Tugendhatovi odjeli. Alfred Löw-Beer zůstal — a byl nalezen mrtvý u kolejí. Způsob smrti je záhadou

Na jaře roku 1929 přišel Alfred Löw-Beer za svou dcerou Gretou s nabídkou, která se neodmítá. Daroval jí polovinu zahrady u rodinné vily v Černých Polích — pozemek svažující se od ulice Černopolní dolů k Lužánkám. Ať si postaví dům.

Greta a její manžel Fritz Tugendhat oslovili Ludwiga Miese van der Rohe, tehdy ještě ne zcela světoznámého německého architekta, ale muže, jehož práci Greta znala z berlínských let svého prvního manželství. Mies dostal volnou ruku a neomezený rozpočet. Výsledkem byla stavba za pět milionů korun — na tu dobu cena třiceti luxusních rodinných domů.

Vila Tugendhat byla dokončena v prosinci 1930. Rodina se nastěhovala. Pár metrů níže na témže svahu stála vila Löw-Beerových — secesní dům, který Alfred koupil v roce 1913 od dědiců továrníka Moritze Fuhrmanna za 290 tisíc korun. Dvě vily, jedna zahrada, jedna rodina. Dvě generace, dvě epochy architektury a jeden svět, který se chystal zmizet.

Tugendhatovi žili ve vile necelých osm let. Fritz se původně chtěl věnovat medicíně, textilní výroba ho příliš nezajímala — nakonec se ale stal spolumajitelem vlnařských závodů a přádelny vlny. Greta, vzdělaná a uměnímilovná, se angažovala v Lize za lidská práva, která od roku 1933 pomáhala uprchlíkům z Hitlerem ovládaného Německa. Každoročně pořádali ve vile bridgeový turnaj až pro stovku hostů; výtěžek šel Lize.

Právě díky těmto kontaktům měli Tugendhatovi velmi dobré informace o tom, co se na druhé straně hranic děje. Fritz věděl, co by jeho rodině jakožto Židům hrozilo, pokud by zůstala. V květnu 1938 odjela Greta s dětmi do švýcarského Sankt Gallenu. Dcera Hanna zamířila nejprve za svým otcem do Británie, pak se připojila k ostatním. Fritz zůstal v Brně, kde s guvernantkou Irene Kalkofenovou balil osobní věci a drobnější nábytek. V létě 1938 odjel i on. Bylo to doslova za pět minut dvanáct.

Alfred Löw-Beer, Gretin otec, se rozhodl jinak.

Bylo mu sedmdesát jedna let. Byl to muž zvyklý řídit, rozhodovat, řešit problémy. Rodinu poslal pryč, ale sám zůstal — s úmyslem zachránit aspoň část rodinného majetku, zpeněžit ho, a pak odjet za svými. Říkal, že přijde brzy.

Nepřijel.

Dne 15. března 1939 — v den, kdy německá armáda vstoupila na Moravu — byl Alfred Löw-Beer poprvé zadržen. Na příkaz samozvaného policejního ředitele, sudetského Němce Schwabeho. Ještě téhož dne propuštěn. Druhý den, 16. března, byl zatčen znovu, tentokrát celní bezpečnostní službou, a odveden do věznice Policejního ředitelství v Brně. Znovu propuštěn.

Pak se mu podařilo z věznice uprchnout — nebo odejít; přesný průběh není znám. Pokusil se dostat přes hranice pod falešnou identitou. Rodina o něm ztratila zprávy.

V dubnu 1939 byl Alfred Löw-Beer nalezen mrtvý u kolejí nedaleko západočeského Stříbra.

Rodina na Alfredův příjezd čekala. Když se nedostavil ani nepřišla žádná zpráva, najali příbuzní čekající ve Švýcarsku britského detektiva Paula Dukese — muže s pověstí elitního zpravodajce, který za první světové války operoval v bolševickém Rusku. Dukes se vydal do protektorátu pátrat po Alfredově osudu.

