Zelenskyj pojmenoval vojáky po UPA. Polsko mu odebralo vyznamenání — a hrozí blokovat vstup do EU

Na konci května 2026 podepsal Volodymyr Zelenskyj dekret, kterým přidělil elitní jednotce Centra speciálních operací Sever čestný přídomek „Hrdinové Ukrajinské povstalecké armády — UPA“. Pro miliony Poláků je UPA synonymem volyňského masakru. Polský prezident Karol Nawrocki na to reagoval odebráním Řádu bílé orlice, nejvyššího polského státního vyznamenání, které Zelenskyj obdržel v roce 2023 od tehdejšího prezidenta Andrzeje Dudy. K odebrání došlo 19. června 2026. Nawrocki prohlásil, že Kyjev „není mentálně připraven být součástí evropské rodiny“, protože v ní „neoslavujeme zločince a vrahy, kteří zabíjeli ženy a děti, zabíjeli Poláky.“

Polský premiér Donald Tusk označil Zelenského pojmenování jednotky za necitlivé k polské historii — ale dodal, že odebrání vyznamenání je „stejně nešťastným krokem“ a že celý spor prospívá jen Rusku.

Zelenskyj řád Nawrockému poštou vrátil. „Věřili jsme, že Řád bílé orlice byl v roce 2023 udělen ukrajinskému lidu a naší armádě. Tak to tehdy bylo řečeno. Dnes jsem řád poslal prezidentovi Polska,“ napsal. Ukrajinský ministr zahraničí Sybiha mezitím oznámil, že vrátí své polské vyznamenání — Řád za zásluhy Polské republiky, které obdržel v roce 2022. Vyznamenání si podle jeho slov nemůže ponechat po tomto kroku Varšavy.

Polsko-ukrajinské vztahy, po vypuknutí ruské invaze v únoru 2022 nejsilnější v moderních dějinách obou zemí, potvrzené přijetím tří milionů ukrajinských uprchlíků a miliardami na zbrojní pomoc, procházejí od června 2026 nejtěžší krizí od začátku války.

A v centru této krize stojí osmdesát let stará událost.

Polské požadavky vůči Ukrajině jsou v zásadě tři. Uznání, exhumace a distancování.

Za prvé: Polsko chce, aby Ukrajina výslovně uznala masakr jako genocidu Poláků spáchanou UPA — ne jako „volyňskou tragédii“, jak zní formulace v ukrajinské Wikipedii a ukrajinské historiografii, a ne jako „konflikt, který zasáhl oba národy.“ Polský parlament přijal usnesení označující masakr za genocidu nejprve v roce 2013 (s formulací „etnická čistka s prvky genocidy") a v roce 2016 ho přeformuloval na přímé „genocida“. Polský premiér na 80. výročí masakru použil pojem genocidium atrox — genocida strašlivá, ukrutná. Kyjev tuto terminologii odmítá.

Za druhé: Polsko chce přístup k místům pohřbení obětí na ukrajinskému území. Polský Institut národní paměti odhaduje počet polských obětí na přibližně sto tisíc; jiné odhady uvádějí 50 až 100 tisíc. Jejich ostatky leží z velké části v bezejmenných hromadných hrobech. V roce 2017 Kyjev zakázal polským expertům pátrat po obětech na ukrajinskému území — jako odplatu za vandalismus na ukrajinských památkách v Polsku. Teprve v roce 2022, po vypuknutí ruské invaze, Kyjev přístup alespoň k jedné vesnici povolil. Plný přístup ale stále chybí.

Za třetí: Polsko žádá, aby se Ukrajina distancovala od oslavování UPA jako národně-osvobozeneckého hnutí. Banderova popularita na Ukrajině od roku 2014 výrazně vzrostla — sochy, písně, pojmenování ulic. Polsko to vnímá jako glorifikaci vrahů. Polský ministr obrany Władysław Kosiniak-Kamysz v červenci 2024 řekl otevřeně: Ukrajina nemůže počítat s polskou podporou vstupu do EU, dokud tento problém nevyřeší.

