Článek
Koncem roku 1942 bylo téměř celé Evropě jasno. Nacistické Německo ovládalo kontinent. Většina okolních zemí stála po jeho boku nebo se podvolila. Rumunsko posílalo divize na východní frontu. Rumunské oddíly se účastnily masakrů Židů v Bukovině a Podněstří. Diktátor Ion Antonescu schválil pogrom v Iași v červnu 1941, při němž zahynuly tisíce lidí. Mihai Antonescu – místopředseda vlády a ministr zahraničí – odmítl poskytnout právní ochranu rumunským Židům pobývajícím mimo hranice Rumunska. Tím fakticky otevřel cestu k jejich deportaci z území celé nacisty ovládané Evropy.
V Bukurešti, na ministerstvu zahraničí, seděl muž jménem Constantin Karadja. Byl ředitelem konzulárního oddělení. A psal dopisy.
Princ z Haagu
Constantin Jean Lars Anthony Démétrius Karadja se narodil 24. listopadu 1889 v Haagu. Původ měl napříč kontinenty. Jeho otec byl osmanský princ Jean Constantin Karadja Pasha – diplomat, armádní důstojník a virtuózní pianista, jehož rodokmen sahal k byzantské šlechtě, benátskému dóžecímu rodu a vládcům Valašska. Vystudoval právo a vojenství v Aténách a Berlíně, prošel ambasádami v Berlíně, Bruselu, Haagu, Turíně a Brindisi a nakonec se stal ředitelem nejstaršího gymnázia v Turecku, založeného v roce 1481. Osmanský titul „pasha“ si vysloužil ve věku pouhých 46 let.
Jeho matka Mary Smith Karadja byla švédská princezna s výraznou intelektuální osobností. V roce 1892 vydala v Haagu soubor filozofických meditací ve francouzštině – mimo jiné větu „Bůh stvořil muže a ženu, ale kdo stvořil tchýni?“ a „Předsudek je ledová zeď; je třeba ji roztavit.“ Psala o spiritismu, o svátostech, o filozofii. Nebyla to pouze ozdoba.
Do takového prostředí se Constantin Karadja narodil. Studoval práva v Anglii na Framlingham College a v Londýně. Mluvil devíti jazyky – anglicky, francouzsky, německy, rumunsky, švédsky, dánsky, norsky, latinsky a řecky. Byl bibliofil v pravém smyslu slova: vybudoval jednu z nejvýznamnějších sbírek starých a vzácných knih v jihovýchodní Evropě, která je dnes uložena zčásti v Národní knihovně a v Rumunské akademii v Bukurešti.
V roce 1916 se oženil s rumunskou princeznou Marcele Helene Caradja a usadil se v Rumunsku. V roce 1920 přijal rumunské státní občanství a vstoupil do diplomatické služby. Byl konzulem v Budapešti, generálním konzulem ve Stockholmu, pak dlouhá léta v Berlíně. V roce 1927 vedl jako šéf rumunské delegace na Mezinárodní hospodářské konferenci v Ženevě. V roce 1941, po deseti letech v říšském hlavním městě, byl jmenován ředitelem konzulárního oddělení v Bukurešti.
Vláda, které sloužil
Antonescův režim byl spojencem nacistického Německa v plném smyslu. Maršál Ion Antonescu posílal na frontu patnáct armádních divizí, na oplátku od Hitlera dostal volnou ruku při perzekuci vlastního obyvatelstva. Rumunské úřady přijaly rasová zákonodárství inspirované norimberským vzorem. V létě 1940 bylo rozhodnuto, že do rumunských pasů musí být vepsáno slovo „Žid“.
Karadja protestoval. Dopis, který napsal ministru zahraničí, byl psán s chladnou diplomatickou logikou – ale jeho obsah byl jednoznačný.
„Z humanitárního hlediska dále zhoršíme situaci těchto ubohých duší, zbytečné překážky budou kladeny do cesty jejich exilu.“ A pak přišla věta, která mohla zaujmout i pragmatického úředníka víc než humanistický argument: „Po válce budeme veřejně obviněni, že jsme se podíleli na takovém zvěrstvu.“
Ministr souhlasil s jeho návrhem: místo slova „Žid“ bude v pasech neutrální písmeno „X“. Jen rumunské úřady by věděly, co písmeno znamená. Žádný „rozlišující znak“ by nebyl viditelný při kontrolách nacistickými úřady.
Na první pohled malé vítězství. V praxi klíčová skulina v systému.
Metoda
Karadjova zbraň nebyla dramatická. Nevydával falešné pasy jako Wallenberg. Neschovával lidi v bytech. Neorganizoval útěky. Psal dopisy – a vyžadoval odpovědi.
Ze svého úřadu na ministerstvu zahraničí bombardoval nadřízené, podřízené a rumunské konzuláty po celé Evropě tisíci korespondencemi. Každý dopis byl žádostí, protestem nebo urgencí ve věci konkrétního člověka nebo skupiny lidí ohrožených deportací.
