Článek
Tvář, kterou poznal by kdykoliv, kdekoliv. Hanna. Žena, která ho před lety naučila milovat. Žena, která teď čelí obvinění z účasti na vraždě tří set židovských vězňů. Její tajemství, které nikdy nevyjevila, najednou dostává zcela jiný rozměr.
Takhle vypadá centrální scéna románu Předčítač od Bernharda Schlinka a stejnojmenného filmu z roku 2008, který vynesl Kate Winsletové Oscara. Příběh o lásce mezi patnáctiletým chlapcem a o dvacet let starší ženou se proměnil v jednu z nejkontroverznějších adaptací literatury o holokaustu. Ale co z toho je pravda? A co je nebezpečná fikce?
Příběh, který si zamilovaly miliony
Když německý právník a spisovatel Bernhard Schlink vydal v roce 1995 román Der Vorleser (Předčítač), netušil, že vytvoří mezinárodní fenomén. Kniha se stala prvním německým románem na prvním místě bestselerového žebříčku New York Times. Přeložena do více než čtyřiceti jazyků. Oprah ji vybrala do svého knižního klubu. Hollywood si zajistil práva už v roce 1996.
Příběh je zdánlivě prostý: patnáctiletý Michael Berg se v roce 1958 potkává s šestatřicetiletou Hannou Schmitz, která pracuje jako průvodčí tramvají. Začnou spolu mít vztah, během něhož Michael Hanně čte klasickou literaturu. Jednoho dne Hanna záhadně zmizí. O osm let později ji Michael, již jako student práv, opět spatří – tentokrát na lavici obžalovaných v procesu s nacistickými válečnými zločinci. Hanna byla strážkyní v Osvětimi.
Během procesu vychází čtenářům a divákům najevo Hannino největší tajemství: je negramotná. Právě kvůli tomu – podle románu – skončila jako strážkyně v koncentračním táboře. Odmítla povýšení, které by znamenalo kancelářskou práci a odhalilo by její neschopnost číst a psát. Místo toho zůstala v táboře a podílela se na smrti stovek lidí. Michael, který jako jediný zná její tajemství, mlčí. Hanna je odsouzena k doživotí.
Film přidal do příběhu další vrstvu: využívá nelineární narace, skáče mezi časovými rovinami a – co je podstatné – odstranil pasáž z knihy, ve které se Hanna ve vězení učí číst a seznamuje se s literaturou o holokaustu. Režisér Stephen Daldry to vysvětloval tím, že nechtěl nabídnout falešné vykoupení.
Ale právě v těchto úpravách – nebo v jejich absenci – spočívá problém.
Realita: Strážkyně věděly přesně, co dělají
Když v roce 1939 otevřel Heinrich Himmler ženský koncentrační tábor Ravensbrück, vytvořil zároveň nový typ strážkyně: SS-Aufseherin. Tyto ženy nebyly oficiálními členy SS, ale sloužily jako pomocný personál. Do konce války prošlo koncentračními tábory přibližně 3 500 ženských strážkyň – představovaly zhruba deset procent veškerého strážního personálu.
Kdo byly tyty ženy? Historický výzkum maluje jasný obraz: většinou to byly obyčejné ženy z nižších sociálních vrstev, které přijaly práci kvůli vysokému platu. Strážkyně vydělávaly 185 říšských marek měsíčně – výrazně více než průměrná tovární dělnice, která dostávala 76 marek. Dostaly uniformu, ubytování a slušnou práci v době války.
Na rozdíl od mužských příslušníků SS nebyly většinou členkami nacistické strany – méně než pět procent z nich mělo stranickou legitimaci. Některé tvrdily, že byly nuceně naverbovány, ale historické dokumenty to vyvracejí. Ženy, které odmítly stát se strážkyněmi v Ravensbrücku, nečelily žádným následkům.
A co bylo nejdůležitější: Německo mělo na začátku čtyřicátých let nejvyšší míru gramotnosti v Evropě. Naprosto negramotná žena jako Hanna by byla extrémní výjimkou.
Etnožka Germaine Tillion, přeživší Ravensbrücku, popsala v pamětech rychlost, s jakou nově příchozí strážkyně přijímaly brutalitu tábora: „Jedna malá Aufseherin, dvacetiletá, která měla tak malou znalost, že řekla ‚promiňte‘, když šla před vězněm, a byla viditelně vyděšená první krutostí, kterou viděla, potřebovala přesně čtyři dny, aby si přizpůsobila tón a postupy, ačkoliv to pro ni bylo úplně nové.“
Čtyři dny.
