Článek
Léto 1948. V okolí Prášil na Šumavě stálo jednačtyřicet táborů. Přes dvanáct set skautů a skautek sekalo dřevo, čistilo cesty, opravovalo domy po vyhnání německých obyvatel. Říkalo se tomu borůvková brigáda – Zemská junácká brigáda Šumava.
Čtrnáctiletý Emil Kintzl z Klatov tábořil u opuštěné vesnice Vysoké Lávky poblíž soutoku Černého a Prášilského potoka. Jeho vedoucím byl Vojtěch Scheinost, potomek rodu sušických sirkařů, přezdívkou Sir. Dopoledne pracovali v lese a sbírali lesní plody, odpoledne plnili skautské bobříky. V noci hlídali tábor – nebo plnili zkoušku tří orlích per, kdy musel skaut celou noc strávit sám v terénu bez povšimnutí ostatních.
Z pozorovatelny, kterou si skauti postavili, bylo za svítání vidět na německou stranu. Kintzl vzpomínal, co vídali: „Za rána jsme viděli z té pozorovatelny, jak ještě někteří ti Němci s ranci chodí do těch chalup, které museli opustit, a co tam ještě měli schovaného, tak to zase nosili přes hranice.“ Po loukách bloudil opuštěný dobytek – krávy, které nikdo nedojil, bučely bolestí. Krajina, která se právě zbavila jednoho obyvatelstva a čekala na druhé.
Na konci tábora se vedoucí rozloučili se svými skupinami podáním levé ruky – skautským pozdravem. Sdělili jim, že opouštějí rodný kraj. Že jdou přes hranice.
„Jako kluci jsme nechápali proč,“ vzpomínal Kintzl. „Ale oni dobře věděli, že nás v těch dalších letech nic dobrého v republice nečeká.“
Orientace zmáknutá
Skauti na Šumavě nebyli náhoda. Znali terén lépe než kdokoliv jiný – každé léto tam tábořili, měli povolený vstup do pohraničního pásma, orientaci v lesích měli zažitou z desítek výprav. Věděli, kde jsou stezky, kde jsou lesníci, kde je pohraničníci hlídají a kde ne.
Když se po únoru 1948 začali lidé hromadně snažit dostat na Západ, bylo přirozené, že se na ně obraceli.
Publicista Jaroslav Pulkrábek to formuloval přesně: „Není to tím, že by skauti byli nějaká extra skupina, která převáděla. Byla to skupina lidí, která zastávala nějaké hodnoty, etický kodex, a měla v sobě zakódovanou povinnost pomáhat tomu, kdo to potřebuje.“
Klatovský oddíl – středisku se říkalo Ostříž – patřil k těm nejaktivnějším. Přechody se soustředily hlavně kolem hory Polom. Vladimír Kopřiva, jeden z účastníků, vysvětlil bez příkras: „Oddíly měly povolený vstup do pohraničního pásma, protože tam tábořily a pracovaly. Dostat se na hranici nebyl zase až tak velký problém, když se vědělo kudy.“
Vladimír Bláha u soudu v říjnu 1952 vypovídal: „Osobně jsem byl zúčastněn asi na deseti převodech, z toho tři osoby jsem převedl přes hranice sám.“
Během borůvkové brigády v létě 1948 přešlo přes hranici přes osmdesát lidí. Skauti navázali kontakt s americkou zpravodajskou službou CIC v Regensburku.
Hranice tehdy nebyla ještě tak střežená. Ale komunisté věděli. Začali zpřísňovat kontroly, zavádět propustky, nasazovat konfidenty. Do střediska Ostříž vnikli agenti StB již na jaře 1950 – ještě v době, kdy Junák formálně existoval. Infiltrace probíhala systematicky: konfidenti využívali své dřívější skautské autority, aby se dostali do důvěry ilegálních skupin. Zatčení přicházela postupně.
Pavel Křivský
Vedoucím celé borůvkové brigády v létě 1948 byl Pavel Křivský – charismatický vůdce vysokoškolských skautů, archivář ministerstva vnitra, člen KSČ od roku 1945, funkcionář komunisty kontrolovaného akčního výboru Junáka.
A člověk, který o převodech přes hranice nevěděl nic.
Křivský se podílel pouze na organizaci samotné brigády – logistice, programu, chodu táborů. S přechody neměl nic společného. To potvrdil vedoucí skautského archivu Roman Šantora: Křivský „se podílel jenom na chodu té brigády samotné.“
Přesto ho komunisté postavili do čela celého zinscenovaného procesu.
