Spolek Orel se vzepřel a 120 000 lidí vyšlo na Svatý Hostýn, ačkoliv ho komunisté zrušili

Česká první republika měla zvláštní zálibu v rivalitách mezi spolky. Sokolové zpívali: Sedí Orel na vršku, Sokol mu dá na držku. Orlové to zpívali obráceně. A dělníci z DTJ měli raději obě varianty než kohokoli z nich.

Orel vznikl roku 1909, kdy Jan Šrámek — tehdy předseda křesťansko-sociální strany, pozdější prvorepublikový politik a exilový předseda vlády za nacistické okupace — sjednotil katolické tělocvičné odbory pod jedním názvem. Inspiraci přivezl ze Slovinska, kde objevil tamní katolický spolek pro kulturu a sport. Jméno se mu líbilo. Dne 31. května 1909 je vyhlásil na sjezdu v Olomouci jako oficiální název nové organizace.

Od začátku byl Orel jiný než Sokol — nejen ideově, ale geograficky. Zatímco Sokol byl silně zakořeněn v Čechách a v národněosvobozeneckém narativu husitství, Orel kotvil v moravských a slezských katolických vesnicích, v mešních bratrstev, v lidovecké politice, ve vazbě na církev. Sokolům to bylo podezřelé; Orel jim nedůvěru oplácel. Ve dvacátých a třicátých letech byla rivalita živá a hlučná.

V době první republiky měl Orel přes třicet tisíc členů — po Sokolu druhá největší sportovní organizace v zemi, i když se Sokolem se nemohl měřit početně. To se změnilo po válce.

Orel prošel válkou s otevřenými jizvami. Nacisté ho zakázali v listopadu 1941 na Moravě, o rok později v Čechách. Během války zahynulo 332 členů organizace. Mezi nimi byl Josef Bublík, parašutista výsadku Bioscop. A Jan Kubiš — člen Orla z moravského venkova, syn ševce, který 27. května 1942 hodil bombu na Heydrichovo auto.

Po osvobození se Orel obnovil rychle. Do roku 1948 narostla jeho členská základna na přibližně dvě stě tisíc lidí. Nové jednoty vznikaly i v pohraničí, kde bylo po odsunu Němců potřeba budovat vše od základů. Roku 1947 bylo podle orelských záznamů otevřeno 231 nových jednot — polovina z nich právě v pohraničních oblastech.

VIII. sjezd Orla v červenci 1947 odmítl snahy o jednotnou tělovýchovu, která by sloučila všechny organizace pod státní dohled. Přijatá usnesení zdůraznila právo organizace na náboženskou výchovu svých členů a na nezávislost od politických stran. V lednu 1948 předala delegace Orla prezidentu Benešovi zlatou medaili za podporu samostatnosti organizace.

O měsíc později byl Beneš nucen jmenovat komunistickou vládu.

Únorový převrat 1948 se Orla dotkl okamžitě a brutálně. Dne 27. února 1948 — dva dny po dokončení komunistického převratu — rozhodlo předsednictvo Ústředního akčního výboru Národní fronty, že jedinou povolenou tělovýchovnou organizací bude Sokol, jehož vedení přitom právě téhož dne přejímá komunisty řízený akční výbor. Dne 28. března 1948, šest týdnů po převratu, byl Orel sloučen s Českou obcí sokolskou.

Právně organizace ještě existovala — úřední zrušení přišlo až výnosem Ministerstva národní bezpečnosti ze dne 15. června 1950. Ve skutečnosti ale komunistické orgány s Orlem zacházely jako se zrušenou organizací prakticky od prvního dne: majetek byl postupně zabavován, činnost zakazována, funkcionáři sledováni.

V té mezní době — fakticky zakázáni, formálně ještě existující — se přiblížilo datum, které bylo v orelském kalendáři po osmnáct let neměnné.

Tradici poutí na Svatý Hostýn zahájil v roce 1930 orelský funkcionář Vodáček. Od té doby se konaly každoročně druhou neděli po srpnovém mariánském svátku. Lidově se jim říkalo duchovní slety Orla. Přicházely tisíce lidí z celé Moravy i ze Slezska, v krojích, s hudbou, s transparenty.