Není to příběh o nevinných ženách, které náhodou skončily v koncentračních táborech, protože neuměly číst. Je to příběh o lidech, kteří se vědomě rozhodli zůstat součástí zločineckého systému – často kvůli penězům, bezpečí a moci.
„Románové“ versus skutečné zločiny
Irma Grese. Jméno, které většina lidí nezná, ale kterému přeživší Osvětimi rozuměli okamžitě. V době procesu v Bergen-Belsenu jí bylo dvacet jedna let. Krásná mladá žena s blond vlasy a modrýma očima – árijský ideál. Přezdívali jí „Blondá bestie z Birkenau. Doktorka Gisella Perl ji popsala: „Byla to jedna z nejkrásnějších žen, které jsem kdy viděla. Její tělo bylo dokonalé v každé linii, tvář čistá a andělská, modré oči nejveselejší, nejnevinnější, jaké si lze představit. A přesto Irma Grese byla nejzvráceněji krutý, imaginativní perverzní člověk, se kterým jsem se kdy setkala.“
Grese vědomě vstoupila do SS Aufseherinnen. Prošla tříměsíčním tréninkem. Ve čtyřech dnech z ní udělali monstrum, které kopalo vězně k smrti a s potěšením je bičovalo.
Hermine Braunsteiner Ryan. Po válce uprchla do Vídně, pak se přestěhovala do Spojených států, kde si vzala amerického inženýra. Žila poklidný život v New Yorku, dokud ji nezačal hledat Simon Wiesenthal. V Majdanku ji přezdívali „Kobyla“, protože kopala vězně k smrti obutá v hřebíkatých botách.
Tyto ženy nebyly negramotné. Nebyly to naivní oběti okolností. Byly to aktivní účastnice genocidy.
Kritika: „Nebezpečná fikce“
Když film vstoupil do kin v roce 2008, kritika byla drtivá. Spisovatelka Cynthia Ozick, jedna z nejvýznamnějších autorek literatury o holokaustu, byla nemilosrdná. V eseji obvinila Schlinka z toho, že vytváří atypický případ – naprosto negramotnou ženu, která „náhodou“ skončila jako strážkyně – a staví ji do centra vyprávění, čímž odvádí pozornost od skutečné podstaty holokaustu.
„Zbavit postavu odpovědnosti na základě negramotnosti je nepřijatelné,“ napsala Ozick. „Taková situace mohla být možná, ale byla krajně nepravděpodobná, vzhledem k tomu, že Německo mělo v té době nejvyšší míru gramotnosti v Evropě. Umístěním tak atypického případu do centra příběhu odvádí Schlink čtenářovu pozornost od skutečné povahy historického kontextu.“
Novinář Ron Rosenbaum šel ještě dál a v časopise Slate označil film za „nejhorší film o holokaustu, jaký kdy byl natočen“. „Je to film, jehož podstatné metaforické zaměření je omluvit Němce nacistické éry od vědomé spoluúčasti na finálním řešení,“ napsal. „Hollywood zjevně věří, že pokud je to ‚film o holokaustu‘, musí být hodný uznání. Konec příběhu.“
Mark Weitzman z Simon Wiesenthal Center označil Předčítač za symptom „holokaust revizionismu“ – eufemismus pro popírání holokaustu.
Film naznačuje, že obyčejní Němci nevěděli o vyhlazování až do konce války. Ale to je lež. Hitlera poslouchaly v rozhlase miliony. Norimberské zákony z roku 1935 legalizovaly dehumanizaci Židů. Kristallnacht v roce 1938 byl státem sponzorovaný pogrom. V roce 1939 Hitler veřejně hrozil vyhlazením Židů, pokud vypukne válka. Musel byste být hluchý, němý a slepý, nejen negramotný, abyste to přehlédli.
Co zůstává? Otázka viny
Obhájci knihy i filmu tvrdí, že kritici špatně pochopili záměr. Že nejde o ospravedlnění Hanny, ale o zkoumání toho, jak se mladší generace Němců vyrovnává s hrůzami, které spáchali jejich rodiče. Že Michael Berg není hlas autora, ale nezralý vypravěč, který Hannu miluje a nemůže ji plně odsoudit.
„Ta žena byla opravdu brutální,“ píše Schlink v knize. Jeffrey Roth, literární kritik, argumentoval, že Ozicková zaměnila perspektivu nezralého vypravěče s hlasem autora. Hanna není sympathická postava – je brutální a nikdy plně nepřijímá svou zločineckou odpovědnost.