Proč? Protože ho potřebovali zlikvidovat. Křivský přestal být pro komunisty spolehlivý – vyloučili ho ze strany v roce 1950. Kolem sebe organizoval setkání skupiny zvané Kruh, která fungovala v malých skupinkách podle duchovního a vzdělávacího programu, a StB ho měla pod dohledem. Byl nepohodlný: dostatečně známý ve skautském prostředí, dostatečně vzdělaný, dostatečně nezávislý. Mezi lidmi, které ovlivnil, byl později i Václav Břicháček nebo Miloš Zapletal.
Ideální obětní beránek.
StB ho uměle přiřadila ke skupině klatovských skautů, se kterými neměl nic společného. Výpovědi všech obviněných byly vynuceny tvrdými výslechy. Obžalovaní se je museli naučit nazpaměť. Archivář Českého rozhlasu Miloslav Turek, který zpracovával dochované nahrávky, si všiml jedné věci: „Pavel Křivský také jako jediný vypovídal tak, že bylo na první poslech znát, že má ty odpovědi naučené.“
Říjen 1952
Komunisté procesu věnovali mimořádnou mediální pozornost. Před soudním řízením uspořádali tiskovou konferenci, připravili rozhlasovou kampaň. Desítky propagandistických pořadů.
Československý rozhlas hlásal: „Proces jasně ukázal, jak nebezpečná je ideologie skautingu, která svými kořeny tkví v nenávisti k boji dělnické třídy, v nenávisti ke všemu pokrokovému.“
A dále: „Ve světovém měřítku je skautské hnutí nositelem kosmopolitismu a zejména v mládeži menších národů pěstuje slepý obdiv k anglosaské rase.“
Proces se konal 17. října 1952 v Praze. Obviněným byly kladeny předem připravené otázky. Na ně mohli odpovědět jen dvěma způsoby: „toto jsem udělal“ nebo „jsem vinen“. Žádná třetí možnost neexistovala.
Skauti z Klatov odešli od soudu s tresty na osm, třináct, dvakrát osmnáct, dvacet a dvakrát pětadvacet let. Všem odsouzeným propadl majetek.
Pavel Křivský – prezentovaný jako „duchovní vůdce skupiny“, který prý převaděče naváděl – dostal doživotí. Nejprve mu byl navrhován trest smrti.
Propuštěn byl až v roce 1965.
Co šlo za procesem
Publicista Jaroslav Pulkrábek shrnul smysl celé akce jednoduše: „Hlavní téma procesu nebylo zavřít převaděče, ale očernit celý skauting.“
Junák byl v té době už dva roky formálně rozpuštěn. Ale myšlenka žila dál – v ilegálních skupinkách, v jednotlivcích, kteří odmítali přestat. Komunisté potřebovali ukázat, že skautské hodnoty jsou nebezpečné, zrádné, proamerické. Potřebovali veřejnost přesvědčit, že skauting není romantika a příroda, ale špionáž ve službách Západu.
Miloslav Turek, archivář, to komentoval s nadhledem člověka, který nahrávky třídil: „Takových propagandistických pořadů byly natočeny celé desítky. A je vlastně jedno, jestli byly o skautech, o kulacích, o inteligenci. Je to úplně fuk, fráze jsou stejné.“
Emil Kintzl, ten čtrnáctiletý kluk z léta 1948, si celý život pamatoval na to noční hlídkování u pozorovatelny. Bučení nevydojených krav. Němce s ranci, kteří se vracejí pro věci, které museli opustit. A vedoucí, kteří se na konci tábora rozloučili podáním levé ruky a odešli přes hranice.
Jejich znalost šumavských stezek zachránila přes osmdesát lidí.
Za to zaplatili roky ve vězení.
Zdroje:
Proces proti skautům – ČT24
Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/proces-proti-skautum-pomahali-na-sumave-i-lidem-pres-hranice-v-roce-1952-je-rezim-zlikvidoval-57568
Klatovští skauti převedli přes hranice desítky lidí – iROZHLAS
Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/cesky-rozhlas-digitalizace-nahravek-procesy-junak-skauting_1812122028_dok
Emil Kintzl (1934–2022) – Paměť národa
Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/kintzl-emil-1934
Propaganda a vynucená přiznání – skaut.cz
Dostupné z: https://www.skaut.cz/propaganda-vynucena-priznani/
Pavel Křivský – Wikipedie
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_K%C5%99ivsk%C3%BD