Zjistil, že byl Alfred Löw-Beer mrtev. Jak zemřel, se mu nepodařilo prokázat. Nikdo to neprokázal dodnes. Dukes o svém pátrání napsal román An Epic of the Gestapo: The Story of a Strange Search — knihu, která se stala jediným podrobným svědectvím o této záhadě. Kam zmizely cennosti a dokumenty, které Alfred s sebou vezl, se rovněž nikdy nezjistilo.

Osudy ostatních členů rozsáhlé rodiny Löw-Beerů byly různé. Alfrédova sestra Cecílie zemřela v terezínském ghettu. Fritzova sestra spolu s manželem Richardem Schwarzem a oběma dětmi byla deportována do Terezína a odtud do vyhlazovacího tábora, kde byli zavražděni. Stejný osud potkal Fritzovu matku Marii Tugendhat. Část rodiny Löw-Beerů skončila v Terezíně a Treblince. Jen někteří stihli odejít včas.

Vila Tugendhat byla gestapem konfiskována v říjnu 1939. Od ledna 1942 se stala majetkem Německé říše. Walter Messerschmidt, ředitel Klöckwerke v Brně, si z ní udělal byt a kancelář — nechal zazdít průchody, vestavět příčky, zvýšit komín. Část původního dřevěného obložení skončila v budovách, které gestapo využívalo jako ústředí; po válce byly některé kusy nalezeny na Masarykově univerzitě.

Při osvobozování Brna v dubnu 1945 zabrala vilu sovětská armáda. Jezdecký oddíl maršála Malinovského vyboural plot zahrady a nádherný hlavní obytný prostor vily proměnil ve stáj. Zbytky nábytku posloužily jako palivové dřevo. Linoleum bylo zničeno kopyty. Prosklené stěny rozbity tlakovými vlnami bombardování. Sousedka Vlasta Hvozdecká vzpomínala: „Z okna obývacího pokoje jsme viděli pouze bývalou zimní zahradu ve vile. Z nádherné společenské místnosti si udělali stáj pro koně!“

Protokol o stavu domu z léta 1945 zachytil to ostatní: na terase poházené části nábytku, v bytě domovníka vše v dezolátním stavu, zpustošené, vybité, rozlámané, na zemi střepy, smetí, hadry.

V srpnu 1945 si do vily nastěhovala soukromou taneční školu profesorka brněnské konzervatoře Karla Hladká. Po roce 1950 přišly děti s vadami páteře — rehabilitační středisko, které vila hostila až do roku 1979.

Tugendhatovi podali žádost o navrácení vily v roce 1947. Neuspěli. Vila zůstala státní. Greta svůj milovaný dům navštívila dvakrát — poprvé na konci šedesátých let, kdy se zasazovala o jeho obnovu. Zemřela v roce 1970 ve švýcarském Sankt Gallenu. Fritz zemřel o dvanáct let dříve, v roce 1958.

Dcera Daniela, historička umění narozená v roce 1946 v Caracasu, se stala hlavní strážkyní paměti vily. Zasazovala se o její rekonstrukci, psala o ní, přijížděla do Brna. „Jako dítě jsem pociťovala velký strach ze všeho. Souviselo to s emigrací rodiny,“ říkala. „Jsem ráda, že děti mohly být v tomto světlém prostoru a v jeho kráse se uzdravovat. To je velkolepé.“ Zemřela v září 2025 ve věku devětasedmdesáti let.

V roce 2001 byla vila Tugendhat zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Po rekonstrukci v letech 2010–2012 se vrátila do podoby z třicátých let. Zahrada sousední vily Löw-Beerových, je průchozí do zahrady Tugendhatovy.

Dva domy. Jedna rodina. V květnu 2025 přijeli do Brna potomci Löw-Beerů a Tugendhatů z celého světa, aby u svých bývalých domů položili kameny zmizelých — mosazné kostky se jmény těch, kteří se nevrátili. Bylo jich osmnáct.