Roger Ebert, ve své recenzi filmu, navrhl jiný úhel pohledu: „Film neprosí o soucit s Hannou. Film demonstruje fakt lidské přirozenosti: většina lidí, ve většině případů, po celém světě se rozhodne jít s davem. Hlasujeme s kmenem. Co bychom dělali během vzestupu Hitlera? Pokud bychom byli Židé, uprchli bychom nebo byli zabiti. Ale kdybychom byli jedním ze zbytku Němců?“
Je to nepříjemná otázka. A možná právě proto film funguje – ne jako historická přesná dokumentace, ale jako zrcadlo.
Lekce z nepohodlného příběhu
Předčítač není dokumentární film. Není to ani historicky přesný román. Je to fikce, která využívá holokaust jako kulisu pro příběh o vině, studu a morálním selhání.
Problém není v tom, že takový příběh existuje. Problém je v tom, jak snadno může být mylně interpretován. Když miliony lidí po celém světě čtou knihu nebo sledují film a odnášejí si dojem, že nacistické strážkyně byly nevinné oběti okolností nebo že Němci „nevěděli“, pak to není jen umělecká licence. Je to nebezpečná fikce.
Skutečné strážkyně věděly. Dobrovolně se přihlásily. Braly vysoký plat. Za čtyři dny se naučily krutosti. A po válce většina z nich zůstala bez trestu – méně než dvě stě z více než tří tisíc jich bylo souzeno.
Kate Winsletová za roli dostala Oscara. Film vydělal přes 108 milionů dolarů. Kritici mluvili o „morálně devastujícím“ díle. Ale přeživší holokaustu mlčeli – nebo mluvili nahlas proti tomu, aby byli nacističtí zločinci humanizováni prostřednictvím romantizované fikce.
V závěrečné scéně filmu Michael Berg navštíví přeživší Ilanu Mather v New Yorku. Vysvětluje jí Hanninu negramotnost, jako by to mělo něco změnit. Ilana to odmítá. Odmítá odpustit.
A má pravdu.
Protože skutečné strážkyně jako Irma Grese, Hermine Braunsteiner a stovky dalších uměly číst. Četly rozkazy. Četly seznamy. Četly jména obětí. A pak je zabily.
Není to příběh o negramotnosti. Je to příběh o volbě. O zlu, kterého je člověk schopen. O tom, jak snadno se společnost může stát spoluviníkem genocidy.
A žádná láska, žádné předčítání krásné poezie to nemůže změnit.
Zdroje:
The Reader (Der Vorleser) by Bernhard Schlink
Novel, 1995
Vintage International, 1998
The Reader (film)
Directed by Stephen Daldry, screenplay by David Hare, 2008
Starring Kate Winslet, Ralph Fiennes, David Kross
Don't give an Oscar to The Reader
Ron Rosenbaum, Slate, 9. února 2009
Dostupné z: https://slate.com/human-interest/2009/02/don-t-give-an-oscar-to-the-reader.html
Ozick assails writers' lack of responsibility
Harvard Gazette, 1. prosince 2005
Dostupné z: https://news.harvard.edu/gazette/story/2005/12/ozick-assails-writers-lack-of-responsibility/
Female guards in Nazi concentration camps
Wikipedia, 2025
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Female_guards_in_Nazi_concentration_camps
Female Nazi concentration camp guards: the true horror lies in their similarities to ourselves
The Conversation, 13. prosince 2024
Dostupné z: https://theconversation.com/female-nazi-concentration-camp-guards-the-true-horror-lies-in-their-similarities-to-ourselves-240938
Irma Grese and Female Concentration Camp Guards
History Today, 2025
Dostupné z: https://www.historytoday.com/archive/history-matters/irma-grese-and-female-concentration-camp-guards
The Violence of Female Guards in Nazi Concentration Camps (1939-1945)
Sciences Po Mass Violence and Resistance Research Network
Dostupné z: https://www.sciencespo.fr/mass-violence-war-massacre-resistance/en/document/violence-female-guards-nazi-concentration-camps-1939-1945
Women supervisors at Auschwitz
Auschwitz-Birkenau Memorial and Museum
Dostupné z: https://www.auschwitz.org/en/education/e-learning/podcast/women-supervisors-at-auschwitz/
The Reader review
Roger Ebert, Chicago Sun-Times, 23. prosince 2008
Dostupné z: https://www.rogerebert.com/reviews/the-reader-2008
