Psal deník až do chvíle, kdy ho odvezli zabít. Právník z Ostravy byl jednou z 22 tisíc obětí Katyně

Andrzej Rieger byl rodákem z Ostravy-Vítkovic. Vystudoval práva, před válkou pracoval jako vedoucí osobního oddělení Hornicko-hutnické akciové společnosti v Těšíně. Byl podporučíkem v záloze — tedy přesně tím typem člověka, jehož měl Stalinův rozkaz zasáhnout.

V září 1939, po sovětské invazi do východního Polska, padl do zajetí. Spolu s tisíci dalšími důstojníky byl odveden do zajateckého tábora v Kozelsku, v lesích Smolenské oblasti. Tam si psal deník. Zapisoval si každodenní drobnosti táborového života, úzkosti, naděje, vzpomínky na domov. Deník vedl měsíce — a pak i ve vlaku, který ho v dubnu 1940 odvážel z tábora.

Psal do poslední chvíle, kdy to bylo fyzicky možné.

Deník byl nalezen při exhumacích v Katyňském lese v roce 1943. Je dnes jedním ze základních historických pramenů o životě v táboře v Kozelsku — svědectvím člověka, který nevěděl, kam jede, ale tušil, že se nevrátí.

Aby bylo možné pochopit, kdo v Katyni zahynul, je třeba pochopit, proč byl rozkaz vydán.

Sovětský svaz obsadil východní Polsko 17. září 1939 — na základě tajného protokolu paktu Ribbentrop–Molotov, uzavřeného pouhé tři týdny předtím. Rudá armáda postupovala bez vyhlášení války, s poukazem na ochranu „ukrajinského a běloruského obyvatelstva“. Do sovětského zajetí padly desítky tisíc polských vojáků, důstojníků a policistů.

Stalin nechtěl válečné zajatce. Chtěl se zbavit polského národního vedení — všech těch, kteří by mohli organizovat odpor, vychovávat příští generaci k polské identitě, nebo jednoho dne stát v čele obnoveného polského státu. Příkaz k likvidaci podepsal 5. března 1940 Lavrentij Berija — šéf NKVD — a Stalin ho schválil téhož dne spolu s ostatními členy Politbyra: Vorošilovem, Molotovem a Mikojanem.

Rozkaz byl přesný: popravit všechny důstojníky polské armády, policie, četnictva, vězeňské stráže a zpravodajských služeb, kteří jsou v sovětském zajetí. Celkem přibližně 22 000 osob.

Málokterý masakr druhé světové války byl takto demograficky precizní. NKVD nesestřelovala náhodné průchozí — sestavovala seznamy na základě dříve pořízených záznamů o vzdělání, povolání a společenském postavení.

Polský důstojnický sbor byl ze své podstaty sborem inteligence. Polsko meziválečného období mobilizovalo do armády celou vrstvu vzdělaných mužů: lékaři sloužili jako vojenští lékaři, právníci jako soudci polních soudů, inženýři jako velitelé technických jednotek, učitelé jako důstojníci zálohy. Tímto způsobem se do rukou NKVD dostali ve třech táborech — Kozelsk, Ostaškov, Starobělsk — muži, jejichž společnou vlastností bylo vzdělání a společenské postavení.

Kozelsk: přibližně 4 500 mužů, převážně důstojníci. Jejich těla skončila v Katyňském lese u Smolenska. Ostaškov: přibližně 6 300 mužů, převážně policisté a četníci. Popraveni u Tveru (tehdy Kalinin), pohřbeni u vesnice Mednoje. Starobělsk: přibližně 3 800 mužů, vyšší důstojníci. Popraveni v Charkově, pohřbeni na předměstí města.

Dalších přibližně 7 300 osob bylo popraveno v různých věznicích na Ukrajině a v Bělorusku — jejich osudy jsou dokumentovány méně přesně, někteří jsou pohřbeni na místech, která dodnes nebyla odkryta.

Karol Sliwka vyrůstal v Nýdku a Bystřici nedaleko Třince. Byl Čechem — ale po polském záboru Těšínska v roce 1938 se jako poručík v záloze ocitl v polské armádě. V září 1939 padl do sovětského zajetí.

Z jeho pobytu v táboře se dochoval jeden citát — zápis, který pořídil jen pár týdnů před smrtí: „Les, který nás obklopuje a chrání před mrazivými větry, je borový, ale tak velký a vysoký, že jsem v životě neviděl větší.“

Nevěděl, že v takovém lese ho zakopají.

Profesor Mečislav Borák — historik Slezského zemského muzea, který zasvětil velkou část svého výzkumu obětem katyňského zločinu z českých zemí — narazil na Sliwkovo jméno po pádu železné opony v ruských archivech. Borák identifikoval na 500 osob z území dnešní České republiky, které zahynuly v rámci katyňského zločinu. Většinu z nich dříve nikdo nehledal — komunistický režim v Československu popíral sovětskou vinu za Katyň, a tak nebylo ani proč pátrat.

Józef Markiel z Orlové byl soudcem Okresního soudu v Jablunkově. Oženil se krátce před válkou. Jeho žena nevěděla, co se s ním stalo — a čekala. Čekala dvacet jedna let. Teprve pak se znovu provdala.

Markiel byl pohřben v Charkově. Jeho příběh je v Borákově výzkumu zaznamenán jako jeden z mnoha — muž s konkrétní profesí, konkrétním domovem, konkrétní ženou. Právě tato konkrétnost je to, co se Stalin pokusil vymazat: ne jen jména, ale životy za nimi.

Major MVDr. Adolf Wöllersdorfer z Mostů u Českého Těšína byl veterinář. Po odchodu z armády pracoval v rodné obci. Zahynul v Charkově. Jeho syn se v roce 1991 stal prvním předsedou sdružení Katyňská rodina v tehdejším Československu — ale v padesátých letech mu české komunistické úřady neumožnily studovat na vysoké škole. Zdůvodnění: otec byl „fašistický polský důstojník, který bojoval proti Sovětské armádě.“

Polská historiografie odhaduje, že mezi 22 000 zavražděnými bylo přibližně 8 000 důstojníků, téměř 6 300 policistů a četníků a přes 7 000 dalších osob — vězněných civilistů, úředníků a příslušníků inteligence. Průměrný věk obětí byl třicet až čtyřicet let. Šlo tedy o generaci, která by v poválečném Polsku přirozeně zastávala vedoucí pozice.

Polský stát přišel najednou o značnou část svých lékařů, právníků, inženýrů, učitelů a důstojníků. Akademik Norman Davies to formuloval jednoduše: Stalin odstranil v průběhu několika týdnů to, co by za normálních okolností vychovala celá generace.

Ale čím více detailů, tím těžší je to pochopit. Není to jen 22 000 lidí. Je to Andrzej Rieger, který si psal deník ve vlaku. Je to Karol Sliwka, který si zapisoval jak vypadal borový les. Je to Józef Markiel, jehož manželka čekala dvacet jedna let.

Příště: Jámy v lese — jak NKVD 22 000 lidí skutečně zavraždila, kdo byl hlavní kat a co se dalo přečíst z posledních zápisků deníků.