Ukrajinská historiografie zpracovává volyňský masakr zcela jinak.

V akademickém i politickém diskurzu se na Volyni nahlíží primárně jako na součást „druhé polsko-ukrajinské války“ — tedy konfliktu, do nějž Poláci také vstoupili s vlastními násilnými akcemi. Ukrajinský ústav národní paměti pod vedením Vjatrovyče v letech 2014–2019 prosazoval interpretaci, že UPA byla národně-osvobozenecké hnutí, jehož přímou odpovědnost za masakry nelze z dokumentů OUN-UPA jednoznačně prokázat — a že polská strana dokumenty padělá nebo přehání.

Na polské straně tuto argumentaci odmítají jako účelovou a doloženou svědeckými výpověďmi velitelů UPA i sovětskými záznamy z výslechů. Grzegorz Motyka označil Vjatrovyčovu interpretaci za historiograficky nepoctivou. Polský IPN a Ukrajinský ústav se ve výkladech fakticky neshodují na ničem zásadním.

Postoj samotného Zelenského je komplikovaný. Na 80. výročí v červenci 2023 přijel s Dudou do Lucku — ukrajinského města, centru Volyně — a oba prezidenti společně uctili oběti. Zelenskyj tehdy napsal: „Spolu ctíme všechny nevinné oběti Volyně. Paměť nás spojuje.“ Právě formulace „všechny nevinné oběti“ — která symetrizovala polské a ukrajinské oběti — vyvolala v Polsku vlnu kritiky. Z polské perspektivy nelze mezi vrahy a obětmi klást rovnítko.

Grzegorz Motyka, který téma studoval desítky let, říká, že hlavním problémem není neznalost faktů. Je to funkce, kterou UPA plní v ukrajinské identitě — zejména po roce 2014 a po roce 2022.

Pro mnoho Ukrajinců UPA představuje symbol národního odporu vůči sovětské okupaci. Reálný příběh organizace — která zabíjela Poláky, ale zároveň bojovala proti Sovětům i Němcům — je komplikovaný a nesnese jednoduchou nálepku. Přijmout polský výklad by znamenalo přijmout, že národním hrdinou je zároveň masový vrah. V době, kdy Ukrajina válčí o přežití, se tato diskuse vede v prostředí maximálního národního stresu — a s vědomím, že přiznání historického zločinu by mohlo Rusko využít jako propagandistickou zbraň.

Pro mnoho Poláků jde naopak o zásadní otázku historické pravdy a spravedlnosti k obětem. Lidé, kteří přežili Volyň, dnes umírají — a s nimi mizí živá paměť. Neexhumované ostatky leží v lesích a polích. Bez uznání a bez pohřbu není podle polského vnímání možné přejít dál.

Historik Timothy Snyder, který se tématem zabýval v Krvavých zemích, připomíná, že polsko-ukrajinské smíření je z dlouhodobého hlediska strategicky nutné — a že ho Rusko systematicky podrývá právě tím, že téma Volyně udržuje živé a toxické. Spor o minulost je současně spor o geopolitiku.

Sto tisíc lidí zahynulo v lesích a vsích, kde dnes neexistuje jediný státem uznaný památník. Česká stopa — volyňští Češi, kteří byli svědky masakrů a část z nich také jejich oběťmi (zejména při masakru v Českém Malíně v roce 1943, kde Němci vypálili vesnici jako odplatu za předchozí útok UPA) — zůstává v českém historickém povědomí prakticky neznámá.

Základní historická fakta jsou přitom v mezinárodní historiografii nesporná: UPA pod velením Kljačkivského v letech 1943–1944 systematicky vyvraždila polské civilisty na Volyni. Nejméně devadesát tisíc, pravděpodobně přes sto tisíc obětí. Polské odvety na ukrajinských vesnicích stály život deset až dvacet tisíc Ukrajinců. Ani jedno neospravedlňuje druhé.

Co zůstává sporné, je terminologie (genocida nebo etnická čistka), rozsah odpovědnosti OUN-B jako instituce, a zejména to, co s touto historií mají dělat dnes žijící lidé.