Mechanismus byl prostý, ale účinný. Rumunské státní občanství bylo po celou válku formálně chráněno diplomatickými normami. Pokud byl člověk veden v rumunských registrech a pokud rumunský diplomat aktivně požadoval jeho ochranu, bylo obtížnější ho deportovat bez diplomatického incidentu. Nacistický aparát byl byrokracie – a jako každá byrokracie měla mezery.
Karadja tyto mezery systematicky využíval. Zjistil-li, že skupina rumunských Židů má být deportována z Berlína, Paříže, Athén, Budapešti nebo Říma, kontaktoval příslušný rumunský konzulát a požadoval, aby byli tito lidé vzati pod ochranu rumunského státu. Poukazoval na jejich státní občanství. Vyžadoval propuštění nebo odložení deportace. Urgoval, když nepřicházela odpověď.
Výsledkem bylo přes 51 000 zachráněných lidí – z Německa, Francie, Řecka, Maďarska, Itálie i Rumunska. Dokumenty, které v tomto úsilí vytvořil, jsou dnes uloženy v archivu rumunského ministerstva zahraničí a v muzeu holokaustu ve Washingtonu.
Co riskoval
Karadja nepracoval ve vzduchoprázdnu. Každý protest byl konfliktem s nadřízenými. Každá žádost o ochranu šla proti vládní linii. Psal dopisy i přímo Mihailu Antonescovi – místopředsedovi vlády, který byl architektem právního rámce umožňujícího deportace.
Floris van Dijk, nizozemský badatel, který Karadjovu práci podrobně rekonstruoval na základě archivních dokumentů, ho popsal jako člověka, pro nějž „lidská práva stála na prvním místě, teprve pak přicházely politické a jiné zájmy.“ Izraelský velvyslanec Jozef Govrin, který se historii rumunského holokaustu věnoval akademicky, napsal, že „bylo třeba mimořádné odvahy jednat tak, jak jednal diplomatickými prostředky, protože tím neustále ohrožoval svoji kariéru.“
Karadja nebyl disident. Nebyl v opozici vůči systému. Byl loajální státní úředník, který zároveň dělal to, co považoval za správné – a dělal to v rámci systému, s jeho vlastními nástroji, jeho vlastní rétorikou.
To je to, co jeho příběh odlišuje od jiných zachránců. Nemusel překračovat zákon. Musel překračovat příkazy.
Co přišlo po válce
Rumunsko prohrálo válku po boku Německa. V srpnu 1944 byl Antonescu svržen a zatčen. V roce 1946 byl popraven. Rumunsko přešlo pod sovětský vliv a v zemi se začala upevňovat komunistická moc.
Pro Karadju to znamenalo zánik všeho, na čem pracoval. Byl odsunut z aktivní diplomatické služby. V roce 1946 byl sice zvolen čestným členem Rumunské akademie – ale komunistický režim mu tento titul záhy odebral. Celou svou unikátní knihovnu, budovanou celý život, byl nucen prodat státu.
Zemřel 28. prosince 1950 v Bukurešti. Bylo mu jedenašedesát let. Pohřben byl bez okázalosti – a dodnes není známo, kde se jeho hrob nachází. Místo, kde leží, se nepodařilo dohledat.
V roce 2005 – pětapadesát let po jeho smrti – mu Yad Vashem posmrtně udělil titul Spravedlivý mezi národy. Ceremonie se konala v izraelském velvyslanectví v Berlíně za přítomnosti rumunského velvyslance.
Rumunský Wallenberg
Bývá nazýván „rumunský Raoul Wallenberg“ – přestože jeho metody byly zcela jiné. Wallenberg rozdával pasy, organizoval útěky, sháněl ochranné domy. Byl viditelný, pragmatický, přímý. Karadja psal dopisy z kanceláře na ministerstvu. Nikoho osobně neukrýval. Nikomu nekoukal do tváře.
Oba zachránili desítky tisíc lidí. Wallenberg se stal světoznámým. Karadja zůstal téměř neznámý – nejen proto, že žil v zemi, která se po válce potřebovala vyrovnávat s vlastní kolaborací, ale také proto, že jeho metoda prostě nevypadá jako hrdinství. Vypadá jako kancelářská práce.
Jenže v systému, kde byrokracie vraždila, mohla byrokracie životy i zachraňovat. Stačilo jen chtít a mít odvahu.
Zdroje:
On diplomats during the Holocaust: the case of the Romanian Constantin Karadja – Diplomat Magazine
Dostupné z: https://diplomatmagazine.eu/2022/05/01/on-diplomats-during-the-romanian-diplomat-constantin-karadja/
Constantin Karadja – Wikipedia (anglická verze)
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Constantin_Karadja
It Required Extraordinary Courage – International Fellowship of Christians and Jews
Dostupné z: https://www.ifcj.org/news/fellowship-blog/it-required-extraordinary-courage-to-act-as-he-did-2
Romanian Diplomats in the Service of Humanity – USHMM
Dostupné z: https://collections.ushmm.org/search/catalog/bib256715
Yosef Govrin: Romania's Raoul Wallenberg – Israel Journal of Foreign Affairs (2009)
Floris van Dijk: On diplomats during the Holocaust: the case of the Romanian Constantin Karadja (2016)
