Článek
18. ledna 1945, půl druhé ráno, Lodž. V čtyřpatrové cihlové budově zuří plameny. Z oken čtyřicet metrů vysoké tovární komíně stoupá kouř k mrazivému nebi. Ve tmě se ozývají výstřely a křik. Třicet mužů se tísní v betonové nádrži na vodu na nejvyšším poschodí a drží se jeden druhého, zatímco pod nimi hoří jejich spoluvězni. Rudá armáda je pouhých šest hodin jízdy od města. Ale pro bezmála 1500 vězňů nacistické věznice Radogoszcz přichází svoboda příliš pozdě.
Továrna textilního krále
1930, Lodž. Samuel Abbe, jeden z posledních textilních magnátů průmyslového města, dokončuje stavbu své nové továrny na okraji čtvrti Radogoszcz. Čtyřpatrová cihlová budova s charakteristickou skleněnou střechou má být korunou jeho textilního impéria. V prostorných halách bzučí stavy, dělníci tkají látky pro celou Evropu. Abbe netuší, že postavil budoucí hrob pro tisíce lidí.
Když 1. září 1939 německá vojska vtrhnou do Polska, polská armáda továrnu okamžitě obsadí jako skladiště. Ale už v listopadu si ji přivlastní nacisté. Mají s ní jiné plány.
Rozšířená policejní věznice
Listopad 1939. Němci z Abbeho továrny vytváří „přesídlovací tábor“ pro Poláky, které vyháněj ze svých domovů. Ale během roku 1940 se místo mění v něco mnohem horšího. 1. července 1940nacisté oficiálně zřizují „Rozšířenou policejní věznici Radogoszcz“ pod vedením SS-Obersturmführera Waltera Pelzhausena.
Pelzhausen je sadista, který si oblíbil vymýšlení „her“ pro vězně. Nutí je běhat po žhavých uhlících, lézt po čtyřech v kruhu zatímco je bičuje, topí je v sudech plných vody nebo je nechává stát nahé venku v zimním mrazu, dokud nezemřou. Továrna snů se stává továrnou smrti.
Věznice je určena výlučně pro muže - politické vězně, členy odboje, ale i pašeráky a obchodníky na černém trhu. Za pět let jejího fungování jí projde více než 40 000 vězňů. Jen čtvrtina z nich přežije.
Noc, kdy zapálili peklo
17. ledna 1945, večer. Před Lodží duní sovětské děla. Rudá armáda se blíží rychleji, než nacisté čekali. Walter Pelzhausen dostává rozkaz: zlikvidovat všechny důkazy. I ty živé.
Kolem půlnoci začíná masakr. Pelzhausen a jeho muži nejdřív zavraždí vězeňské funkcionáře, pak postupně místnost za místností popravují vězně v hlavní budově. Když vězni v jedné z hal kladou odpor, strážci se stáhnou a jednoduše budovu zapálí.
Postaví se kolem hořící továrny s kulomety a střílí na každého, kdo se pokusí utéct z plamenů. Budova se mění v obří krematorium. V něm umírá přibližně 1500 mužů.
Káď plná hrdinů
Nejvyšší patro, nádrž na vodu. Ve chvíli, kdy se zdá, že není úniku, třicet vězňů najde jediné místo, kam plameny nedosáhnou - betonovou nádrž na vodu na nejvyšším poschodí budovy. Tísní se v ní hodiny, zatímco pod nimi hoří jejich spolubojovníci a přátelé.
Kade z muzea
Jeden z nich, Kazimierz Michalak, sportovní novinář lodžského deníku Echo, později vzpomínal: „Slyšeli jsme křik umírajících, střelbu a praskání trámů. Věděli jsme, že pokud nás najdou, zastřelí nás na místě. Drželi jsme se jeden druhého a čekali.“
V nádrži na vodu přečkali celou noc. Teprve ráno, když nacisté uprchli před blížící se Rudou armádou, se odvážili vyjít ven. Našli jen ohořelé trosky a tisíce zuhelnatělých těl.
Příliš pozdě
19. ledna 1945, 11 hodin dopoledne. Do Lodže vjíždějí první tanky Rudé armády. Město je osvobozeno. Kdyby nacisté počkali pouhých šest hodin, všichni vězni by žili a shledali se se svými rodinami.
Kazimierz Michalak, ačkoliv zesláblý hladem a mučením, se vrátil na místo masakru s fotoaparátem. Pořídil snímky, které se staly neoddiskutovatelnými důkazy zločinu. 28. ledna 1945 se u spálených zdí věznice konala mše za mrtvé. Zúčastnilo se jí dva tisíce lidí.
Z čtyřiceti tisíc vězňů, kteří prošli Radogoszczem, přežilo pouhých deset tisíc. Z poslední noci jich vyvázlo pouze třicet z nádrže na vodu a jeden, který se zachránil skokem z okna a měl štěstí.
Spravedlnost a památka
Walter Pelzhausen byl po válce dopaden americkými vojsky a v roce 1948 popraven. Většina jeho pomocníků ale unikla trestu.
Dnes stojí na místě bývalé věznice Muzeum tradic nezávislosti. Zachovala se část původní cihlové budovy, hlídací věže a černý kříž na místě, kde stála hlavní budova. V muzeu můžete vidět rekonstrukci vězeňské cely, fotografie vězňů i dozorců a především snímky ohořelých těl z té strašné noci.
Nejpůsobivější je ale prostá pamětní deska na zdech muzea: „Na paměť 1500 vězňů, kteří zahynuli v plamenech 17. ledna 1945. A na paměť třiceti, kteří přežili v nádrži na vodu a mohli světu říct pravdu.“
Továrna, která měla tkát sny, nakonec spřádala pouze smrt. Ale třicet mužů schovaných v kádi na vodu se stalo živými svědky, díky nimž se svět dozvěděl o posledním zločinu nacistů v Lodži. Jejich odvaha dokázala, že ani v největším pekle se nenajde místo, kam by nedosáhla lidská touha po svobodě.
Zdroje:
Radogoszcz prison, Wikipedia Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Radogoszcz_prison
Litzmannstadt - Radogoszcz Prison, Holocaust Historical Society Dostupné z: https://www.holocausthistoricalsociety.org.uk/contents/naziseasternempire/litzmannstadtradogoszczprison.html
Kalendarium więzienia, Radogoszcz 1945 Dostupné z: https://radogoszcz1945.pl/en/2-sala-en/kalendarium-wiezienia-en/