Přípravy na pouť roku 1948 začaly v listopadu 1947, tedy ještě za plné existence organizace. Po únoru v přípravách pokračovalo vedení Orla vědomě a záměrně, i přes zákaz běžné činnosti. Náčelník Bohuslav Koukal vydal pokyny všem 1300 župám a jednotám, aby účast neomezovaly jen na dosavadní členy, ale oslovily i ostatní spoluobčany. Pouť nebyla svolána jako orelská, ale jako jubilejní — k 25. výročí tradice, pod záštitou mariánské úcty. Komunistům se tak ztížilo ji přímo zakázat.

Organizátoři vypravili pět zvláštních vlaků, dvě stě padesát zájezdových autobusů. Ostatní přijeli normálními linkami nebo přišli pěšky.

Bylo to v sobotu a v neděli, 28. a 29. srpna 1948. Podle odhadů duchovní správy Hostýna se shromáždilo přibližně sto až sto dvacet tisíc lidí. Historik Václav Vaško, který události podrobně zdokumentoval, uvádí horní odhad sto tisíc samotných Orlů a jejich přátel.

Šlo o jednu z největších protikomunistických demonstrací za celou existenci komunistického Československa.

Bohuslav Koukal na začátku pouti vyzval k důstojnému průběhu shromáždění a ke klidu. Pak kapela zahrála pochod Vzhůru, orle slovanský — a to byl signál. Spontánně začaly protikomunistické projevy. Přítomní funkcionáři demonstranty uklidňovali: věřilo se v možné obnovení Orlovy činnosti, v dohodu, v kompromis. Přesně podle plánu probíhala uvnitř jednoho z poutních objektů instruktáž vybraných župních vedoucích, kteří od Koukala dostávali pokyny k další práci organizace v podmínkách totality.

Druhý den pokračovaly demonstrace v omezenějším rozsahu. Po křížové cestě se poutníci rozjeli domů.

Komunistická reakce přišla okamžitě.

Již v následujících týdnech začala série zatýkání. Bohuslav Koukal byl zadržen 24. prosince 1948 — na Štědrý den. Na Nový rok 1949 byl přímo v kostele, po mši na kůru, zatčen Státní bezpečností Miroslav Kozlovský z Brna, ústřední člen rady Orla. Odtud byl odvlečen do věznice, kde začal výslech: bití, kopance, vyražené zuby, zlomené žebro. Pak ho převezli do Uherského Hradiště.

Byl to jeden z prvních velkých soudních procesů komunistického režimu. Celkem bylo v takzvaných orelských procesech v letech 1948–1953 odsouzeno přibližně dvě stě osob. Soud v Brně v červnu 1949 odsoudil osmnáct členů náčelnických rad a ústřední kanceláře Orla. Koukalovi byl nakonec Nejvyšším soudem v listopadu 1950 trest zvýšen na osmnáct let vězení. Celkový součet trestů pro odsouzené: 151 let.

Prokurátor původně navrhoval několik trestů smrti. K popravám nakonec nedošlo. Koukal byl propuštěn amnestií v květnu 1960.

V roce 1968, kdy se na krátko otevřel prostor pro rehabilitace, Koukal spolu s ostatními odsouzenými dosáhl obnovy soudního procesu a zrušení rozsudků. Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 pak zamrazila i pokusy o obnovu Orla jako organizace.

Orel byl jako organizace formálně zrušen 15. června 1950. Jeho činnost se přesunula do exilu — v listopadu 1949 byla v Bavorsku ustavena Svatováclavská župa Československého Orla v exilu.

Na Hostýně se mezitím každý rok konaly jen státem povolené akce. Místo bylo ale příliš staré a příliš hluboko zakotvené v paměti, aby se z něj dala vymazat jedna generace.

V roce 1960 se na Hostýně poprvé setkala skupinka propuštěných politických vězňů. Po roce 1989 tuto tradici převzala takzvaná muklovská pouť pod záštitou Konfederace politických vězňů.

Orelská pouť se na Hostýně obnovila v roce 1990. Bylo to symbolické: orelská činnost poutí v roce 1948 fakticky končila — a poutí v roce 1990 znovu začínala. Na tvářích sedmdesátníků a osmdesátníků, kteří tehdy přišli, se podle pamětníků objevily slzy.