Článek
V úterý ráno po páté hodině vyrušily rolníka Josefa Martince z Leskovce rány zvenčí. Vyšel na dvůr. Viděl, jak němečtí vojáci obkličují sousední dům.
Co pak viděl, zapsal do školní kroniky obce Leskovec. To svědectví přežilo.
Říjen 1944
U mlýna v leskoveckém údolí Snozový se jednoho podzimního dne objevil zbídačelý a nemocný Rus. Neměl zbraň, neměl doklady, měl jen hlad a vyčerpání. Rodina Jana Juříčka ho přijala, ukryla, ošetřila.
Když se vzpamatoval, přidal se k oddílu partyzánské brigády Jana Žižky. A doporučil mlýn jako základnu.
Juříček souhlasil.
Pod obytným stavením vyrostl dvoukomorový bunkr – obytná místnost, pracovna, skladiště. Uvnitř: tajná vysílací stanice vysílající pod krycím názvem Gloria, rozmnožovací tiskový stroj, dva psací stroje, zbraně, střelivo, potraviny, oděvy. Lazaret pro raněné. Schůziště velení. Pojítko mezi oblastmi Javorníků, Vizovicka a Hošťálkovska.
Vchod byl maskován bukovými fošnami. Bunkr byl tak důmyslně skrytý, že by ho nikdo sám nenašel.
Jenomže někdo ho viděl.
Schéma na papíře
František Bednář byl odbojem považován za svého. Potom přešel na druhou stranu.
Namaloval na kus papíru schéma celého mlýna. Vyznačil bunkr. Předal vše gestapu.
V noci ze 2. na 3. dubna 1945 začaly ze tří stran obkličovat mlýn oddíly SS a příslušníci gestapa z Vsetína, Zlína a Brna, posílení o komando ke zvláštnímu určení z Rožnova pod Radhoštěm. Celkem přes sto mužů. Komandu velel SS-oberscharführer Kurt Werner Tutter.
V bunkru pod mlýnem leželo pět raněných partyzánů. Jejich ošetřovatel, mnich Oldřich Bláha řeholním jménem Agapitus, vzpomínal na okamžik, kdy poznali, že je konec: „Němci začali odhazovat desky z hromady, jíž bylo maskováno okno bunkru – to jsme věděli, že je zle. Pak spustili oknem desku, na jejímž konci byly upevněny tři granáty. Jejich výbuchem byl vyražen vchod – dřevěná dvířka maskovaná krmítkem pro kozu. Kryt byl odhalen, musili jsme ven!“
Jenomže ven ještě nešli. Venku se mezitím odehrávalo toto:
Svědectví Josefa Martince
„Přivádějí Jana Juříčka, majitele mlýna a hospodářské usedlosti čp. 67, a za okamžik po něm jeho manželku se dvěma dcerami a synem, s rukama sepjatýma za krkem. Zuřivě se vrhají na upracovaného a mnohými starostmi ztrápeného hospodáře, kterému bylo tehdy asi padesát let. Bijí ho pažbami svých zbraní. Pod ranami klesá k zemi téměř v bezvědomí. Vojáci ho násilím zvedají a poutají mu ruce za zády, aby ho přivázali ke stromu.
Mezitím jiní dobývají obytné místnosti mlýna a bunkr, který byl zhotoven tak důmyslně, že by úkryt nikdo sám nenašel. Ale Němci asi od nějakého zrádce věděli o všem. Jeden z esesmanů vystřelil ze vzdálenosti dvaceti metrů z pancéřové pěsti přímo do okna bunkru, které bylo zazděno a zamaskováno bukovými fošnami. Výstřel způsobil v bunkru takovou detonaci, že se větší část krytiny sesypala. Ostatní stříleli do všech oken, dveří a do každého otvoru v celém domě.
Na kolenou klečí čtrnáctiletá Mařenka a šestnáctiletá Františka, se sepjatýma rukama pláčou a prosí tak žalostně, že by se muselo pohnout lidské srdce, i kdyby bylo tvrdé jako kámen: ‚Zachraňte nás, zachraňte nám rodiče, zachraňte nám dobytek, neničte nám všechno!‘ Matka objímá své děti a tiší je: ‚Nebojte se, zase bude všechno dobré.‘
Devatenáctiletý syn Jan, to dobrácké a upřímné srdce, stojí u stromu a chvíli hledí na své mladší sestry, jako by jim chtěl pomoci a potěšit je v tom žalu, chvíli pohlíží na svou matku, pak na okamžik upíná oči na spoutaného otce, s nímž všechno tak pěkně a rád konával. Zraky syna a otce se setkávají, jako by se loučili. Otec stojí svázaný uprostřed své rodiny, sleduje beze slova krutý žal dětí a manželky, stojí se vztyčenou hlavou."
