Udali ho, že si sedl do tramvaje. Za protektorátu stačilo málo, aby udání zabíjelo

Na Jana Smudka, odbojáře, který v roce 1939 zastřelil několik Němců, vypsaly úřady vysokou odměnu. Měla motivovat lidi, aby ho udali. Co se ale stalo, byl jev, který historik Petr Koura později popsal jako přesný opak zamýšleného efektu: do archivů začaly proudit desítky udání na Smudka — řada z nich vědomě falešná, podávaná lidmi, kteří chtěli gestapácký aparát zahltit a chránit tak skutečného odbojáře před dopadením. Některá udání byla míněna vážně. Jiná policie vyhodnotila jako vyřizování osobních sporů a nechala je bez odezvy.

Smudek válku přežil. Zemřel až v roce 1999.

Tento jediný případ ukazuje, jak rozporuplný a nepředvídatelný byl mechanismus udávání za německé okupace. Mohl sloužit jako nástroj msty, ale i jako štít. Mohl být vážně míněný projev nenávisti, i promyšlená taktika odboje. A v tisících dalších případů byl prostě jen — banální.

Protektorátní bezpečnostní aparát byl podle historiků doslova zavalen udáními. Nešlo o stovky, ale o tisíce dopisů, hlášení a anonymních lístků, které přicházely na adresy protektorátní policie i přímo na gestapo. Apel přicházel shora: nacistický režim podle historika Jaromíra Mrňky z Ústavu pro studium totalitních režimů vytvářel pro udavače obzvláště vhodné podmínky tím, že otevřeně vyzýval k podávání informací o takzvaném nepřátelském jednání. Vytvářel tak atmosféru strachu i populismu a podle Mrňky v lidech vyvolával ty nejnižší pudy a emoce.

Gestapo samo o sobě nebylo nijak rozsáhlou institucí. Podle dochovaných odhadů způsobovala běžná udání občanů a konfidentů až osmdesát procent veškerého pronásledování — gestapo nepotřebovalo vlastní rozsáhlou síť agentů, když mu stačilo nechat fungovat poštu.

Co bylo skutečně překvapivé, byla pestrost motivů. Šlo o závist, zášť, žárlivost, opovržení, strach, ale nejčastěji o nenávist — shrnuje Mrňka. Řada pisatelů si přitom podle něj ani nedovedla představit, k čemu jejich dopis povede. Psali ze msty, z hloupé neuvážlivosti, z přesvědčení, že dělají správnou věc.

Jeden z dochovaných dopisů z archivu pražského policejního ředitelství ilustruje, jak triviální mohl být podnět k udání. Anton Biermayer udal Kurta Löwa za to, že byl v obchodě čtyři minuty před patnáctou hodinou — tedy čtyři minuty před časem, od kterého směli nakupovat Židé. Policie na základě tohoto udání Löwa skutečně předvedla.

Petr Koura k tomuto případu řekl, že pokud někdo poslal udání jen proto, že někdo nakupoval o pár minut dřív, je to prostě odpornost. Žádná velká ideologie, žádný odbojový kontext — jen ochota udat souseda za drobné prohřešky vyplývající z protižidovských nařízení.

Podobně banální byl motiv u udání na Olgu Anspachovou. Anonymní autorka podepsaná jako Pozorovatelka upozornila úřady, že Anspachová má šperk, který neodpovídá jejím poměrům. Anspachová byla později z Terezína odvezena do lotyšské Rigy, kde zahynula. Elektromontér jménem Bílý udal muže, který mu odmítl uvolnit místo v plné tramvaji — ten muž, Josef Schulz, později zahynul v Treblince.

V žádném z těchto případů nešlo o odbojovou činnost, kterou by bylo nutné likvidovat z bezpečnostních důvodů režimu. Šlo o místo v tramvaji, o čtyři minuty, o šperk.

Analýzy poválečných soudních spisů z Královéhradeckého kraje, který se udavačstvím podrobně zabýval, ukazují překvapivě plochý sociální profil pachatelů. Nejčastěji se mezi odsouzenými vyskytovali zemědělští a průmysloví dělníci, následováni lidmi ze střední vrstvy — drobnými živnostníky či státními úředníky — a sezónními dělníky. Příslušníci vyšší vrstvy, jako lékaři nebo továrníci, se mezi udavači objevovali jen ojediněle. Ženy, které mezi odsouzenými tvořily přibližně čtvrtinu, byly většinou v domácnosti nebo dělnice.

Nelze tedy říct, že by udávala převážně jedna konkrétní společenská vrstva. Udavačství bylo, jak shrnují historici, celospolečenským jevem. Na Královéhradecku padlo nejvíc udání v letech 1942 a 1943 a směřovala dvakrát častěji přímo na gestapo než na četnictvo nebo protektorátní policii — lidé tedy často sami volili tu nejtvrdší možnou cestu vymáhání spravedlnosti, ne tu nejmírnější.

Co dělalo udavačské dopisy obzvlášť pochmurným čtením i s odstupem desítek let, byla ochota mnoha pisatelů podepsat se vlastním jménem. Nešlo jen o anonymní lístky vhozené do schránky strachu — celá řada udavačů svou identitu nijak neskrývala, jako by jednali z přesvědčení o vlastní spravedlnosti.

Pamětníci později vzpomínali, že existovali i lidé z druhé strany barikády — pošťáci, četníci nebo zaměstnanci spisoven gestapa, kteří některá udání potají ničili, než se dostala dál. Šlo o tichý a riskantní akt sabotáže uprostřed mašinérie, kterou nikdo zvenčí neřídil a nikdo uvnitř plně nezvládal.

Poválečná společnost se s fenoménem udavačství vypořádávala s velkou tvrdostí, byť nesoustavně. Mimořádné lidové soudy, zřízené dekretem prezidenta Beneše, odsoudily k vězení nebo na šibenici přes dvacet tisíc lidí, mezi nimi zejména Čechů, ale i Němců. Podle dostupných statistik bylo v Československu za kolaboraci a podobné zločiny popraveno asi 730 lidí — číslo blízké poměrům ve výrazně větší Francii, kde bylo popraveno 767 osob, byť tam bylo k smrti odsouzeno celkem 2853 lidí, z nichž většina dostala milost. V Československu institut odvolání u mimořádných lidových soudů neexistoval; rozsudek byl vykonáván do dvou hodin od jeho vynesení.

Historik Petr Koura ale upozorňuje na zásadní mezeru ve znalostech: dodnes nevíme, kolik lidí bylo po válce odsouzeno konkrétně za udavačství jako takové, na rozdíl od širších obvinění z kolaborace. Téma zůstává podle historiků dosud nedostatečně prozkoumané — navzdory tomu, že jde svým rozsahem o jeden z nejvýraznějších rysů protektorátní každodennosti.

Příště: Konkrétní příběh hostinského, který se z udavače stal placeným agentem gestapa — a jak skončil.