Článek
A kdo z vás to má?
Právní pomoc jistě není potřeba každý den. Máme také jakousi představu, že asi nebude nejlevnější – přece jen jde o odborníky a ti mají větší příjmy než lidé v méně kvalifikovaných pozicích. Když ale právníka potřebujeme – a ten si řekne o tři nebo i pět tisíc korun za hodinu (a to neuvádím ty nejdražší, spíše naopak) – a za práci, kterou objektivně zvládne za pár desítek minut (i s kávou a dezertem) si naúčtuje třeba sedm tisíc, přece jen se zamyslíme, jestli je vše v pořádku. Slovy „klasika“ by se snad dalo říci: „A kdo z vás to má?“ Vysokoškolsky vzdělaní jsou třeba i učitelé – a ti si určitě tisíce korun za hodinu nevydělají. A tak ani takový učitel, sám vysokoškolák, podle vlády už i s nadprůměrným příjmem, si právníka často nemůže dovolit.
Za špatnou práci dobrá odměna
Člověk by si ale řekl – dobře, když mi pomůže „vyhrát“, rád to zaplatím. Ale chyba lávky. Právník chce mít jistotu, kterou vám samotným nabídnout nechce. Chce mít jistotu, že dostane zaplaceno, i když svoji práci odvede špatně a vy se ničeho nedomůžete. Pokud mu nabídnete odměnu až v případě úspěchu, v lepším případě vás s díky odmítne, v horším ani neodpoví. Je to přijatelný a etický postup? Platíme třeba pekaři za jeho snahu něco upéct (i když to třeba spálí nebo se mu těsto srazí), nebo mu platíme až za hotový „povedený“ výrobek? Zaplatili byste holiči, kterému ujede ruka a na hlavě vám tak místo krásného účesu vytvoří nevzhlednou pleš? Nebo překladateli, který vám odevzdá text s hrubými chybami, že by i on-line překladač odvedl lepší službu? Asi ne. Právníkovi ale zaplatit musíte, i když s výsledkem jeho práce nebudete spokojeni, i když vám nepomůže ve sporu uspět.
A proč? Protože zatímco téměř ve všech ostatních oborech (snad s výjimkou lékařů, u kterých to ale dává poněkud větší smysl, nicméně o nich si povíme příště) existuje konkurence, vstup do právnického oboru je natolik sešněrovaný, že je konkurence tak malá, že lze snad uvažovat o tom, že jsou ještě levní.
Řešení - regulace i konkurence
Řešení má dvojí podobu. Jednou je pochopitelně regulace, jakkoliv jsem jistě pro volný trh, kde trh nefunguje, musí zasáhnout stát. Právo nesmí být jen pro bohaté a tak, jak jsme si všichni rovni před zákonem, měli bychom si být rovni i v možnosti dosáhnout spravedlnosti. Právník si nesmí účtovat za špatné služby – a jen proto, že mu to zákon zatím nezakázal (což jako právník ví), tak tak činí. A protože má jen malou konkurenci, nemá důvod nabízet něco extra. Odměna má tedy právníkovi náležet jen v případě, že dosáhne žádaného výsledku (typicky úspěchu u soudu). Druhou možností je ale usnadnění vstupu do právnického stavu. Právní studium by zcela určitě mohlo být nabízeno i „dálkově“ (dnes se tomu říká „kombinované studium“), přinejmenším v některých případech (třeba právě u vysokoškolsky vzdělaných osob) by pak mohlo být postačující i jen složení předepsaných zkoušek. Pokud se někdo třeba celý život právem zabývá, vystudoval i obdobný obor (byť ne přímo „Právo a právní vědu“), proč by se nemohl pokusit zkoušky složit (tak, jako to jde v celé řadě dalších oborů) či si doplnit jakési „právnické minimum“ (analogicky k „pedagogickému minimu“) a v případě úspěchu tak vytvořit skutečnou konkurenci nenasytným právníkům, kteří se neštítí i za práci bez hmatatelného výsledku účtovat částky, o kterých se i ostatním vysokoškolákům může jen zdát?
Právo může být dostupné všem a nemusí být nedostižným luxusem. Stačí změnit podmínky. Demokratický právní stát bez rovného přístupu k právu je totiž protimluv.
