Muž, který nemohl mlčet. Elie Wiesel mlčel deset let. Pak potkal starého muže, který plakal

Paříž, 1954. Sedmadvacetiletý žurnalista z Tel Avivu zvoní u dveří Françoise Mauriaca, nejslavnějšího katolického spisovatele Francie. Jmenuje se Elie Wiesel a přišel pod záminkou – chce rozhovor s nositelem Nobelovy ceny, ale doufá, že mu Mauriac pomůže dostat se k francouzskému premiérovi.

Starý muž ho vítá laskavě a začne mluvit o tom, co miluje: o Ježíši Kristu. O jeho utrpení, agonii, smrti. Mluví a mluví, fascinovaně, vroucně.

Mladý návštěvník poslouchá. Zdvořile. Ale pak něco v něm praskne.

„Pane,“ vyrazí ze sebe, „před deseti lety jsem znal židovské děti, z nichž každé trpělo tisíckrát víc než Kristus na kříži. A my o nich nemluvíme. Rozumíte tomu? Nemluvíme o nich.“

Zavře poznámkový blok a zamíří k výtahu. Je mu zle. Tento čistý muž, člen francouzského Odboje, si takové slova nezasloužil.

Ale než výtah dorazí, cítí ruku na rameni. Je to Mauriac. Vrací ho zpátky do pokoje.

A pak sedmdesátiletý spisovatel, kterého mladík právě urazil, začne plakat. Beze slova, oči upřené na Elieho, pláče a pláče.

Nakonec, stále se slzami v očích, řekne: „Možná byste o tom měl mluvit.“

Deset let mlčení, kterým se Elie Wiesel zavázal, tímto okamžikem končí.

Eliezer Wiesel se narodil 30. září 1928 v Sighetu, malém městečku v rumunských Karpatech. Vyrůstal v hluboce religiózní chasidské rodině jako jediný syn mezi čtyřmi dětmi. Studoval Talmud, toužil po zasvěcení do kabaly, žil pro Boha.

V březnu 1944 nacistické Německo obsadilo Maďarsko. Sighet, který byl v roce 1940 připojen k Maďarsku, se ocitl v moci Třetí říše. Patnáctého května začaly deportace.

Elie Wiesel, jeho rodiče Šlomo a Sara, tři sestry – všichni nahnáni do dobytčího vagonu směrem do Osvětimi. Bylo mu patnáct let.

Auschwitz-Birkenau. Května 1944.

Vagony se otevírají. Ven vytéká dav vyděšených, zmatených lidí. Němci křičí. Psi štěkají. Reflektory oslňují.

Selekce. Ženy napravo. Muži nalevo.

To je poslední, co Elie vidí ze své matky a mladší sestry Cipory. Zmizí v davu, pohltí je tma. Nic víc. Žádné loučení. Žádné objetí. Jen zmizení.

Později se dozví, že byly zavražděny v plynové komoře téhož dne.

Elie zůstává s otcem. Čekají ve frontě na selekci. Dr. Mengele – Anděl smrti – ukazuje krátkým pohybem prstu doprava, doleva. Doprava znamená plynovou komoru. Doleva znamená práci. Zatím.

Elie a jeho otec jdou doleva.

V tu noc Elie Wiesel vidí něco, co už nikdy nezapomene. Vidí to, co už nikdy nebude schopen vypovědět slovy, co zraní jeho víru navždy.

Vidí malé děti, miminka, hozené živá do plamenů.

„Nikdy nezapomenu tu noc,“ napíše o deset let později, „první noc v táboře, která proměnila můj život v jednu dlouhou noc sedmkrát zapečetěnou. Nikdy nezapomenu ten kouř. Nikdy nezapomenu malé tváře dětí, jejichž těla jsem viděl proměněna v kouř pod tichým nebem.“

„Nikdy nezapomenu ty plameny, které navždy sežehly mou víru. Nikdy nezapomenu to noční ticho, které mě navždy zbavilo touhy žít. Nikdy nezapomenu ty chvíle, které zavraždily mého Boha a mou duši a proměnily mé sny v popel.“

Je to pasáž, která se stane jednou z nejslavnějších v literatuře holocaustu. Slova, která vyjadřují nevyjádřitelné.

Elie přežívá Auschwitz III – Buna, pracovní tábor továrny na syntetický kaučuk. S otcem pracují dvanáct hodin denně v továrně Union Werke. Hlad. Zima. Bití. Denně vidí smrt.

Ale jsou spolu. Otec a syn. Navzájem si dávají důvod přežít.

V lednu 1945, když se blíží sovětská armáda, nacisté evakuují tábor. Pochod smrti. Tisíce vězňů, vyčerpaných, hladových, nemocných, jsou hnáni sněhem a mrazem směrem na západ.

