Článek
Měl své vrzající parkety, těžké dveře, zápach dřeva a minulosti. Ale byl můj. Po rozvodu jsem potřebovala nové místo, nový začátek. A tak jsem koupila dům, do kterého by si většina lidí nešla ani pro poštu.
První noc proběhla tiše. Jen vítr a topení, jak se snažilo roztopit zmrzlé zdi. Druhou noc jsem ale slyšela kroky. Lehké, pomalé, téměř opatrné. Nahoře. V podkroví.
Vstala jsem, samozřejmě. S mobilem v ruce a kuchyňským nožem – směšná kombinace hrdinky a hysterky. Vyšla jsem po schodech nahoru. Otevřela dvířka na půdu. Nic. Ticho, prach, stará krabice s vánočními světly, které tu někdo nechal.
Řekla jsem si, že se mi to jen zdálo. Že ve starém domě všechno mluví. Trám pracuje, zdi si pamatují vítr.
Ale další noc to přišlo znovu. Kroky. A ještě jedna věc – pach cigaret. Nikdo u mě nekouří. A přesto ten zápach někdo vdechl přede mnou.
Začala jsem si zapisovat časy. 1:47. 2:03. 2:16. Každou noc. Vždy přibližně ve stejnou dobu. Vždy krátké kroky, jako by někdo chodil dokola a čekal.
Volala jsem sousedce. Ta, aniž bych cokoliv řekla, hned špitla:
„Taky jste to slyšela?“
Zamrzla jsem.
„Co myslíte?“
„Ty kroky. Vždycky v noci. My jsme tu bydleli před vámi. A taky jsme si mysleli, že je to jen starý dům.“
To mě vyděsilo víc než kroky samy. Protože to už nebyla jen moje fantazie.
Začala jsem zkoumat. Prošla jsem staré pozemkové listy, záznamy. Našla jsem jméno muže, který tu žil nejdéle – Antonín Fiala. Starý hodinář. Zemřel doma. Prý spadl ze žebříku na půdě. Nenašli ho hned.
Když jsem šla podkroví uklidit, objevila jsem v jedné z prkených stěn malou škvíru. A za ní – krabičku cigaret a staré hodinky. Stále šly.
A tikaly přesně ve chvíli, kdy začínaly ty kroky.
Zavolala jsem kněze. Ne kvůli víře. Ale protože jsem chtěla slyšet něco, čemu se dalo věřit.
„Někdy místo nezůstane prázdné, když duše odejde nepřipravená,“ řekl tiše.
„A co s tím?“
„Někdy stačí říct: Já tě slyším. Ale teď už můžeš jít dál.“
Tak jsem to udělala. Jednu noc jsem si sedla na schody a počkala.
Když začaly kroky, řekla jsem to nahlas. Pevným hlasem, ačkoliv jsem se uvnitř třásla.
A pak byl klid.
Od té doby neslyším nic. Žádné kroky, žádný pach cigaret. Jen ticho.
Ale hodinky na půdě stále tikají. Každou noc, přesně ve 2:03.
A já si říkám – možná nechtěl strašit.
Možná jen nechtěl být zapomenut.
