Článek
Jsem pár měsíců pyšnou babičkou.
Chtěla jsem být i skvělou mámou, bohužel metodou pokus - omyl, neměla jsem moc vzorů, od kterých bych se mohla učit.
Nevyrostla jsem v právě ideální rodině. S mateřskou rolí mi hodně pomohly maminky kamarádek a maminka mojí první lásky, která byla neuvěřitelně laskavá. S jejím synem jsem nezůstala. Ale potkaly jsme se náhodou , když jsem měla holčičku tak dvouletou. „Hodně si ji chovej. Až bude velká, tak už ji neuneseš, tak ať ti to pak nechybí,“ usmála se paní S. A já jsem to už nikdy nezapomněla a celý život se snažím rou radou řídit.
Uteklo to. Té malé holčičce je dneska devětadvacet.
Když mi volala, že se vrací z tříměsíční prohlídky u dětské lékařky a chce si chvíli povídat, jen se ještě zastaví v lékárně pro nějaké léky na teplotu pro miminko… ztratila jsem na chvíli řeč. ONA TO POCHOPILA! To, co sama považuju za nejdůležitější pro život: že se musí umět zachovat v nebezpečné situaci, že musí být PŘIPRAVENÁ chránit sama sebe i ty, co má ráda, dostat je do bezpečí, poskytnout první pomoc, utišit bolest…
Abyste tomu rozuměli: Obě moje holky jsou spíš rebelky. Jaktěživo nesouhlasily s mým názorem, dokud si samy nenatloukly kokos a nemusely uznat, že jsem jim to přece říkala. Všechno si chtěly vždycky dělat po svém. Nevím, kde se v nich ta tvrdohlavost bere. Nebo teda …
Starší jsem chtěla aspoň přihlásit na karate. Měla by se umět bránit až bude chtít jednou na diskotéku, říkala jsem si. Sama jsem na karate chvíli chodila, ale vůbec mi to nešlo. Zato holka se jevila tak nějak všeobecně sportovně zdatná… Mohlo by ji to i bavit.
Ani náhodou. Na karate by nikdy nešla. Za chvíli jsem na to téma nemohla ani přivést řeč. Né né né a né. Vypadalo to, že nic horšího než karate neexistuje. Později chodila hrát hokejbal. Nechápu. Sama kolektivní sporty moc nemusím.
Ta mladší ráda běhala. A rychle. Ani ta není po mně. Běh nesnáším. Mohla by chodit na hasičský kroužek. Ani tady jsem neuspěla. Ona radši zpívá. Ale aspoň si se mnou občas hrála v lese na „raněnou“ a na „zachránce“. Užily jsme spolu spoustu legrace. Taky třídní učitelku překvapilo, když při úrazu spolužačky moje dcera vytáhla svou vlastní lékárničku a začala rozdávat pokyny, co kdo má dělat. (Zatímco učitelka sama koukala, jako by to ani nevěděla, jak mi s údivem malá sdělila.)
Holky moje. Vždycky jsem chtěla, abyste uměly ze špatné situace utéct, uměly se účinně ubránit a uměly poskytnout první pomoc. Dělejte si, co chcete, ale tohle umět musíte. Svět se pořád mění a není to zrovna bezpečné místo pro život. Kdykoliv se může cokoliv stát. A důležité je umět reagovat.
Když jsem se trochu vzpamatovala, řekla jsem dceři, že jsem překvapená, jak je předvídavá a že to je dobře. Já mám přece taky plně vybavenou lékárničku s léky na průjem, proti bolesti, mastičkami, obvazy, rukavicemi. A mám kurz první pomoci.
Dceru moje nadšení trochu překvapilo.
A pak se to vysvětlilo. To, že nakoupí léky proti horečce, ji nenapadlo samotnou. Poradila jí to pediatrička. Krom tříměsíční prohlídky absolvovali také první očkování. A já to přeslechla.
To nevadí, zlatíčko, i tak tě mám ráda.
Ale aspoň kurz první pomoci bys mohla zvážit. (Já vím, že to říkám pořád.)
V Praze je jich spousta a bývá tam legrace. Kdo je připraven… vždyť víš.