Kdo zpomalí, je zastřelen. Kdo upadne, je zanechán napospas mrazu. Mrtví lemují cestu.

Elie a jeho otec jdou. Krok za krokem. Spolu. „Nesměl jsem umřít,“ vzpomíná Wiesel. „Co by se stalo s otcem? Musel jsem žít. Pro něj.“

Po několika dnech pochodu dorazí do Buchenwaldu. Buchenwald není vyhlazovací tábor jako Auschwitz, ale koncentrační tábor v srdci Německa. Není tam plynová komora. Ale jsou tam hlad, tyfus, úplavice, smrt.

V Buchenwaldu otec Šlomo dostává úplavici. Elie se o něj stará, dává mu svůj chléb. Ale v táboře je nemocný muž jen zátěž.

Dvacátého devátého ledna 1945 Šlomo Wiesel umírá. Má třiapadesát let. Ráno je jeho pryčna prázdná. Tělo odvezeno. Žádné loučení.

Elie má sedmnáct let a je sám.

Jedenáctého dubna 1945 Buchenwald osvobozuje americká armáda. Slavná fotografie z osvobození ukazuje vězně v palandách. Elie Wiesel je na ní – sedmý zleva v druhé řadě zdola. Chlapec s velkýma očima, který přežil peklo.

Po osvobození odjíždí do Francie, studuje na Sorbonně, stává se žurnalistou. A deset let mlčí. Zavázal se slibem: neproměním vaše utrpení v lacinou literaturu.

Až v roce 1954 potká Françoise Mauriaca. A Mauriac pláče. A něco se zlomí.

Nejprve píše v jidiš – 862 stran nazvaných „A svět mlčel“. Pak text radikálně zkrátí a přepracuje do francouzštiny. Ze 862 stran zbude 178. Hněv je ztlumen, ne vymazán.

„La Nuit“ – Noc.

Vydavatelé jeden za druhým odmítají rukopis. „Lidé nemají zájem číst o holocaustu.“ Nakonec v roce 1958 malé nakladatelství Les Éditions de Minuit knihu vydá.

Prodej je pomalý. Ale pomalu, rok po roce, se kniha šíří. Dnes je přeložena do třiceti jazyků, prodáno přes deset milionů výtisků. Někteří historici tvrdí, že právě Wiesel dal slovu „holocaust“ jeho současný význam.

Po vydání „Noci“ Wiesel nepřestane. Napíše přes šedesát knih. Ale pro něj literatura není literatura – je to svědectví. Povinnost. „Pokud zapomeneme oběti, zabijeme je podruhé.“

Stává se poslem lidstvu. Cestuje, mluví, varuje. Angažuje se za sovětské Židy, oběti apartheidu, genocidy v Kambodži, Bosně, Darfuru, Rwandě. „Opak lásky není nenávist, ale lhostejnost.“

Od roku 1976 učí na Boston University. Studenti si jeho hodiny pamatují celý život. Neučí fakta, učí otázky. „Kdo poslouchá svědka, stává se svědkem. Ti, kdo nás slyší, musí pokračovat ve svědectví za nás.“

V roce 1986 dostává Nobelovu cenu míru „za to, že je poslem lidstvu: jeho poselství je poselství míru, smíření a lidské důstojnosti.“ Prezident Carter ho v roce 1978 jmenuje prvním předsedou Prezidentské komise pro holocaust. Wiesel iniciuje vznik United States Holocaust Memorial Museum ve Washingtonu.

5. června 2009, šedesát čtyři let po osvobození, se Wiesel vrátil do Buchenwaldu s prezidentem Obamou a kancléřkou Merkelovou.

„Tady jsem ztratil otce. Tady jsem ztratil víru. Tady jsem ztratil dětství. Ale tady jsem také našel vůli žít. Našel jsem důvod mluvit. Našel jsem povinnost svědčit.“

2. července 2016 zemřel Elie Wiesel ve svém domově v New Yorku. Bylo mu osmdesát sedm let. Zanechal po sobě manželku Marion, syna Elishu a miliony lidí, kteří se stali svědky tím, že poslouchali a četli jeho svědectví.

Příběh Elie Wiesela není příběh o muži, který přežil holocaust. Je to příběh o muži, který odmítl nechat holocaust zemřít s ním.

Když v roce 1945 opouštěl Buchenwald, naivně se domníval, že antisemitismus skončil s jeho oběťmi v Osvětimi. Mýlil se. Antisemitismus nepřestal. Přestaly jen jeho oběti.

A tak Wiesel strávil sedmdesát let mluvením. Psaním. Svědectvím. Varováním.

