nalezl vyvražděnou vesnici. Ve stejnou chvíli se do sousední kolonie Vydymer dobelhala těžce zraněná žena, která unikla útoku: Marie Bułgajewska, jediná dospělá přeživší z Parośly. Přežila jen proto, že ji útočníci nechali ve tmě ležet a mysleli si, že je mrtvá.

Hryhorij Perehijňak zemřel krátce po masakru v Parośle, 22. února 1943 — pouhé dva týdny poté. Polská verze uvádí, že padl v přepadení německé jednotky u Vysocku. Okolnosti jeho smrti ale nikdy nebyly zcela vyjasněny: tělo se nenašlo a žádný přímý svědek se nepřihlásil. Část historiků nevylučuje, že ho zlikvidovala vlastní Bezpeka OUN-B — jako příliš exponovaného svědka zločinu, jehož existenci organizace záhy začala popírat.

Dvanáctého února 1943 pohřbili přicházející záchranáři sto třicet sedm těl v hromadném hrobě. Nad ním usypali mohylu a vztyčili dřevěný kříž s nápisem: „Zde odpočívají obyvatelé Kolonie Parośla zavražděni dne 9. února 1943.“

Historici dnes Paroślu označují za klíčový případ ne proto, že by se jednalo o největší masakr. Šlo o něco jiného: byl to funkční test metody. Lest se sovětskými partyzány fungovala. Svazování obyvatel před zabitím fungovalo. Zapojení místního civilního obyvatelstva do rabování fungovalo. Sekyry a nože místo střelných zbraní — fungovaly.

Záhy po masakru se k UPA připojili Ukrajinci, kteří dezertovali z německé pomocné policie. Organizační aparát OUN-B rozesílal po Volyni agitátory, kteří referovali o Parośle jako o vzoru. Bylo ukázáno, jak se to dělá. Zbývalo jen metodu aplikovat.

V týdnech po Parośle propukly masakry v Lipnikách, Janowej Dolině, Wyrankách. Každý byl větší než předchozí. V průběhu jara 1943 zničila UPA přes dva tisíce polských sídel na Volyni. V létě mělo přijít to nejhorší.

Vesnice Parośla mezitím přestala existovat. Budovy byly půl roku po masakru vypáleny. Na místě vyrostl sosnový les. V lese stojí přístupný jen obtížně kříž, který tam po válce vztyčil místní Ukrajinec Anton Kovalčuk se svědectvím, že masakr provedli ukrajinští nacionalisté. Dnes je zanedbán a zarůstá.

Identita velitele masakru je v historické literatuře mírně sporná. Grzegorz Motyka a česká Wikipedie uvádějí Hryhorije Perehijňaka „Dowbeszku-Korobku“. Władysław Filar naproti tomu identifikuje velitele jako Fedir Korziuka zvaného „Kora“, přičemž Motyka sám připouští, že Korziukův oddíl se pravděpodobně nacházel v sestavě Perehijňakovy sotně v době masakru — šlo tedy možná o dvě jednotky operující společně pod jedním velením. Tato nejistota je v polské historiografii transparentně uváděna a nijak neovlivňuje fakt samotného masakru ani jeho rozsah.

Dnešní návštěvník lokality, pokud ji najde, uvidí sosnový les a zanedbané místo s kamenem a tabulkou. Žádný velký pomník, žádné státní pietní místo. Parośla leží na území dnešní Ukrajiny, která téma volyňského masakru — jak uvidíme v posledním díle tohoto seriálu — zpracovává velmi obtížně a nerovnoměrně.

V Polsku je naopak 9. únor připomínán jako datum počátku řeže volyňské. Každý rok přijíždějí potomci přeživších na pietní akce. V roce 2023, osmdesát let po masakru, se konala vzpomínková bohoslužba. Mezi účastníky bylo i několik starých lidí, kteří si Volyň pamatují z dětství — a kteří jsou posledními živými svědky toho, co se tehdy stalo.

Příště: Krvavá neděle — 11. července 1943, kdy UPA zaútočila na 99 až 167 míst najednou a za jediný den zabila přes deset tisíc lidí.