Článek
Den předtím, v neděli 22. dubna 1945, se na cestě u Prlova potkala dvaadvacetiletá Marie Růsková se dvěma cizími muži v uniformách slovenské armády. Tvrdili, že jsou zběhové toužící dostat se k partyzánům. Prosili o pomoc.
Růsková jim o partyzánech nic neřekla. Ale pozvala je domů na večeři a uvolila se, že jim přinese mapu.
Muži byli provokatéři z Tutterova komanda Josef. Vrátili se do Vizovic. Ráno přišlo šest set vojáků.
Vesnice, která mlčela
Prlov nebyl náhodná vesnice. Sídlily tu dvě partyzánské skupiny, pobýval tu kapitán Petr Buťko, velitel oddílu i zástupce velitele brigády. Lidé věděli, co se tu děje, a věděli, co za to hrozí. Přesto nikdo po celou válku nic neřekl.
Plukovník Jan Hronek, který jako chlapec sloužil vesnici jako rozvědčík brigády Jana Žižky, to popsal jednoduše: „Vesnice byla tak soudržná, že nikdo nikdy nic neřekl.“
Ráno 23. dubna 1945 kolem šesté hodiny byl Prlov obklíčen. Marie Růsková si to uvědomila brzy – a místo aby se schovala, šla dům od domu varovat sousedy. Říkala jim, že je vesnice obklíčená německými oddíly, že je zle. Oznámila, že půjde varovat ještě ostatní.
Pak ji zatkli na ulici. Jeden z vojáků se na ni obrátil: „Maryško, poznáváš mňa?“
U obchodníka Holuba, kam ji odvedli, stihla říct Holubové ještě před odchodem do hostince: „Pozdravujte maminku, že jí za všechno děkuji, aby mi všechno odpustila.“ A stále vzpomínala na jakéhosi Frantíka.
Hostinec
Vojáci zahnali všechny obyvatele do hostince Antonína Ondráška. Ve většině domů cestou kradli – šli po penězích, zlatě, dokladech, civilním šatstvu, jídle a pití. Hospodářská zvířata sehnali dohromady, aby je pak odvedli do Vizovic.
V hostinci třídili: podezřelé do hovorny, ostatní do kuchyně, jatky a sálu. Do hovorny přivedli konfidenta Oškeru – zajatého partyzána, který po dlouhém výslechu prozradil vše výměnou za příslib, že zachrání život sobě i rodině. Oblečen do německé uniformy obcházel prlovské občany jeden po druhém a označoval je.
Maďarský důstojník bez váhání přistoupil ke třem mužům, které osobně znal z přepadu své kolony: Antonín Ondrášek, Tomáš Heto, Leopold Štach. Začal je bít kovovou palicí. Ondráškovi přerazil ruku nadvakrát, ten upadl do bezvědomí. Jeho osmiměsíční dcerku Jarmilu vyhodili oknem do trní. Zachránila ji babička, která ji náhodou uviděla.
Zatímco probíhal výslech, jiní vojáci se procházeli vesnicí a zastavovali se u žen.
„Kde je tady hřbitov?“ ptali se se smíchem. „Tady bych chtěl být hrobníkem, to by bylo práce.“
Hrůzu vyvolali, ale ne dostatečnou. Když pak vyzvali shromážděné, ať prozradí vše o partyzánech – nebo je všechny popraví – nepromluvil podle prlovské kroniky nikdo.
Průvod
Devatenáct označených mužů nechali v hostinci. Ostatní odvedli do školy v sousedním Pozděchově.
Tři partyzány – Ondráška, Heta a Štacha – odvedli k Bratřejovu, kde rostly jabloně u silnice. Pověsili je. Z nepochopitelných důvodů do jejich těl ještě stříleli. V jedné lebce našli po válce čtyřiadvacet projektilů.
Zbývajících šestnáct odsouzených vyvedli z hostince. V čele průvodu šla Marie Růsková s košem výbušnin.
Průvod se zastavoval u vytipovaných domů. Jeden ze svědků viděl, co se dělo: voják přistoupil k asi šedesátiletému muži, chytil ho za vousy a třásl mu hlavou se slovy: „Čo, starík, také si strielal?“
V domě číslo 77 svázali pět členů rodiny Ondráškových spolu s bratrancem Jaroslavem Hetem řetězem dohromady ve světnici. Pak stříleli záměrně do končetin – aby trpěli co nejdéle. Teprve pak zapálili dům.
Stařenka Ondrášková to viděla z vedlejšího okna. Zůstala sama s osmiměsíční holčičkou.
Tomáši Ondráškovi mladšímu, přestože byl těžce raněn sedmi průstřely, se pod ochranou kouřové clony podařilo z hořícího domu odplazit do seníku. Gestapo si ho stejně našlo. Mučili ho v Hošťálkové a pohřbili zaživa.
Anežka Ondrášková, sedmnáct let, zemřela v plamenech spolu s otcem, bratrem a švagrovou.
Co přišlo potom
V Prlově toho dne zahynulo dvacet místních a tři lidé z Vařákových pasek. Patnáct z nich bylo zaživa upáleno.
Marie Růsková zemřela v domě číslo 52 na horním konci vesnice spolu s dalšími pěti lidmi – manželi Žákovými, manželi Turýnovými a bratrem Antonínem.
Konfident Oškera, jemuž slíbili záchranu života i rodiny, byl 2. května popraven spolu s Jiřím Turýnem z Prlova, kterého vzali jako rukojmí do vizovické věznice.
SS-oberscharführer Kurt Werner Tutter, velitel komanda Josef, nebyl nikdy souzen. Od roku 1952 žil v Západním Německu. Ladislav Mňačko, který jaro 1945 prožil přímo v oblasti Vizovicka jako partyzán a novinář, ho použil jako předlohu k veliteli Engelchenovi ve svém románu Smrt si říká Engelchen – jedné z nejsilnějších českých knih o válce. Skutečný Tutter žil. Československé orgány o jeho adrese věděly. Před západoněmeckou veřejností ji tajily.
Zdroje:
Prlovská tragédie – výpovědi svědků – VOS Prlov
Dostupné z: https://www.vosprlov.cz/historie-odboje-v-prlove/vypovedi-svedku/
Osudový 23. duben 1945 v Prlově – Valašský deník
Dostupné z: https://valassky.denik.cz/zpravy_region/osudovy-23-duben-1945-v-prlove-20150423.html
Kdo nezná historii – Archivy promlouvají – prlov.estranky.cz
Dostupné z: https://prlov.estranky.cz/clanky/archivy-promlouvaji.html
Děsivá odveta za akce partyzánů na Valašsku – Deník.cz
Dostupné z: https://www.denik.cz/z_domova/druha-svetova-valka-evropa-odboj-partyzanske-hnuti-plostina-prlov.html
Osvobození Vizovic: Předcházela mu zvěrstva komanda SS – Deník.cz
Dostupné z: https://www.denik.cz/z_domova/osvobozeni-vizovic-kveten-1945-oskerovi-vaculikovi.html
