Článek
1. srpna 1944, Varšava. Kornelia „Luna“ Perzanowská si před odchodem na službu jako vždy založila do náprsní kapsy svou stříbrnou pudřenku. Bylo jí 23 let a jako zdravotnice měla ve chvílích největší hrůzy udržovat naději. Netušila, že právě tento drobný ženský předmět jí za pár dní zachrání život během nejkrvavějšího povstání druhé světové války.
Hodina „W“ - začátek konce
Přesně v 17 hodin 1. srpna 1944 zaznívá ve Varšavě kódový signál pro začátek povstání. Ulice zaplavují červenobílé vlajky – poprvé po pěti letech německé okupace. „Už když jsme přicházeli, míjeli jsme se s davem mládeže, bylo jim mezi 18 a 22 lety,“ vzpomínal později jeden z účastníků na euforii prvních okamžiků. „Ta si nesla zdravotnické kufříky. Byly to zdravotnice.“
Kornelia „Luna“ Perzanowská patří mezi tyto mladé ženy, které tvořily pětinu členů Varšavského povstání. Pro třiadvacetiletou zdravotnici to byla chvíle, na kterou čekala celou okupaci. Stejně jako její kolegyně věřila, že povstání bude trvat jen několik dní, než dorazí Rudá armáda a Varšava bude konečně svobodná.
Jak strašně se mýlila. Povstání, které mělo podle plánu skončit za tři až pět dní, se protáhlo na dlouhých 63 dnů brutálního boje, kterým se říká „63 dní svobody“. Ale svoboda přišla za cenu, kterou si v té euforické chvíli nikdo neuměl představit.
Peklo začíná
První dny ještě přinášely naději. Povstalci dobyli několik strategických budov, na nejvyšší z nich - mrakodrap Prudential - vyvěsili polskou vlajku. Němci ji zkoušeli sestřelit, ale vždy, když se jim to povedlo, někdo vyvěsil novou. Zdravotnice jako Luna ošetřovaly první raněné a věřily, že nejhorší je za nimi.
Pak ale přišel 5. srpen 1944. Němci zahájili systematické vyvražďování civilního obyvatelstva ve čtvrti Wola. Za tři dny povraždili 40 tisíc nevinných lidí, doprovázeno znásilňováním a rabováním. Bylo to největší německé masové vraždění během celé války. Zdravotnice se náhle ocitly uprostřed něčeho, co přesahovalo jejich nejhorší noční můry.
„Bylo tam hodně mrtvých. Operovalo se, ale lékaři nestíhali. Na chodbách ležela na podlaze hromada raněných, kteří čekali na doktory,“ vzpomínala jedna z vedoucích zdravotnic na hrůzy nemocnic. „Mrtví se hromadili v pavilonech jeden na druhém. Ten hrozný pohled mám pořád před očima.“
Ženy v první linii
Přesto se mladé zdravotnice nevzdávaly. Povstalci byli šokováni brutalitou Němců, kteří masově vraždili každého zajatce a používali při útocích ženy a děti jako živé štíty. Tato zvěrstva ale pouze posílila odhodlání bojovat dál, bez ohledu na to, že se do první linie dostávaly i ženy a děti - protože v situaci, kdy stejně všichni umírali, už bylo zbytečné uvažovat o tom, zda je morální je vystavovat riziku.
Luna se pohybovala mezi barikádami a ošetřovala raněné s neobyčejnou odvahou. Starala se o postřelené, popálené, lidi raněné granáty a šrapnely, ošetřovala zhnisané rány. A přestože před povstáním prošla zdravotnickými kurzy, mnohá ošetření se učila až uprostřed bitev, kdy o život bojoval každý druhý člověk kolem ní.
I v tomto pekle si ale zachovávala něco, co ji spojovalo s normálním životem před válkou. Každý den si do náprsní kapsy založila svou stříbrnou zdobnou pudřenku – symbol ženskosti uprostřed válečného běsnění. Ostatní zdravotnice ji často prosily, aby si ji schovala, že je to zbytečné riziko. Luna ale věřila, že i v nejhorších chvílích musí žena zůstat ženou.
Okamžik osudu
Právě v těch strašných srpnových dnech, kdy se Varšava topila v krvi, přišel okamžik, který rozhodl o Lunině osudu. Pohybovala se mezi sutinami zničené budovy, kdy ji zaslechl německý odstřelovač. Kulka letěla přímo k jejímu srdci - Kornelia Perzanowská měla zemřít stejně jako tisíce jejích krajanů.
Ale stalo se něco neuvěřitelného. Kulka narazila na stříbrnou pudřenku v její náprsní kapse a zastavila se. Drobný předmět, který by za normálních okolností sloužil jen k doladění vzhledu, se stal štítem mezi životem a smrtí. Luna zůstala naživu díky své „ženské marnivosti“, kterou si odmítla odepřít ani v nejtěžších chvílích.
Konec snu o svobodě
Boje pokračovaly až do 2. října 1944, kdy povstalci konečně kapitulovali. Za 63 dnů zemřelo osmnáct tisíc bojovníků a podle různých odhadů až čtvrt milionu civilistů. Město, ve kterém před válkou žilo 1,3 milionu lidí, bylo prakticky vylidněno - když do něj v lednu 1945 vstoupila Rudá armáda, našla jen hromadu trosek a méně než tisíc přeživších.
Luna patřila k těm šťastným, kdo přežili. Její pudřenka ji ochránila v jediném, ale rozhodujícím okamžiku. Nesla si ji celý zbytek povstání jako talisman - připomínku toho, že i v největším pekle může malý zázrak změnit lidský osud.
Odkaz pudřenky
Dnes, osmdesát let po začátku povstání, leží Kornelijina stříbrná pudřenka v Muzeu Varšavského povstání na růžovém podstavci jako vzácný poklad. Je součástí výstavy „80 skutečně výjimečných předmětů z Varšavského povstání“, kde každý exponát vypráví svůj příběh o odvaze, naději a utrpení.
„Chtěli jsme předměty vystavit tak, jako by byly těmi nejvzácnějšími poklady, protože to přesně naše exponáty jsou – předměty, které potřebují péči,“ říká kurátorka výstavy. Pudřenka reprezentuje víc než jen zachráněný život - je symbolem toho, jak si mladé ženy dokázaly zachovat svou lidskost a důstojnost i v nejtěžších chvílích dějin.
Každého 1. srpna se v 17 hodin po celé Varšavě rozezní sirény. Chodci i řidiči se zastaví, aby vzdali hold povstalcům, kteří 63 dní vzdorovali německé přesile. A mezi nimi i odvážným zdravotnicím jako Luna, které dokázaly, že i drobný ženský předmět může být svědkem největšího hrdinství.
Zdroje:
80 let, 80 předmětů s příběhem. Kulaté výročí Varšavského povstání připomíná neobvyklá výstava , Radiožurnál, 15. srpna 2024
Dostupné z: https://radiozurnal.rozhlas.cz/80-let-80-predmetu-s-pribehem-kulate-vyroci-varsavskeho-povstani-pripomina-9293183
Boj na několik dnů trval dva měsíce. Před 80 lety začalo Varšavské povstání, zemřely desítky tisíc lidí, iROZHLAS, 1. srpna 2024
Tvořily pětinu povstalců a byly všude. Ženy Varšavského povstání teď představuje nová výstava, iROZHLAS, 3. srpna 2023
