Článek
Dnes si připomínáme „Den boje za svobodu a demokracii“. O demokracii jsem psal ve svém vůbec prvním článku na Médiu nazvaném s odkazem na kultovní film Kulový blesk „Máte demokracii? A mohla bych ji vidět?“ Dnes bych se proto rád zaměřil na svobodu.
Co zbývá?
Když se podívám kolem sebe, skutečné svobody totiž už mnoho nevidím. Naopak vidím, že jí s každým rokem máme méně a méně.
Ano, s čím dál častějšími „přestávkami“ sice stále můžeme cestovat a stále ještě zbývají svobodné volby (kterých se ale málokdo chce účastnit aktivně - straníků máme sotva pár desítek tisíc v celé republice, aktivních kandidátů do veřejných funkcí ještě méně a o tom, kolik z nich se reálně zajímá o věci veřejné, lze s úspěchem pochybovat), jinak to ale se svobodou příliš slavně nevypadá.
AML - ztracená svoboda nakládat se svým majetkem
Jako čím dál větší problém vnímám něco, co ve veřejném prostoru zatím prakticky není slyšet „AML“ legislativu. Slyšeli jste o ní někdy něco? Jde o legislativu, oficiálně se týkající zamezení praní špinavých peněz a boji s terorismem. Člověk by si snad na první pohled řekl „Vždyť na tom není nic špatného.“, nutno ale říct, že žádná totalita nikdy neříkala, že dělá „špatné věci“, každá se skrývala za ctnostné ideály, blaho lidu a bezpečnost.
Byly doby, kdy tato legislativa dopadala jen na „pár“ nejbohatších. Sice i oni si jistě zaslouží svobodu (a rezignovat na to mi nápadně připomíná 50. léta a odpor ke „kulakům“ a prohnilé „imperialistické buržoazii“), ale dalo se to snad ještě pochopit.
Nyní vidím ve vlastním okolí, že dopadá už i na lidi s podprůměrnými příjmy a celkem normálními transakcemi. Neposílají peníze do potenciálně nebezpečných zemí, nevkládají miliony a přesto jsou sprostými podezřelými. Musí vysvětlovat své transakce, příjmy, dokládat i to, co doložit nemohou. A brzy se znovu přitvrdí. Krásně to popsal například investor Vladimír Brůna zde: „Nová pravidla – stát bude špehovat majitele zlata“.
Někdo by snad mohl (se závistí, která slovy písně Marty Kubišové měla spolu se zlobou a záští pominout, což se zřejmě tak docela nepovedlo) opět říci, že je to dobře a který „normální“ člověk má hromady zlata. Jenže zlato máte i vy - po babičce, dědečkovi, možná jste v dnešní nejisté době nějaké koupili. A zpřísnění dopadne i na stříbro. Až budete za pár let potřebovat své zlato/stříbro prodat, máte od (prapra)babičky podepsanou darovací smlouvu? Budete schopni doložit, jak jste ke svým pár gramům zlata/stříbra přišli? Daroval vám zlato ještě žijící tatínek? A jak on k němu přišel? Pokud ne, jste sprostí podezřelí. Že jste ho nikomu neukradli? Že přece prodejem zlatého řetízku nepodporujete teroristy? Zdravý rozum nehledejte. A svobodu? Tu teprve ne.
Svoboda slova
Ačkoliv AML tématem Listopadových událostí nepochybně nebyla, svoboda slova ano.
A třebaže můžete namítnout, že stále ještě můžu třeba napsat tento text, aniž bych skončil u StB, stojí za to se zamyslet nad tím, zda i svobodu slova stále máme.
Ano, nemáme jen jednu televizi, jeden rozhlas, ale tento veskrze technologický vývoj by nejspíše nastal i bez revoluce a i bez ní by vedl k jisté pluralitě (v mezích režimu).
Ale máme skutečnou svobodu? Vzpomíná někdo (pokud ne přímo, tak snad z archivních záznamů pořadů) na 90. léta minulého století? Mohly by dnes vzniknout podobně svobodné pořady, jako byla třeba Česká soda?
Podle jejího spoluautora Petra Čtvrtníčka nikoliv. „Česká soda? Dnes by dali k soudu osmdesát procent obsahu, míní Čtvrtníček“. Jde pouze o ilustraci, vzniknout by nemohla ani celá řada jiných pořadů a filmů. Ani Petra Čtvrtníčka nezavřeli do vězení. Ale stejně jako mnozí ostatní ví, že by něco podobného neprošlo, a tak provádí autocenzuru. Oficiální státní cenzoři tak už nejsou potřeba. „Závadný obsah“ zkrátka nevznikne. Nikdo nechce riskovat kariéru či „jen“ ztrátu relevance v dnešním čím dál více konkurenčním světě. A pro ta největší média přece jen jistá forma „ex post“ cenzury stále existuje v podobě Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, v případě České televize pak ještě Rady ČT.
Bojujeme za svobodu?
Oba zmínené názory slýchám běžně i ve svém okolí. Lidé to vnímají (v případě AML zejména, když to dopadne přímo na ně nebo na někoho z jejich okolí). Není jim to jedno, nesouhlasí s tím. Ale jsme ještě ochotní proti tomu něco dělat?
Je někdo reálně ochotný jít na náměstí zvonit klíči - ne tu proti Babišovi, tu proti Fialovi, ale proti dlouhodobému směřování systému, který den po dni ukrajuje další a další svobody navíc bez legitimního důvodu?
Stačí nám jen, že jednou za čtyři roky můžeme vyměnit vládu, kde pro jistotu volíme tak, aby náš hlas nepropadl, tedy podle průzkumů veřejného mínění, a sami se do politiky nezapojíme, protože na to nemáme čas, odvahu nebo peníze?
Věřím, že 36 let po událostech listopadu 1989 si zasloužíme víc.
Ale v demokracii (třebaže „jen“ formální) nestačí, aby tomu věřil jeden člověk.
Pokud vám postupná ztráta svobody není lhostejná, dejte to najevo, dokud to jde.
Pro vítězství zla totiž stačí, když dobří lidé budou sedět se založenýma rukama.
