Článek
Olomouc, 2. května 1948. Do katedrály svatého Václava přišli na slavnostní nastolení nového arcibiskupa i tři komunističtí ministři – Alexej Čepička, Gottwaldův zeť, Zdeněk Nejedlý a Josef Plojhar. Chovali naději, že se jim z nového arcibiskupa podaří udělat poslušného, „komunistického“ biskupa.
Ministr Nejedlý pronesl řeč. Josef Karel Matocha mu odpověděl citátem z evangelia: „Shromažďujte si poklady v nebi, kde je ani rez, ani mol nekazí a kde se zloději nevloupávají a nekradou.“
Byl to jasný vzkaz. A všichni dobře věděli, komu ho Matocha posílá.
Kovářův syn, který šel do Říma
Josef Karel Matocha se narodil 14. května 1888 v Pitíně u Uherského Brodu, jako jedno z jedenácti dětí kováře. Vystudoval gymnázium v Kroměříži, pak bohosloveckou fakultu v Olomouci a nakonec Gregoriánskou univerzitu v Římě, kde získal dvojí doktorát – z filozofie a teologie. Na kněze byl vysvěcen v roce 1914.
Působil jako farář na Šumpersku, za první světové války jako vojenský kaplan, pak dva roky jako profesor filozofie v Nitře. Od roku 1924 přednášel křesťanskou filozofii na olomoucké bohoslovecké fakultě, kde byl dvakrát děkanem. Když nacisté v listopadu 1939 zavřeli české vysoké školy, jeho pedagogická činnost na šest let ustala – na rozdíl od Berana nebo Tomáška ale prameny nezmiňují, že by byl v této době vězněn či jinak pronásledován. Na fakultu se vrátil hned po válce, v roce 1945.
V březnu 1948, těsně po komunistickém převratu, ho papež Pius XII. nečekaně jmenoval olomouckým arcibiskupem – a to bez předchozího vyrozumění tehdejší československé vlády. U nastupujícího komunistického režimu to hned na začátku vyvolalo protesty. Matocha byl navíc pevnou oporou pražskému arcibiskupovi Josefu Beranovi, se kterým ho spojoval podobný osud.
Muž, který počítal se zatčením
Matocha si nejen uvědomoval, že si komunisty odpovědí u oltáře nezíská – rovnou počítal s vlastním zatčením. Podle toho, jak od začátku uspořádal správu diecéze – tak, aby fungovala i bez něj na místě –, k tomu ostatně usuzují i historici.
Neměl to jednoduché ani předtím. Před svátkem Božího těla v roce 1949 – ve stejné dny, kdy StB tvrdě zasahovala i proti pražskému arcibiskupovi Beranovi – zatkli jeho nejbližší spolupracovníky: sekretáře Josefa Moštěka, jeho osobního zpovědníka, dominikána Silvestra Marii Braita, i ředitele pastoračního referátu Bruna Sklenovského. V budově arcibiskupství se natrvalo usadili příslušníci Státní bezpečnosti, kteří ho hlídali i při postních kázáních v katedrále. Na jeho promluvy chodilo tolik věřících, že mu je brzy úplně zakázali. O Velikonocích 1949 se ještě směl liturgie alespoň účastnit – sloužit ji už ale nesměl.
Matocha měl tedy pravdu. A stihl ještě jednu věc, než se za ním zavřely dveře nadobro.
Věděl, že po 1. listopadu 1949 už nezíská od státu potřebný souhlas k žádnému dalšímu biskupskému svěcení – komunisté právě dokončovali síť kontroly nad církví, která měla podobné kroky do budoucna zablokovat úplně. Mimo řádný termín, v noci, tajně, tedy stihl vysvětit na biskupa Františka Tomáška. Byl to závod s byrokratickým uzávěrem, který Matocha vyhrál jen o pár týdnů.
Jak kruté bude to, co přijde potom, ale nemohl tušit ani on.
Jedenáct let ve vlastním paláci
O Velikonocích 1950 byl zatčen a bez soudu internován – ve vlastní arcibiskupské rezidenci v Olomouci. Stal se tak vězněm paláce, ve kterém předtím vládl.
StB byla důsledná a vynalézavá. Matocha musel pro diecézi prakticky přestat existovat. Odpojili mu telefon, odepřeli rádio. Veškerá jeho korespondence byla čtena a k adresátovi obvykle nedorazila – stejně tak nesměl přijímat dopisy sám. Když mu v roce 1957 zemřela starší sestra, zakázali mu zúčastnit se pohřbu.
