Článek
Až na tu větu došlo: „Musíte na operaci“. Ortoped z našeho městečka se mračil nad snímkem: „Ta kyčel je hodně špatná, bude se tam muset udělat na ni jamka dokonce. Taková složitější operace,“ pohodil dlouhými šedými vlasy. Namísto bílého pláště měl na holé hrudi vestičku, ze které se mu dobývaly ven šedivé chlupy. Byl mi strašlivě nesympatický. Nepříjemný. Arogantní. „Kde pracujete?“ zeptal se. „V obchodě,“ špitla jsem. „Tak s tím přestaňte! Najděte si jinou práci!“ zahřímal. Jasně. Padesát mi bude až za měsíc, o mě se firmy rvou jako koně, to je známá věc, smála jsem se v duchu. „Takových operací,“ lékař si znovu prohrábl prořídlé stříbrné háro, „jsem udělal už aspoň patnáct set,“ pochlubil se. Tak to nikdy, kdybych měla lézt po čtyřech, jemu se do rukou opravdu nesvěřím, běželo mi hlavou. Frajer namyšlený.
Není to totiž tak dávno, co jsem byla svědkem diskuse dvou sousedů: „Hanko, já tě tak dlouho neviděl, cože tak špatně chodíš?“ halekal jeden přes cestu na sousedku.„Byla jsem na operaci. Doktor Ž. ji zpackal a nevím, jestli se to spraví!“ hulákala dotyčná zpátky. Jsme lidi a děláme chyby. I doktoři. Ale ten arogantní přístup? To ne, to já nezvládnu. Léčím se s úzkostí. Uctivě jsem poděkovala a … koupila si jízdenku do Prahy. Do velké nemocnice.
I tam jsem se dozvěděla, že operace bude nutná. Lékař si mě však získal empatickým přístupem. „Vím, že Vás to asi dost bolí, najdu Vám termín operace co nejdříve,“ řekl a já se doslova rozplynula. Lékař, který soucítí s bolestí druhých? To ještě existuje? Překvapení první.
Pozval mě za půl roku. Strašný stres při balení. Jela jsem autobusem a vlakem, vstala ve tři, vyjížděla kolem čtvrté. Nervozita, kopřivka, kýchání i průjem. Jsem prostě nervák.
Pořád jsem měla pocit, že to cévkování, všechny ty procedury… Že to nedám. Měla jsem za život dvě operace, císařské řezy. Oba v pohodě, zdravé dcery. A slíbila jsem si tenkrát, že řezat se už nenechám, že se budu dobře hýbat, léčit bylinami… „Nejspíš to máte dědičné,“ oznámil mi laskavý pan doktor po rentgenu. Vůbec se netvářil, že se jedná o složitější operaci. „Tady vám vytvoříme jamku, zasadíme umělý kloub a budete se hýbat jako dřív.“ Poznala jsem, že je opravdu ve své práci dobrý. Nespletla jsem se, každý, kdo později viděl jizvu, ji doslova obdivoval. Každý, kdo viděl rentgen po operaci, řekl, že pan doktor odvedl skvělou práci.
Přijedete do nemocnice, přihlásíte se, proberou s vámi operaci a léky, které užíváte, změří vám tlak, dostanete číslo pokoje, poukaz na berle do prodejny zdravotnických potřeb a dojdou pro vás, že musíte na rentgen. Ještě se cítíte v pohodě, pohyblivá, připadáte si na nemocničním pokoji nepatřičně. A v posteli už vůbec. Já se těšila do místní kavárny. Při první návštěvě se mi moc líbila. Při vyzvedávání berlí na poukaz jsem se tam na chvíli„ ztratila“. Kdo ví, kdy si zase dám dobroučkou kávu. Ráno bez ní nevstanu, to asi bude nepříjemné. …
„Kde jste byla?!“ tvářily se sestry přísně, „byl si tu s vámi promluvit anesteziolog o zítřejším zákroku.“ Začala jsem se cítit provinile a omlouvat se. „Dobře. Probere to s vámi na sále. Teď se vraťte na pokoj.“ Vrátila jsem se. Bylo mi do pláče. Rodina daleko, spolubydlící na pokoji plakala, že už by ráda domů, že má doma malé dítě…Vše na mě dolehlo. Díkybohu, že jsem měla mobil, nekonečně dat a sluchátka. Hodily se mi i špunty do uší. Ale až později. Čas od času se objevila sestřička. Většinou s tlakoměrem. Vypadalo to docela dobře. A pak přišla jedna sestřička s deskami a mluvila se mnou o operaci.„Prý máte nějaký blok ohledně cévkování,“ zeptala se. „Mám, no. Jsem asi přecitlivělá.“ „Dobře,“ usmála se a udělala v deskách nějakou poznámku. Pak mě poučila, že od půlnoci už nesmím jíst ani pít a zmizela.
To bylo překvapení druhé. Brali vážně, co jsem jim říkala. Nepřesvědčovali, že jsem špatná, že to špatně vidím, ale RESPEKTOVALI MĚ. Cévku mi dali až když jsem byla uspaná. Mohla jsem ji dokonce odmítnout úplně.
Na sál jsem se dost bála, přece jen tam bude ten anesteziolog. A tomu jsem utekla. Ale jediné, co nebylo na sále příjemné, byla zima. Překvapení třetí. Anesteziolog se zeptal, jakou anestezii si přeju, řekla jsem, že celkovou, už jsem měla zkušenost, že mi po ní nic nebylo… Měla jsem tendence se omlouvat za předchozí den, ale jen se smál. Moc příjemně si tam se mnou povídali. Byla tam starší paní, která mě hladila po ruce a byla moc milá. A pak už jsem se vzbudila na JIP.
A opravdu mi nic nebylo. Nejspíš i proto, že jsme dostávali kapačky proti nevolnosti.
Jako bonus se na JIP zničehonic objevila dcera, která jela s tátou do Prahy vyzvednout babičku a dědu z letiště. Je jí už 15 let, ale i tak tam byla dost vykulená.
Celkem čtyři moc příjemná překvapení.
A pak dvě nepříjemná.
Netušila jsem, že po operaci nohy se mi bude hodit Espumisan. A než jsem si o něj troufla říct sestřičce, „užila“ jsem si nepříjemnou noc a nemohla spát.
A to druhé? Dnes se mu směju. Občas si pustím seriál z prostředí nemocnice a pozoruji herce v rolích pacientů, jestli to tak mají taky. A často mají: Se svými 180 cm jsem se stěží vešla do postele. Po několika dnech jsem opravdu nevěděla, jak si lehnout. Vlastně jsem pořád „cvičila“ na posteli, abych se do ní vešla a neopírala se o pelest chodidlem operované nohy. Postel přitom byla polohovací. V jednom kuse jsem měla v ruce ovladač a jezdila nahoru a dolů, abych po chvíli zjistila, že mi to nepomáhá, že je mi ta postel prostě malá.
V rehabilitačním ústavu jsme se takhle nevešly do postelí dvě. Já a ještě jedna babička. Společně jsme nadávaly a těšily se domů.
Jestli vás čeká operace, držím palce. Nebojte se jí. A jestli se něčeho bojíte, svěřte se personálu. Pomůže vám.
Krásný advent všem, kteří pomáhají od utrpení druhým.
