Článek
„Demokracie prospívá bez nás a pragmaticky. Brbláme spolu u píva, jak brblali jsme vždycky“ zpívá ve své písni „Demokracie“ Karel Kryl.
Je pozoruhodné, že deziluzi z vývoje po tzv. „Sametové revoluci“ zažíval už zkraje 90. let a tuto píseň vydal už v roce 1993, necelé čtyři roky po „Listopadu“.
Ale změnila se za dalších 31 let situace k lepšímu? Mohl by dnes Karel Kryl být spokojený, nebo by snad po dalších třech dekádách byla mohl napsat ještě kritičtější skladbu?
Výsledky dnes publikovaného výzkumu společnosti Kantar CZ příliš důvodů k optimismu nedávají. Více než tři čtvrtiny lidí nejsou spokojené s politickou situací v zemi. Jako velmi dobrou vnímají politickou situaci pouhá 2 % respondentů.
Neměla by ale v demokracii být spokojená většina?
A není-li, není něco špatně?
A pokud je něco špatně, co s tím?
Na výukovém portálu České televize se lze dočíst, že „Demokracie (neboli vláda lidu) je forma vlády, ve které se všichni občané rovně podílejí na navrhování a přijímání zákonů, kterými se řídí jejich společnost.“ Nevím, jak vás, ale mě se ještě nikdo na navrhování a přijímání zákonů neptal, rovnou příležitost jsem tedy neměl. Vás ano?
Jistě, můžeme chodit k volbám, ale můžeme si zvolit ty, které skutečně chceme?
A mohou ti, které si zvolíme, skutečně něco změnit?
To není tak jednoduchá otázka, jak se na první pohled může zdát.
Menší zlo
Mnozí jistě zažili situaci, že nevolili toho, koho chtěli, ale volili „menší zlo“. Máme ale volit zlo, třebaže menší? V principu lze důvody, proč volíme „menší zlo“ rozdělit do dvou skupin - ten, koho bych chtěl volit, nemá šanci na mandát, a tak raději zvolím větší stranu, hlavně aby se nedostal ten druhý (dosaďte si svého neoblíbeného politika, na dnešní politické mapě nejspíše buď Babiše, nebo Fialu). A potom možná ještě horší důvod - není žádná strana, s jejichž programem bych souhlasil. Jak ale pak docílit skutečné demokracie, když máme pouze iluzi volby, jakkoliv formálně svobodné. Konečně - nejsou „svobodné“ volby i v některých zemích, jež za demokratické nepovažujeme? Ze zahraničí je nám situace zcela jasná, na místě to ale už tak jasné být nemusí a argumenty, které platí zde - „Můžeš volit. Můžeš si založit vlastní stranu“ platí i tam a přesto o nich mluvíme jako o nedemokratických. Není ale situace tady stejná? Nestačí k potlačení demokracie (mimochodem není bez zajímavosti, že demokracie v ČR je dlouhodobě podle tzv. „indexu demokracie“ hodnocena jako „demokracie s vadami“) absence skutečné volby a skutečné možnosti - ať už přímo nebo přes volené zástupce - prosazovat takové zákony, které pokládáme za správné?
Mohou něco změnit?
Zmínil jsem ještě jednu otázku - jestli mohou ti, které si zvolíme, skutečně něco změnit. Před posledními volbami do Evropského parlamentu (kterých se mimochodem účastní jen asi třetina oprávněných voličů - tedy menšina, nikoliv většina) hlásili Starostové ve své kampani, že 70 % české legislativy má svůj původ v EU. Ačkoliv nevím, jestli je to číslo zcela přesné, je nepochybné, že opravdu nemalá část českých zákonů je ovlivněna předpisy a směrnicemi EU a není tak docela jednoduché je změnit. Jistě, existují volby do Evropského parlamentu - ale jednak ten není tou institucí, která by byla v EU nejmocnější, a jednak i kdyby se třeba všichni čeští voliči shodli a dali nějaké straně či hnutí 100 % hlasů (což je samo o sobě nereálné), nezměnili by nic - v Evropském parlamentu jsou pouhou kapkou v moři. A náš „eurokomisař“ ČR nezastupuje a ani zastupovat nesmí. Z instituce, která původně měla svobody přinášet - zlepšovat možnost cestování, práce, studia či obchodování v zahraničí - se tak stala instituce, která svobody omezuje. A když už se někdo (jako před nedávnem Velká Británie) rozhodne jí opustit, značně mu to znepříjemní, aby ostatním ukázala, že opouštět Unii se nevyplatí - a aby si to tedy dobře rozmysleli. Takzvaný „demokratický deficit“ Evropské unie a jejích institucí je rovněž již desetiletí známý a lze na toto téma dohledat celou řadu studií (index demokracie EU bohužel zveřejňován není, ale předpokládám, že by nebyl zrovna vysoký).
Řešení?
Mohlo by se zdát, že řešení je snadné - založit si vlastní stranu a s ní se účastnit voleb. To bohužel ale jednak neřeší problém, nastíněný v předchozím odstavci, a navíc i v tom klade stávající „demokratický režim“ čím dál více překážek. Ano, zatím nikoho nenapadlo (jako třeba na Slovensku) navyšovat volební kauce, pro volby do Poslanecké sněmovny je dokonce již více než 20 let zcela zrušená, administrativní nároky, kladené na politické strany a hnutí, se ale s každým rokem navyšují a jsou srovnatelné s nároky, kladenými na velké korporace s aktivy nebo ročním obratem ve výši vyšších desítek milionů korun, přestože strany často hospodaří s výrazně nižšími rozpočty. Není náhodou, že čím dál více menší stran dostalo za nedodržení některých ze stále složitějších pravidel pokutu - a jiní, kteří by o založení vlastní strany třeba uvažovali, byli jistě už jen pouhou hrozbou pokut odrazeni. Nemluvě o zpřísněných pravidlech pro tzv. „politicky exponované osoby“ například při zřizování a vedení bankovních produktů (účtů, úvěrů apod.)
Ať vyhraje ten nejlepší! Nebo nejbohatší?
Ostatně peníze jsou překážkou i pro samotný úspěch politické strany a není náhodou, že vyhrávají ty nejbohatší. Konečně - které hnutí se teď drží na vrcholu průzkumů? Když už zmiňuji hnutí, které dlouhodobě vládne průzkumům voličské podpory (byť poslední volby těsně nevyhrálo - ovšem vítěz posledních voleb zcela potvrzoval myšlenku z úvodu tohoto textu o volbě „menšího zla“ aby „nevyhrál ten druhý“) - znám některé jeho voliče osobně. Ani jeden z nich ale není s programem tohoto hnutí spokojen, většina ho ani nezná nebo tuší jen matně. Ale nechtějí Fialu. A „nikdo jiný nemá šanci.“
Ale zvonili Češi a Slováci na náměstích právě proto? Chtěli volit menší zlo? Nebo chtěli něco víc?
Pozn. autora: Tento text je prvním z připravované série textů, ve kterých se chci zaměřit na skutečné problémy a jejich možná řešení (mezi jinými dostupnost bydlení, důchody, zdravotnictví, zdanění práce a další). Uvítám i případné další tipy v diskuzi. Více naleznete v mém profilu.
