Student přijel na vzpomínku k Lennonově zdi. StB ho pak donutila donášet na kamarády

Jiří Imlauf byl student pedagogické fakulty v Ústí nad Labem, fanoušek Beatles a hudebník. V prosinci 1987 přijel do Prahy na vzpomínkovou akci ke zdi Johna Lennona na Kampě — každoroční spontánní shromáždění, které režim toleroval jen nesnadno. Příslušníci Veřejné bezpečnosti projížděli davem a z oken služebních aut tloukli lidi pendreky. Na nádraží, kde policista kontroloval doklady Imlaufovi a jeho spolužákovi Petru Mičkovi, oba přiznali, odkud jdou.

„Už jste někdy dostali přes držku?“ houkl na ně esenbák a vyhrožoval vyhozením z vysoké školy. Petr Mička byl předvolán k výslechu 31. prosince 1987, Jiří Imlauf o několik dnů později.

Druhý výslech byl jiný. „Pak přišlo další předvolání a tam to rovnou vysolili. Snadno se prý může stát, že příští týden už nepůjdu do školy. Začali na mne tlačit, že se tomu můžu vyhnout. Chtěli, abych jim podepsal nějaký papír. Takže jsem jim ho podepsal a to bylo ono. To byl ten papír o spolupráci,“ vzpomíná Imlauf. Myslel si tehdy, že to se StB nějak uhraje. Neuhrál. Dne 25. května 1988 se stal tajným spolupracovníkem Státní bezpečnosti s krycím jménem Vian. Jeho úkolem bylo donášet na studenty a lidi, s nimiž se setkával při kulturních akcích a v restauracích.

Dvakrát přijal od estébáků peníze jako odměnu. „Vzít si od estébáka prachy. Ta věta zní příšerně. Jenže já si je tenkrát vzal,“ říkal o desítky let později před kamerou České televize. Spolupráce Jiřího Imlaufa vyšla najevo po roce 1989. Dnes o ní otevřeně mluví — jako jeden z mála.

Příběh Jiřího Imlaufa byl v komunistickém Československu mimořádně obvyklý. Státní bezpečnost byla sice rozsáhlou organizací — v různých obdobích čítala přes deset tisíc příslušníků — ale ani tak nestačila proniknout do všech vrstev společnosti sama. Proto si zajistila síť agenturních spolupracovníků, kteří infiltrovali rodiny, zájmové skupiny, opoziční hnutí, pracovní kolektivy i zahraniční podniky. Díky nim byla StB de facto všudypřítomná — a s ní i strach.

Celkový rozsah sítě je dodnes přesně neznámý, protože v prosinci 1989 StB ve spěchu skartovala obrovské množství dokumentů. Jisté je, že databáze Archivu bezpečnostních složek obsahuje téměř 800 tisíc jmen — tedy téměř 800 tisíc lidí, o nichž si StB vedla záznamy. Ne všichni z nich byli konfidenty; část figuruje jako sledované osoby. Historici odhadují, že skutečných tajných spolupracovníků bylo v různých obdobích desítky tisíc.

Síť měla přesnou strukturu, zakotvenou v interních předpisech StB z let 1954, 1962, 1972 a 1978. Na nejnižším stupni stál důvěrník — člověk, který informoval neformálně, bez podpisu. Nad ním agent, který plnil konkrétní úkoly pod vedením operativního pracovníka. Na vrcholu rezident, který koordinoval další spolupracovníky ve svém okolí. Každý stupeň měl svá pravidla, každý kandidát procházel prověrkou, každá schůzka se konala v konspiračním bytě nebo zdánlivě náhodně v kavárně.

Způsoby verbování se lišily podle doby a podle osoby. Historik Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů rozlišuje dvě hlavní linky: v padesátých letech dominoval otevřený nátlak a strach — odmítnutí spolupráce mohlo znamenat vězení. V pozdější normalizaci byl repertoár pestřejší.

