Útěk z Let 1942: Šest týdnů viděl umírat vězně. Josef Serinek se rozhodl, že další nebude on

Je 15. září 1942, kolem půl páté odpoledne. Skupina vězňů z tábora v Letech u Písku kácí dřevo na panství Orlík. Několik mužů počká, až kolem projde dozorce z řad vězňů, a skrytě přejde přes cestu. Pak zrychlí, nejdřív krokem, potom klusem. Mají s sebou jen sůl v uzlíku a pár balíčků sirek, které si předem vyměnili od Židů žijících v okolí. Míří na jih.

Jeden z nich je dvaačtyřicetiletý Josef Serinek. Příští ráno ho začnou hledat. Za pár měsíců bude jeden z jeho společníků mrtvý a on sám bude pro německé úřady hledaný muž, kterému hrozí trest smrti. Za necelé dva roky bude velet jednotce, které lidé začnou říkat Černá divize.

Josef Serinek se narodil 25. února 1900 v Bolevci u Plzně. Rodiče mu zemřeli, když mu bylo půl roku. Podle jednoho životopisu ho vychovala teta nebo možná starší sestra. Už v jedenácti letech musel tvrdě pracovat. Říkali mu Černý.

Za první světové války se potuloval po lesích západních Čech s lidmi, kteří se skrývali před rakouskou armádou. V šestnácti ho chytili a odvedli do vojska. Dezertoval a do konce války se ukrýval s dalšími uprchlíky, kterým se říkalo zelené kádry.

V novém Československu ho amnestovali, usadil se a založil rodinu. Potýkal s předsudky vůči Romům i s pověstí z dřívějších střetů s četnictvem. Vyučil se zahradníkem, ale živil se čímkoli: příležitostně obchodoval, často cestoval a občas pašoval zboží přes hranici mezi Čechami a Saskem. Kolem roku 1939 ho za to odsoudili a odseděl si trest v Norimberku a v Chebu. Oženil se s Pavlínou Janečkovou a měli pět dětí.

V srpnu 1942 četníci zatkli Serinka s rodinou a odvezli je do tábora v Letech u Písku. Lety fungovaly od srpna 1942 do srpna 1943. Tábor hlídali čeští četníci, velel mu Josef Janovský a vězňové tam umírali na hlad, tyfus a následky týrání.

Serinek tam strávil asi šest týdnů. Jeho vnuk Zdeněk Serinek popsal pro Paměť národa, co mu dědeček vyprávěl: za tu dobu prý viděl sedmnáct umučení. Zdeněk uvedl jeden příklad. Mladá žena zabloudila v lese, hladová se najedla pár borůvek a čeští četníci a někteří vězni určení k dozoru ji ubili. Serinek došel k závěru, že další na řadě bude on. Rozhodl se utéct. Rodinu v táboře nechal.

Útěk se připravoval na pracovišti v Nevězicích. Asi třicet vězňů tam kácelo dřevo na panství Orlík, necelých pět kilometrů od hlavního tábora. Vězni i jejich dozorci byli ubytováni v sále hostince U Sladovníka a na pracoviště chodili pěšky asi půl hodiny. Četníci mezi vězně do lesa nechodili. Scházeli se na mýtině a na nástup pískali.

Podle Serinkových pamětí připadal na každých devět lidí jeden kápo, vězeň pověřený dohledem, který nepracoval, nosil hůl a ručil za své lidi vlastním životem. Dozor byl na odlehlém pracovišti volnější než v samotných Letech a vězňové měnili s místními drobnosti, hlavně za jídlo. Podle jeho vyprávění to bylo zvlášť s Židy.

Historik Jiří Smlsal ve své studii v Bulletinu Muzea romské kultury upozorňuje, že z hlídaného tábora utíkalo víc lidí než z vnějších pracovišť. Podle Ctibora Nečase uprchlo z Let za jediný rok víc než sto vězňů a přibližně polovinu z nich znovu chytili. Chycené čekal návrat do tábora, bití, řetězy, vazba v maringotce, která sloužila jako provizorní márnice, a podle předpisů transport do Osvětimi.

Serinek v pamětech tvrdí, že odejít bylo snadné. Proč neutíkali všichni, vysvětloval strachem o rodiny a úctou k uniformě. Tesař, který jeho vyprávění vydal, to označuje za racionalizaci pocitu viny, protože Serinek sám rodinu v táboře nechal. Podle Tesaře utéct nebylo těžké a dokonce by prý bylo možné přemoci pár desítek špatně vyzbrojených četníků, jenže vězňové se v nepřátelském prostředí neměli kam schovat a chyběla mezi nimi solidarita s těmi, kdo byli právě na řadě. Smlsal zdůrazňuje, že Tesařova otázka, proč nevypuklo povstání, má být podnětem k zamyšlení, ne výčitkou pasivity.

Prvním pokusem byl útěk Serinkova synovce Jana, zvaného Jeník, narozeného 30. listopadu 1919. Dostal od jednoho z dozorců ránu a rozhodl se utéct. Josef mu radil, ať počká. Podle Smlsala ho prosil, aby s útěkem posečkal do 15. září, kdy podle dobové fámy mělo skončit válka. Kdyby se fáma nepotvrdila, měli utéct společně. Jeník se ale přidal k jiné skupině a 27. srpna 1942 uprchl s Aloisem Serinkem, Janem Křížem a Josefem Růžičkou.

Jana Serinka zatkli v okolí Jinců a Jan Kříž byl také zatčen. Oba popravili v pražské věznici na Pankráci v červnu 1944. Josefa Růžičku zatkla četnická stanice Břasy 24. listopadu 1942. Prošel Osvětimí-Birkenau, Buchenwaldem a Dorou a přežil.

Josef měl vlastní plán. Domluvil ho hlavně s Karlem Serinkem, kterému v pamětech říká Jarek. Historici ho identifikovali jako Karla Serinka, narozeného 23. ledna 1918 v Opočnici, Josefova vzdáleného příbuzného. Jarek byl hlavním iniciátorem útěku. Připojili se k nim Josef Malík, narozený 26. května 1912 v Nebuželích, a Vilém Vrba, narozený 18. února 1908 v Rakovicích na Písecku.

Josef si plán pamatoval takto: „Asi 10. září jsme se radili s Jarkem, že počkáme do patnáctého.“ Sirek sehnali asi šest balíčků od Židů, sůl měli vlastní. Nic jiného nepotřebovali. Na smluveném místě měl každý čekat nejvýš deset minut. Počítali, že hledat je začnou v pět hodin. Josef s Malíkem měli říct, že jdou k Židům pro tabák.

Počkali, až kolem projde kápo, a kolem půl páté odešli. Skrytě přešli přes cestu, potom už šli rovně, nejdřív krokem, pak rychlým klusem. Vydali se na jih. Pátrání se rozběhlo až druhý den ráno, takže měli slušný náskok. Hlášení o útěku z Nevězic je datováno 16. září 1942.

Neměli žádný pevný cíl. Josef chtěl přes Maďarsko dojít k jugoslávským partyzánům. Malík chtěl válku přežít v úkrytu u sestry v Táboře. Právě rozdílné představy o cestě později vedly ke sporům. Podle Josefa musel Malík před odchodem podle „cikánského zvyku“ přísahat, že ostatní nezradí, bude-li chycen.

Peníze, jídlo, oblečení a zbraně si obstarávali krádežemi. Přes den spali v houštinách a jeden vždy hlídkoval. Oheň rozdělávali jen občas a o jídlo se podle Josefa dělili „bratrsky“. Do vesnic chodil hlavně Vrba, který předtím žil v ryze českém prostředí, a Karel, který podle Josefa „nebyl tak černý“. Prošli rozsáhlé území až k Moravskému Krumlovu a několikrát zřejmě překročili hranice protektorátu.

V říjnu a listopadu 1942 se Josef s dvěma společníky pohyboval v oblasti Berounky, Brd a Křivoklátska západně od Prahy. Policejní hlášení o nich nemluví, ale Smlsal ukazuje, že tam byli: vykrádali víkendové chaty a měli několik opěrných bodů, například romského komunistického přítele v Kožlanech. Zkoušeli také navázat spojení s Romy v Plzni. Od jednoho z podporovatelů v Praskolesích se Josef pravděpodobně dozvěděl, že zatkli jeho synovce Jana.

Uprchlíci se často ocitali v nebezpečí. Někdy narazili na četnickou hlídku, jindy je honili hajní, nebo dokonce organizovaně vesničané. Neváhali střílet. Josef vzpomíná, že jednou zabili německého vojáka a jednou protektorátního četníka.

V únoru 1943 si Vrba zranil nohu při neopatrné manipulaci s puškou. Ještě několik dní pokračovali ve třech, ale Vrba už nezvládal rychlé přesuny a ubývaly mu síly. Josef s Karlem ho nechali na kraji lesa a šli pro jídlo na statek. Tam je zajali četníci. Nakonec utekli, ale Vrbu už v lese nenašli. Zbyli dva.

Josef Malík, který skupinu opustil po několika dnech, se vydal na Pardubicko a páchal tam krádeže. V polovině prosince 1942 ho zatkla městská policie v Nymburku. Vydával se za Vincence Janečka, ale brzy ho poznali. Po třech týdnech vazby ho převezli do sběrného tábora u donucovací pracovny v Pardubicích a odtud hromadným transportem do Osvětimi. V dubnu 1944 ho přeložili do pobočky Buchenwaldu v Harzungenu a zařadili do pracovního komanda Ellrich. Dne 15. března 1945 utekl, po několika dnech ho znovu chytili a skončil v táborovém vězení. V dubnu 1945 ho nejspíš vyhnali na pochod smrti a osvobodila ho americká armáda v Bergen-Belsenu. V květnu se vrátil do Československa, živil se jako čistič oken a brusič nožů a žil v Jaroměři. V roce 1973 dostal osvědčení účastníka národního boje za osvobození jako rasově pronásledovaný. Tesař původně nevěřil, že jeho příběh skončí dobře. Dokumenty z Vojenského historického archivu ukazují, že přežil.

Osud Viléma Vrby zůstává nejasný. Jsou jen záznamy, že byl v květnu 1943 zařazen do transportu „českých cikánů“ do Osvětimi.

Toho dne tábořili Josef s Karlem v lese nedaleko Ratiboře u Jindřichova Hradce. Karel se ráno vydal do vsi a přinesl jídlo a zápalky. Po nějaké době se z lesa vynořil civilista s puškou. Josef ho pozdravil a požádal o cigarety. Muž dal každému jednu a zeptal se, k čemu Josef potřebuje dalekohled. Josef mu odpověděl otázkou, nač ho má on. Civilista se otočil a pomalu odešel. Uprchlíci ho za nebezpečného nepovažovali. Zůstali v lese, plánovali se v noci znovu vydat do vsi a krátili si čas karetní hrou.

Náhle spatřili asi dvacetimetrovou rojnici četníků a hajných. Dali se na útěk. Pronásledovatelé stříleli a oni palbu opětovali. Podle Josefa byli oba postřeleni, ale utíkali dál. Víc než hodinu běželi, až dorazili k poli a za ním k velkému lesu. Někdo vykřikl „Halt!“. Vlevo stál hajný asi dvě stě metrů daleko. Karel po něm chtěl střelit, Josef ho zrazoval, že ho tím jen rozdráždí. Hajný vypálil dvě rány a Karel se svalil obličejem do země, z úst mu vystříkla krev a puška mu odlétla. Josef se k němu sklonil, hajný vystřelil po něm také dvakrát. Odplížil se do lesa po břiše a po kolenou.

Za dvacet let na to vzpomínal: „Byl jsem živ a nebyl.“ Choval se prý bezmyšlenkovitě jako postřelená zvěř, která se zachraňuje. Vylezl na smrk až do nejslabšího místa, zamaskoval se a seděl tam, dokud nebyla tma.

Policejní dálnopis z 20. dubna 1943, který z kriminální policie v Českých Budějovicích putoval pražskému gestapu, popisuje události jinak. Dvě lesní dělnice podle něj kolem třinácté hodiny spatřily dva podezřelé muže, z nichž jeden měl zbraň, a upozornily hajné a četníky. Ti společně pročesali les, došlo k přestřelce a muži utekli. Později na ně narazil vrchní hajný Franz Geber z Holné. Když na ně zavolal, začali utíkat, a Geber jednoho zastřelil. Plachá píše, že jméno hajného se v literatuře objevuje zřejmě poprvé, a že civilista, kterého Josef popisuje, nejspíš přišel jen prozkoumat situaci.

Fotografie, které ještě týž den pořídil příslušník kriminální policie v Českých Budějovicích Josef Pašava, jsou součástí více než osmdesátistránkového spisu, nadepsaného „Předmět vyšetřování: Serynek Josef“. Zachycují původní cestu uprchlíků, jejich stopy v poli, místo, odkud hajný střílel, Karlovo tělo, místo, kudy Josef utekl do lesa, i dalekohled, kabáty a věci odhozené na útěku. Spis patří do dosud neinventarizovaného fondu Zvláštní soud Praha ve Státním oblastním archivu v Praze. Plachá fotografie ve své studii zveřejnila vůbec poprvé. Je na nich i Karel Serinek, jehož podoba byla dosud neznámá.

V závěrečné zprávě z 25. června 1943 kriminální policie přičítala uprchlíkům řadu krádeží a vloupání na jaře 1943 západně a jižně od Prahy. Podle autora zprávy nebylo třeba všechny trestné činy přesně počítat, protože za krádeže, nedovolené držení zbraní a dva pokusy o násilný zločin lze pronásledovaného Josefa Serinka beztak očekávat trest smrti. Německý soud na něj 10. září 1943 vydal zatykač. Pátrání po něm zůstalo až do konce války neúspěšné.

Serinkovu ženu a děti už nikdy nespatřil. Později se pro ně chtěl vrátit. Podle dostupných životopisů zahynuli buď v Letech, nebo po deportaci v Osvětimi-Birkenau. Žádný z nich se nevrátil. Přesné osudy jednotlivých dětí se v dostupných pramenech neuvádějí.

Co se s nimi dělo po jeho útěku, prameny nepopisují. Smlsal ale cituje archivní doklady o tom, jak dopadali ti, kdo v táboře zůstali, když někdo z vězňů uprchl. Podle předpisů tábora měli být vězni, kteří o útěku věděli nebo pomáhali, předáni policii a poslání do transportu. Po jednom z útěků navrhl velitel Janovský „odstranit“ několik vězňů, které podezíral z pomoci. Byli spoutáni.

Zůstal sám, hledaný a bez rodiny. Příběh Josefa Serinka tím ale nekončí: o rok a půl později bude velet partyzánům na Vysočině.

Zdroje:

Josef Serinek ERIAC, životopis Dostupné z: https://eriac.org/wp-content/uploads/2021/01/JOSEF-SERINEK.pdf

Útěk z tábora v Letech na nově nalezených fotografiích Pavla Plachá, Paměť a dějiny 1/2022, s. 91–97 Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2022/03/PD_1_22_s91-97.pdf

K otázce útěků z koncentračního tábora v Letech u Písku: případová studie Jiří Smlsal, Bulletin Muzea romské kultury 28/2019, s. 10–27 Dostupné z: https://www.rommuz.cz/file/other/odborna-verejnost/bulletin/bmrk_28_2019/bmrk_28_2019_jiri_smlsal.pdf

Recenze inscenace Černý partyzán (Divadlo Minor), Paměť a dějiny 2/2025 Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2025/07/pad_2025_02_recenze_cernypartyzan.pdf

Recenze: Tesař, Jan – Serynek, Josef. Česká cikánská rapsodie, svazek I. Jana Hejkrlíková, MEMO 2018/1, s. 131–132 Dostupné z: https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/31290/1/Hejkrllikova.pdf

„Mordovali mě tam Češi.“ Vzpomínky Romů na tzv. cikánský tábor v Letech Aktuálně.cz Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/mordovali-me-tam-cesi-vzpominky-romu-na-tzv-cikansky-tabor-v/r~f415621e00e211f0ae9c0cc47ab5f122/?lp=1

Romani heroes: The Black partisan Josef Serinek Romea.cz Dostupné z: https://romea.cz/en/news/czech/romani-heroes-the-black-partisan-josef-serinek