„Zazpíváme jim, co jim nemůžeme říct.“ Jak vězni v Terezíně proměnili Verdiho v odpor

Nacisté Terezín nazývali darem Führera Židům. Bylo to ghetto s propagandistickým přesahem — město, které mohli ukázat světu jako důkaz, že se s Židy zachází lidsky. Skutečnost byla jiná: v průměru zde bylo najednou třicet až čtyřicet tisíc vězňů, přičemž před válkou žilo ve městě asi sedm tisíc lidí. V září 1942 dosáhl počet vězňů skoro 58 500 — v té době umíralo v průměru 127 lidí denně. Celkem táborem prošlo 155 000 lidí z celé Evropy. Třicet pět tisíc z nich zemřelo přímo v ghettu, osmdesát sedm tisíc bylo deportováno dál do vyhlazovacích táborů; z těch přežily pouhé tři tisíce osm set.

Kultura v tomto místě zpočátku neexistovala — přesněji, existovala tajně. Veškerá kulturní činnost byla na začátku fungování ghetta zakázána. Přesto se lidé scházeli v koutech kasárenských dvorů, v komorách, ve sklepech. Zpívali potichu. Přednášeli básně. Hráli divadlo bez kulis.

Teprve v létě 1942 nacisté zřídili oddělení zvané Freizeitgestaltung — Organizace volného času — a kulturní život formálně povolili. Důvod byl pragmatický: ghetto mělo sloužit jako propagandistická vitrina, a kulturně aktivní vězni přispívali k obrazu spořádaného a téměř normálního místa. Jenže vězni tuto povolenou svobodu využili jinak, než nacisté zamýšleli.

Rafael Schächter se narodil v roce 1905 v rumunské Braile. Vystudoval pražskou konzervatoř, pianistiku, kompozici a dirigování. V roce 1937 založil Pražskou komorní operu. V roce 1941 byl deportován do Terezína.

Schächter věděl, co chce. Chtěl nastudovat Verdiho Requiem — jedno z největších děl katolické chrámové hudby, napsané pro mše za mrtvé. V ghettu měl k dispozici jediný opisovaný vokální part, rozladěné pianino v suterénu mužských kasáren a vlhký sklep jako zkušebnu. Sbor musel učit party zpaměti, nota po notě, opakováním — tak jako kdysi učitelé před vynálezem tisku.

Vybral sto padesát vězňů. Dal jim na výběr. Věděl, co riskují — nacisté mohli považovat provozování katolické hudby za provokaci — a řekl jim to otevřeně. Paměti přeživších členů sboru zachovaly jeho slova: „Kdo má strach, tady jsou dveře a může jít.“ Nikdo neodešel.

Text Requiem znal každý vzdělaný Evropan. Dies irae — den hněvu. Libera me — osvoboď mě. Confutatis — zatracení jsou svrženi do plamene věčného ohně. Schächter věřil, že tato slova v Terezíně nabyla nový, konkrétnější smysl. Jak sám říkal svým zpěvákům: „Zazpíváme jim, co jim nemůžeme říct.“

Requiem mělo v Terezíně šestnáct repríz. Ale sbor, který zazpíval první, byl jiný než ten, který zazpíval šestnáctou.

Deportace na východ přicházely bez předem oznámeného plánu — ale nikdy nepřestaly. Kdykoli odjel transport, odešla část zpěváků. Schächter musel sbor třikrát sestavit od začátku — vybrat nové lidi, znovu je naučit party, znovu je provést celým dílem. Každé nové nastudování vědělo víc o tom, co znamená zpívat o smrti pro lidi, kteří jí sami čelí.

Čím více repríz přibylo, tím více se měnil charakter představení. Zpěváci, kteří přišli o rodiče, sourozence nebo děti deportované do Osvětimi, zpívali Lacrimosa — slzavý den — se zkušeností, která nebyla metaforická.