Major Jaroslav Lamr, bývalý verbovač a příslušník StB z Příbrami, v rozhovoru pro Deník N popsal svůj způsob práce jako primárně charismatický: vytipoval si hotelovou barmanku, navázal kontakt v hospodě, „padli jsme si do oka“ — a ona se stala důvěrnicí. Za deset let práce u StB měl Lamr osm až deset agentů a desítky důvěrníků.

Ale Lamrův popis byl zřejmě přikrášlený. Z jiných svědectví a archivních materiálů vyplývá, že vydírání bylo běžnou metodou. Konfident byl nalákán — a pak byl kompromitován: natočen, vyfotografován, přistižen při přestupku. Poté přišla nabídka, která se odmítnout nedala. „Neřekneš? Tak zejtra to má tvoje manželka na stole,“ takto — podle svědectví pamětníků — estébáci otevřeně popisovali, co udělají s kompromitujícím materiálem, pokud dotyčný odmítne podepsat. Byl to systém, v němž lidé podepisovali spolupráci proto, aby ochránili rodinu nebo vlastní budoucnost — ne proto, že by sami chtěli donášet.

Přesnou strukturu sítě neznali ani samotní konfidenti. Věděli, s kým se scházejí, co mají sledovat a komu odevzdávat zprávy — ale o tom, jakou kategorii jim StB přiřadila nebo jak velká je síť kolem nich, neměli tušení. „Šuškalo se to, ale nikdo neznal rozměry, a už vůbec nikdo z běžných občanů nevěděl, že jsou nějaké kategorie udavačů ani jakou to má strukturu. O postupech tajného státního aparátu se nevědělo už vůbec nic. Všechno bylo přísně tajné,“ shrnuje historik Libor Svoboda.

Tato neznalost byla záměrná a funkční. Konfident, který nevěděl, co kolem sebe existuje, nemohl odhadnout, jakou hodnotu jeho hlášení mají ani zda o něm samotném donáší někdo jiný. Paranoia, která z toho plynula, rozhlodávala přátelství a rodiny bez jediného přímého zásahu StB.

V prosinci 1989, v posledních dnech existence komunistického režimu, přistoupila Státní bezpečnost ke skartaci operativních spisů v rozsahu, který historici označují za systematickou likvidaci důkazů. Imlaufův spis měl přes dvě stě stránek — zachovalo se asi dvacet. Stejný osud potkal desítky tisíc dalších svazků.

To, co přežilo, tvoří základ databáze, z níž jsou dnes přístupné základní evidenční záznamy — jméno, datum zavedení do evidence, číslo archiválie. Přes tuto databázi lze dohledat, zda a v jakém svazku někdo figuroval; plný obsah dokumentů je přístupný fyzicky v Archivu bezpečnostních složek.

Po roce 1989 začalo vydávání lustrací — potvrzení o tom, zda daná osoba byla v registrech StB vedena jako spolupracovník. Systém vyvolal vlnu veřejného odsouzení konfidentů, která ne vždy rozlišovala mezi těmi, kdo donášeli z přesvědčení, a těmi, kdo podlehli nátlaku jako Jiří Imlauf. Historik Libor Bílek, který se tématem tajných spolupracovníků podrobně zabýval, upozorňuje: „Člověk by neměl vynášet ukvapené soudy na základě registračních protokolů.“

Jiří Imlauf svou spolupráci nezapíral. O tom, co se stalo, v tiskovém rozhovoru i před kamerou mluvil — ne proto, že ho k tomu někdo nutil, ale proto, že, jak sám řekl, odtabuizování minulosti je jediná cesta, jak se s ní vyrovnat. Přestal hrát v kapele Houpací koně. Učí na gymnáziu. Krycí jméno Vian nosí jako trvalou připomínku toho, co udělal — a co mu udělali.

Příště: Akce Norbert a další velké sledovací operace StB — jak tajná policie organizovala sledování desítek lidí najednou.