„Děti Šoa nejsou zodpovědné za to, co se stalo,“ řekl. „Ale jsme zodpovědní za to, co se stane dál.“

Jeho největší strach nebyl holocaust sám. Byl to holocaust zapomenutý. Holocaust popřený. Holocaust ignorovaný.

„Nejhorší hřích vůči svým bližním,“ říkal, „není nenávist, ale lhostejnost. To je podstata nelidskosti.“

Před Eliem Wieselem existoval holocaust jako historická událost. Po Eliem Wieselovi existuje holocaust jako morální imperativ – příkaz pamatovat, příkaz mluvit, příkaz jednat.

V roce 2021, pět let po jeho smrti, byla kamenná socha Elieho Wiesela přidána k Human Rights Porch na Národní katedrále ve Washingtonu, kde jeho podoba stojí vedle Rosy Parksové, Eleanor Rooseveltové a biskupa Oscara Romera.

V září 2025 byla vydána poštovní známka United States Postal Service s jeho podobiznou jako součást série „Distinguished Americans“.

Ale největší dědictví Elieho Wiesela není v pamětních deskách nebo oceněních. Je v milionech studentů, kteří četli „Noc“. V tisících učitelů, kteří učí o holocaustu. V stovkách přeživších, kteří našli odvahu mluvit díky jeho příkladu.

Je ve slovech, která napsal a která žijí dál.

.....

Paříž, 1954. Starý muž pláče a říká mladému žurnalistovi: „Musíte mluvit. Musíte také mluvit.“

Rok 2016. Osmdesát sedm let starý spisovatel píše poslední věty svého posledního rukopisu.

Mezi těmito dvěma okamžiky leží sedmdesát let slov. Slov, která změnila svět. Slov, která dala hlas mrtvým. Slov, která přeměnila mlčení na svědectví.

„Nikdy nezapomenu tu noc,“ napsal sedmadvacetiletý Elie Wiesel v roce 1956. „První noc v táboře, která proměnila můj život v jednu dlouhou noc.“

Ale ta dlouhá noc nepřinesla jen tmu. Přinesla také slova. Slova, která svítí jako svíčky v temnotě. Slova, která odmítají nechat zapomenout.

François Mauriac, když četl rukopis „Noci“, napsal v předmluvě: „Dítě, které nám vypráví tento příběh, bylo jedním z Božích vyvolených. Od chvíle, kdy se v něm probudilo svědomí, žilo jen pro Boha… Přemýšleli jsme někdy o důsledcích hrůzy, která, ačkoli méně nápadná než jiné zvěrstva, je přesto ze všech nejhorší pro ty z nás, kdo máme víru: smrt Boha v duši dítěte, které náhle objeví absolutní zlo?“

Elie Wiesel skutečně ztratil v Osvětimi svou dětskou víru. Ale nenašel ateismus. Našel něco jiného – vztek vůči Bohu, který existuje pouze ve víře, ne mimo ni.

„Stále mám otázky pro Boha a stále mám problémy s Bohem,“ řekl studentům na konci svého života. „Ale je to ve víře, ne mimo víru, a určitě ne v opozici k víře.“

Možná právě tato schopnost – žít v napětí mezi vírou a pochybností, mezi pamětí a nadějí, mezi mlčením a svědectvím – učinila z Elieho Wiesela takovou sílu.

Nebyl hrdina. Byl svědek.

Nebyl světec. Byl učitel.

Nebyl prorok. Byl posel.

Ale byl to posel, který odmítl mlčet. A v světě, kde mlčení znamená smrt, bylo jeho mluvení činem odporu, odvahy a lásky.

„Věřím,“ řekl jednou Elie Wiesel, „že každý člověk je zodpovědný za všechno, co se děje na světě. Jsme všichni strážci našich bratrů a sester, ať jsou kdekoli. A pokud nejednáme, když by to bylo třeba, jsme spoluviníky.“

François Mauriac plakal, když mladý žurnalista mluvil o židovských dětech, které trpěly víc než Kristus na kříži. Elie Wiesel mluvil sedmdesát let, aby svět nezapomněl na ta trpící děti. A díky jeho slovům – díky té jediné knize nazvané „Noc“, díky těm sedmdesáti letům svědectví – svět nikdy nezapomene.

Devatenáctiletá zdravotní sestra dobrovolně vstoupila do pekla, aby pomohla druhým. Francouzský kněz strávil celý život hledáním zapomenutých mrtvých. A sedmnáctiletý chlapec, který přežil Auschwitz a Buchenwald, strávil zbytek života mluvením jménem těch, kdo již mluvit nemohou.

Každý z nich postavil památník z jiného materiálu. Hilda z dopisů. Patrick z hrobů. Elie ze slov.

Ale všechny tři památníky mají stejný nápis: Nezapomeňte.

Nikdy nezapomeňte.

Zdroje: