Článek
Terezín věděl, co přichází.
Od podzimu 1944 bylo stále jasnější, že nacistické Německo válku prohraje. Pro terezínské vězně to znamenalo naději – ale také strach. Velení SS připravovalo různé varianty: propagandistické využití tábora jako alibi před světem, Himmlerova jednání o Židech jako „vyjednávacím kapitálu“. A zároveň tiché přípravy na likvidaci. V pevnostním příkopu bylo upraveno prostranství, které bylo možno hermeticky uzavřít a využít k postřílení nebo utopení vězňů. Plynová komora narazila na odpor vězňů – a nakonec nebyla dokončena.
Pak přišel duben 1945. A s ním vlaky.
Zaplombované vagóny
20. dubna 1945 zastavil na terezínském nádraží první evakuační transport. Přivezl 2 000 lidí.
Stará terezínská vězeňská komunita přišla k vagónům a zůstala stát v naprostém zděšení.
Vagóny byly zaplombované, holé, bez vybavení. Dovnitř bylo nacpáno tolik lidí, že se nedalo ani sednout. Vězni byli na cestě téměř tři týdny – bez vody, bez jídla, bez jakékoli pomoci. Všichni byli nemytí, zavšivení, vyhublá těla pokrytá špínou a boláky, mnozí na pokraji šílenství. Ve vagónech cestovali spolu s mrtvolami těch, kteří cestu nepřežili.
„Tam na mě přišlo takový zoufalství. A to ve mně, myslím, zůstalo,“ vzpomínala pro Paměť národa Eva Koubková na svůj příjezd do Terezína. „Takový pocit strachu. Mám ho v sobě až doteď.“
Teď přijeli jiní vězni. A Terezín na ně nebyl připraven.
Do 6. května přijelo patnáct transportů. Celkem přes 15 000 lidí z koncentračních táborů ze všech koutů Polska a Německa – z Osvětimi, Dory, Buchenwaldských satelitů, z desítek menších táborů. Velení SS dostalo rozkaz evakuovat vězně před postupující frontou. Cílem bylo zabránit jim, aby podali svědectví.
Pernink
Jedním z mnoha transportů mířících tehdy k Terezínu byl pochod z tábora Johanngeorgenstadt v Sasku. 16. dubna vyšlo 822 politických vězňů – mužů, žen a dětí. Vlakem dojeli do Karlových Varů. Odtud šli pěšky. Cesta měřila 125 kilometrů. Na jeden den dostali jídlo.
Těsně před půlnocí 17. dubna zastavil transport u Perninku v Krušných horách. Strážci nařídili vězňům vykopat v lese příkop. Pak ho naplnili.
Šestadvacet vězňů: jeden zastřelen do týla, čtyři ubiti tupým předmětem, dvacet pohřbeno za živa – při kopání příkopu padli vysílením a zůstali ležet. Vdechnutí hlíny do plic to potvrdilo při pozdější exhumaci.
Zbytky kolony pokračovaly do Nové Role u Karlových Varů, kde tamní tábor odmítl vězně přijmout. Zůstali dva dny ve vagónech. Za tu dobu přivezly selské povozy ke hřbitovní zdi 41 mrtvých. Nádražní přednosta žádal pohřbení dalších dvanácti těl nalezených na nástupišti. Většina měla střelné rány na hlavě.
Tyfus
S vězni z evakuačních transportů přijel do Terezína skvrnitý tyfus.
Skvrnitý tyfus se přenáší všemi zavšivenými. V přeplněném táboře, kde hygienické podmínky nikdy nebyly dobré a nyní se zhroutily úplně, se šířil rychle. Zachvátil nově příchozí, pak původní terezínské vězně, pak pronikl i do Malé pevnosti.
Tyfus zachytili jako první lékaři v Hradci Králové. Dostali ke vyšetření 96 vzorků krve od vězňů z Malé pevnosti, které nacisté vyslali kopat zákopy. Vzorky putovaly do laboratoří Státního zdravotního ústavu v Praze.
„Laboratorním rozborem jsem zjistil, že jde o skvrnitý tyfus,“ vzpomínal v roce 1985 epidemiolog Karel Raška. „Okamžitě jsem informoval doktora Veselého a druhý den jsme se vydali do Malé pevnosti.“
Bylo 2. května 1945. Šest dní před koncem války.
Nabitá pistole
U brány Malé pevnosti Raška narazil na příslušníky SS, kteří ho odmítli pustit dovnitř. Hádal se s nimi. Argumentoval tím, že epidemie ohrožuje i je. Odvedli ho k Jöckelovu zástupci, který tvrdil, že podle německých lékařů jde o břišní tyfus, nikoliv skvrnitý.
Raška trval na svém. Slíbil, že přijede příští den v sedm ráno a prokáže diagnózu.
3. května 1945 ho velitel Malé pevnosti Heinrich Jöckel přivítal s nabitou pistolí v ruce. „Ptal se, kde mám oprávnění ke vstupu.“ Nakonec ho vzal na první dvůr.
Raška provedl serologická vyšetření dvaceti vzorků krve pod dohledem dvou esesáků s namířenými zbraněmi.
Zatímco pracoval, ozývaly se zvenku salvy kulometů. Venku pak spatřil zkrvavená těla na kárách. Byla to poslední hromadná poprava v Terezíně – v den pádu Berlína zastřelila stráž 52 vězňů, většinou členy odbojových organizací. Nejmladšímu Jiřímu Balabánovi bylo osmnáct let.
Diagnóza byla potvrzena. Raška se vrátil do Prahy.
Třídu pustili přes bránu
4. května 1945 – čtyři dny před koncem války – dorazila do Terezína Česká pomocná akce. Karel Raška přivezl skupinu dobrovolníků: lékaře, zdravotníky, technický personál. A celou třídu maturantů zdravotní školy z pražské Bulovky – 37 dívek.
Nikdo z nich nebyl očkovaný. Každá na sobě brzy nalezla infikované vši, které roznášely nemoc. „Na strach nebyl čas,“ vzpomínali zdravotníci.
Pracovali v Malé pevnosti, pak v ghettu. Zřizovali improvizované lazarety, zajišťovali zásoby léků a dezinfekce. Záhy přijeli i lékaři z Roudnice nad Labem.
8. května 1945 ve večerních hodinách projely Terezínem první jednotky Rudé armády – a pokračovaly dál na Prahu. V táboře tehdy tyfová epidemie kulminovala.
V následujících dnech se sovětská armáda vrátila. Na žádost českých lékařů převzala ochranu celého Terezína a poskytla lékařský tým – 340 zdravotníků, 52 lékařů, 80 sester. Byla vyhlášena karanténa.
Kdo umíral po osvobození
Tyfová epidemie po 8. květnu usmrtila přibližně 1 500 lidí. Umírali ještě v červnu.
Mezi nimi byl Robert Desnos – francouzský básník, surrealistický básník z okruhu Andrého Bretona, člen francouzského odboje, deportovaný v roce 1944 přes Osvětim a Buchenwald do Terezína. Zemřel 8. června 1945 na skvrnitý tyfus. Bylo mu 44 let. Přežil tábory. Nepřežil epidemii.
Božena Jandlová z maturantské třídy zdravotní školy zemřela 17. června 1945 v Terezíně na skvrnitý tyfus. Bylo jí dvacet let. Přijela dobrovolně. Nebyla očkovaná. Věděla, do čeho jde.
Dokumentarista Adam Drda: „V důsledku tyfové epidemie je konec Terezína ve vzpomínkách pamětníků velice různorodý. Lidi, kteří byli zdraví, vzpomínají na radost a slavení. Ale je to spíš ojedinělé. Spousta lidí naopak vzpomíná, že byli nemocní, bylo jim špatně a neprožívali žádnou euforickou radost.“
Koncem května byla nejhorší vlna epidemie zdolána. Zachráněno bylo na 30 000 životů.
Co zůstalo
Repatriace probíhala vlaky a nákladními auty do 21. srpna 1945. Mezinárodní repatriační komise repatriovala 25 000 vězňů z 35 států světa.
Poslední bývalí vězňové opustili Terezín koncem srpna 1945. Tři měsíce a tři týdny po konci války.
Na Národním hřbitově před Malou pevností jsou pohřbeni i ti, kteří zemřeli po osvobození na tyfus. Vedle nich leží odbojáři popravení nacisty a vězni umučení v celách.
Válka pro ně skončila příliš pozdě.
Zdroje:
Přijížděly transporty zubožených – Magazín Paměti národa
Dostupné z: https://magazin.pametnaroda.cz/doba/okupace-nacisty/prijizdely-transporty-zubozenych-a-vzapeti-se-v-ghettu-terezin-rozsiril-tyfus
Smrtící nákaza v Terezíně: Hrdinství českých zdravotníků – Reflex.cz
Dostupné z: https://www.reflex.cz/clanek/causy/100879/smrtici-nakaza-v-terezine-hrdinstvi-ceskych-zdravotniku-zabranilo-dalsimu-sireni.html
Osvobození – Památník Terezín
Dostupné z: https://www.pamatnik-terezin.cz/osvobozeni
Terezín – From War to Peace – Newsletter Památníku Terezín
Dostupné z: https://newsletter.pamatnik-terezin.cz/terezin-from-war-to-peace/
Poslední měsíce terezínského ghetta – Newsletter Památníku Terezín
Dostupné z: https://newsletter.pamatnik-terezin.cz/posledni-mesice-terezinskeho-ghetta-veznice-gestapa-a-kt-litomerice/
Irena Malá, Ludmila Kubátová: Pochody smrti (Praha 1965)