Nacisté v létě 1944 potřebovali Terezín jako propagandistické divadlo. Po deportaci dánských Židů žádal dánský král Christian X. vysvětlení. Mezinárodní výbor Červeného kříže a dánský Červený kříž získaly povolení k návštěvě ghetta.

Přípravy byly cynické a důkladné. Přes sedm tisíc vězňů bylo urychleně deportováno do Osvětimi, aby ghetto nevypadalo přeplněně. Obnovili zahrady. Otevřeli fiktivní obchody a kavárny. Přejmenovali knihovnu z Ghettobücherei na neutrální Zentralbücherei. Na fasádu normálnosti bylo vynaloženo obrovské úsilí.

Součástí programu pro návštěvníky bylo i kulturní představení. Schächter a jeho sbor měli zazpívat Requiem před vysokými důstojníky SS z Berlína a delegací Červeného kříže.

Bylo to 23. června 1944. Zachovala se jediná známá fotografie z tohoto provedení: Schächter diriguje sbor, v hledišti sedí příslušníci nacistického velení a delegáti Červeného kříže.

Posluchači z Červeného kříže pravděpodobně nerozuměli latinskému textu. Inspektoři odcestovali s pozitivním hodnocením podmínek v ghettu. Propagandistická kamufláž uspěla. Ale Schächter toto vítězství nepovažoval za prohru — pro něj šlo o něco jiného.

Po poslední reprízě byl Schächter deportován do Osvětimi spolu s většinou sboru. Nepřežil.

Historici se dodnes přou o to, jak správně číst terezínský kulturní život. Jedna interpretace zdůrazňuje jeho propagandistickou funkci: nacisté kulturu povolili, protože ji potřebovali pro svůj obraz humánního ghetta. Každé představení, každý koncert byl nevědomě součástí nacistické lži.

Druhá interpretace — formulovaná například historičkou Annou Hájkovou v rozhovoru pro Respekt — upozorňuje, že tato optika je zjednodušující. Vězni kulturu nevytvářeli pro Němce, ale pro sebe a pro sebe navzájem. Různé skupiny vězňů — mladí čeští Židé, starší přistěhovalci z Německa nebo Rakouska, ortodoxní věřící — měli odlišný vkus a chodili na odlišná představení. Terezínský kulturní život byl jejich životem, nikoli nacistickým projektem.

Pravda leží zřejmě uprostřed, ale blíže k druhé interpretaci: vězni využívali nacisty povolenou mezeru a přetvářeli ji ve svůj vlastní prostor. Jak lapidárně shrnuje text na holocaust.cz: „vězňové, využívajíce některých stránek nacistické politiky, jednali v praxi proti ní.“

Terezínská kulturní scéna nebyla výjimečná jen Schächterovým Requiem. V ghettu se hrálo přes třicet oper a operních produkcí — Bizetova Carmen, Pucciniho Tosca, Mozartova Kouzelná flétna, Smetanova Prodaná nevěsta. Ta měla třicet šest repríz.

Hrálo se divadlo, kabarety, přednášelo se. Karel Švenk psal a hrál revue s průhledně protifašistickými alegoriemi, nacisté ho nechávali hrát — protože jim to zapadalo do propagandistické vitríny. Švenk byl nakonec deportován do Osvětimi a zahynul na pochodu smrti.

Vydávaly se ilegální časopisy — nejznámější z nich, Vedem, psali chlapci z dětského domova L 417. Malovalo se. Psaly se básně. Zanechávala se svědectví.

Toto vše přežilo jako celek díky tomu, že se nepodařilo deportovat všechny najednou. Díla se opisovala, schovávala, zazdívala ve zdech. O tom, co z terezínského umění přežilo válku a jak, bude řeč v posledním dílu.

Příště: Kamila Rosenbaumová, Friedl Dicker-Brandeis a Karel Fleischmann — tanečnice, malířka a lékař, kteří v Terezíně tvořili navzdory všemu.