Jedinými lidmi, se kterými směl vůbec přijít do styku, byly dvě řeholní sestry a příslušníci Státní bezpečnosti. Dohled nad návštěvami byl přísný i v detailech: holič k němu směl chodit jen nějakou dobu, pak mu to zakázali, protože prý „přináší informace zvenku“ – od té doby ho stříhal policista. I zpovědníka směl přijímat jen o Vánocích a Velikonocích, a jak později ukázaly archivy StB, i tahle návštěva bývala odebírána jako trest za arcibiskupovu neoblomnost.
Zakazovali mu dokonce i krátké zdravotní vycházky. Podepsalo se to na jeho zdraví zničujícím způsobem.
Nabídka, kterou odmítl
V roce 1955 se ho komunisté pokusili zlomit jinak než silou. Nabídli mu určité úlevy a klidné dožití výměnou za ústupky.
Jednání bylo krátké. Podle Matochova životopisce Zdeňka Charouze arcibiskup odpověděl jedinou větou: „Hrobařem církve nebudu a loutkou se nestanu.“
Nezlomili ho tedy ani po zlém, ani po dobrém.
Když mu jeden z přátel jednou poznamenal, že vlastně nemá nic – žádný majetek, žádnou rodinu, žádné duchovní společenství kolem sebe –, Matocha odpověděl: „Zůstává mi milost Boží.“
Smrt v internaci
Zemřel 2. listopadu 1961 v Olomouci, po jedenácti letech faktického vězení ve vlastním paláci – na následky nedostatečné lékařské péče, kterou mu StB odpírala povolit. Svobody, lidské ani kněžské, se nedožil. Pohřben byl v rodném Pitíně, u kostela svatého Stanislava, který sám kdysi nechal umělecky upravit.
Diecézi po jeho smrti spravovali kapitulní vikáři dosazení režimem – nejprve Josef Glogar, jeho dřívější generální vikář, později Josef Vrana, jeden z kněží ochotných podřídit se státu.
Současný olomoucký arcibiskup Jan Graubner o něm řekl, že v něm vidí skutečného mučedníka, který zemřel pro Krista v těžkém vězení tvrdé samoty – i když šlo o palác.
Tři muži, jeden rok 1948
Matochův příběh se protíná s osudy dalších dvou kněží té doby zvláštním způsobem. Kněz, kterého jeho inaugurace přivedla do katedrály jako jednoho ze tří komunistických ministrů, byl Josef Plojhar – muž, který se sám brzy stal ministrem zdravotnictví a nechal se komunisty odměňovat dvacet let. Biskup, kterého Matocha v poslední chvíli tajně vysvětil, byl František Tomášek – muž, který čtyřicet let čekal, než se z opatrného partnera komunistů proměnil v symbol otevřeného odporu.
Matocha sám se žádné proměny nedožil. Byl přímý od první chvíle, kdy jako čerstvě jmenovaný arcibiskup odpověděl na řeč komunistického ministra citátem o pokladech, které nekazí rez ani mol.
Zaplatil za to jedenácti lety života, který mu komunisté vzali beze zbytku – kromě jednoho. Milosti Boží, které se podle vlastních slov nikdy nevzdal.
Zdroje:
V „politické karanténě“ strávil arcibiskup Matocha jedenáct let Arcibiskupství olomoucké, 8. dubna 2020 Dostupné z: https://www.ado.cz/2020/04/08/v-politicke-karantene-stravil-arcibiskup-matocha-jedenact-let/
Josef Karel Matocha Arcibiskupství olomoucké Dostupné z: https://www.ado.cz/arcidieceze/historie/posloupnost-biskupu/josef-karel-matocha/
Historické kalendárium – Prof. ThDr., PhDr. Josef Karel Matocha, arcibiskup olomoucký Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, 14. května 2023 Dostupné z: https://www.agkm.cz/aktuality/2024-historick%C3%A9-kalend%C3%A1rium-%E2%80%93-prof-thdr-,-phdr-josef-karel-matocha,-arcibiskup-olomouck%C3%BD.html
Před 75 lety přijal biskupské svěcení „vězeň Arcibiskupského paláce“ Josef Karel Matocha Církev.cz, 5. února 2023 Dostupné z: https://www.cirkev.cz/pred-75-lety-prijal-biskupske-sveceni-vezen-arcibiskupskeho-palace-josef-karel-matocha_23415
Josef Matocha Wikipedie Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Matocha
Josef Karel Matocha Katopedia Dostupné z: http://www.katopedia.cz/index.php?title=Josef_Karel_Matocha
Josef, Karel Matocha, arcibiskup olomoucký (bakalářská práce) Zdeněk Michalec, Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, 2021 Dostupné z: https://is.muni.cz/th/vl1×5/