Bunkr
Gestapo donutilo Juříčka, aby vyzval partyzány k vydání. Sami nechtěli do bunkru vstoupit.
Hospodář vešel. Vrátil se se slovy: „Chlapci, jste-li někdo naživu, pojďte ven, je to marné.“
Z bunkru jako první vyšel mnich Agapitus Bláha se zdviženýma rukama. Vojáci ho svázali tak silně, až mu ruce zčernaly.
V nastalém zmatku a kouři si dva partyzáni – Vasil Lavriščev a Konstantin Kalabalin – všimli půlmetrového betonového potrubí přivádějícího vodu k mlýnskému kolu. Doplazili se tam. Ukryli se. Ani psi je nevyčenichali.
Zůstali v ledové dubnové vodě šestnáct hodin.
Juříček vešel podruhé. Za ním vyběhl partyzán Sergej Sorokin se zbraní – střílel do přesily, jednoho zasáhl do lokte. Kulky z druhé strany ho dostihly. Po deseti metrech padl mrtvý.
Juříček vešel potřetí. Za ním vyšel další partyzán, raněný, s automatem. Také ho zabili.
Pak přiložili Juříčkovi revolver ke spánku. Buď přivede zbývající, nebo zemře. Odpověděl, že tam už nikdo není.
Vystřelili.
Syn Jan si zvolil dobrovolnou smrt v zakouřeném bunkru. Raději se zadusit než zemřít venku před těmi, kteří se radovali z prolévání krve.
Zbývající členové rodiny – manželka Františka, šestnáctiletá Františka, čtrnáctiletá Mařenka – byly zastřeleny na dvoře. Vojáci vynesli z domu cenné věci, vyvedli dobytek a drůbež, přikázali starostovi obce Labajovi a sousedovi Výchopňovi, aby vše odvezli. Pak zapálili usedlost a těla hodili do ohně.
Starosta Labaj přijel kolem jedenácté hodiny: „Právě podpalovali stodolu a chalupu a ty partyzány házeli do toho ohně. Rodinu Juříčkovu jsem vůbec neviděl. Až po odejití jsme je našli v jejich bytě upálených všech pět.“
Z rádia v pozadí celou dobu hrála německá stanice. Teprve v jednu hodinu odpoledne se komando chystalo k odchodu.
Co přišlo potom
Vasil Lavriščev a Konstantin Kalabalin vylezli ze studeného potrubí. Přežili. Zapojili se znovu do boje.
Lavriščev padl 3. května 1945 při osvobozování Vizovic. Přežil šestnáct hodin v ledové vodě, aby zahynul pět dnů před koncem války.
Kalabalin byl po válce odvezen do Sovětského svazu. Byl s největší pravděpodobností popraven NKVD.
Mnich Agapitus Bláha přežil. Jeho svědectví bylo jedním z mála přímých popisů toho, co se v bunkru odehrávalo.
Kurt Werner Tutter nebyl nikdy souzen. Od roku 1952 žil v Západním Německu. Československé orgány o jeho minulosti věděly. Před západoněmeckou veřejností ji tajily.
Juříčkův mlýn byl první z řady. Tutterovo komando Josef pokračovalo dál.
19. dubna – Ploština: partyzáni se stáhli, vojáci zapálili všechny domy a muže z osady zahnali bodáky do plamenů. Čtyřiadvacet mrtvých.
20. dubna – Prlov: shromáždili obyvatele v hostinci a bavili se. Chodili od ženy k ženě a ptali se: „Kde je tady hřbitov? Tady bych chtěl být hrobníkem, to by bylo práce.“
Pak zastřelili ty, na které ukázal konfident.
Krvavý duben 1945 na Valašsku. Konec války byl na dohled a Němci věděli, že prohrávají. Právě proto vraždili.
Zdroje:
Juříčkův mlýn – Obec Leskovec
Dostupné z: https://www.leskovec.cz/obec-1/jurickuv-mlyn/
Vypálen Juříčkův mlýn v Leskovci 3. 4. 1945 – Fronta.cz
Dostupné z: https://www.fronta.cz/kalendar/vypalen-jurickuv-mlyn-v-leskovci
Připomeňte si sedmdesát pět let od vypálení Juříčkova mlýna – Valašský deník
Dostupné z: https://valassky.denik.cz/ctenar-reporter/pripomente-si-sedmdesat-pet-let-od-vypaleni-jurickova-mlyna-20200402.html
Zkáza valašské osady Ploština – Deník.cz
Dostupné z: https://www.denik.cz/historie/vypaleni-vyvrazdeni-osady-plostina-valassko-1945.html
Děsivá odveta za akce partyzánů na Valašsku – Deník.cz
Dostupné z: https://www.denik.cz/z_domova/druha-svetova-valka-evropa-odboj-partyzanske-hnuti-plostina-prlov.html
Roman Cílek – Smrt na prahu života (Den kdy udeřilo zlo)
