Článek
Jenomže takové maminky se vyskytovaly jen v knížkách, které jsem pořád dokola četla. Brala jsem je jako pohádky, utíkala k nim z nevlídné reality, které jsem nerozuměla. Kde jsem měla strach z každé možné chyby, každého přešlapu, protože po nich přišel tvrdý trest. Měla jsem být tichou holčičkou někde v koutě, já vím.
Co čert nechtěl, právě to jsem neuměla. Mám sytý hlas a nemusím se snažit mluvit nahlas, vždycky jsem slyšet. Měřím přes 180 cm a jsem všude vidět. Co bych v pubertě dala za to, kdybych byla krásná a drobná jako ty. Kdybych aspoň měla ty krásné husté vlasy! Ale kdepak, byla jsem hlučné a neschopné nemehlo. Popravdě, v mapách a grafech se nevyznám dodnes, nikdy jsem si neudělala řidičák a stěží si spočítám svou výplatu. A občas si říkám, jak je vůbec možné, že jsem vystudovala střední školu. Úplně jinou, než na jakou jsem chtěla. Ale kdybych šla na svou vysněnou zdrávku, možná bych ji ani nedokončila. Na takové škole bude nejspíš spousta chemie, která pro mě byla absolutně nepochopitelná, ať jsem se snažila, jak chtěla.
To už dneska asi nezjistím. I když všechno, co se týká zdraví, mě pořád zajímá a věnuji se tomu. A mám práci, která mě moc baví.
Víc než čtvrt století se nevídáme. Pro mě je to mnohem lepší než trávit čas s kritickým člověkem, který mě nikdy nepohladil, nepochválil, často kritizoval i fyzicky vychovával. I tak na tebe občas myslím. Na ty vzácné dobré chvilky, kdy jsi mi vyprávěla o svém dětství. Na to, jak jsi byla odvážná a nebála se ani dvoumetrového opilce, když na nás pokřikoval na ulici. Na to, jak jsi byla přátelská a soucitná k cizím lidem, zvířatům. Třeba ten moment, jak jsi našla cizího psa a „věděla přesně, komu patří“. Jak jsme u té paní zazvonily a ona nám otevřela se svým psem v náruči. Nebo jak jsi doslova běžela zvednout paní, která byla mnohem větší a nejspíš těžší než ty sama, když zakopla a upadla u nás v ulici. Nezaváhala jsi. To jsem ti vždycky trochu záviděla. Tu akceschopnost. Vždycky jsi hned věděla, co přesně máš dělat. A nepochybovala jsi.
A někdy myslím na to špatné . Na tvoje pokusy o moje doučování matematiky po večerech. Ještě teď se mi dělají mžitky před očima, když si ty chvíle vybavím. Hlasité lamentování po kom jsem tak hloupá jsem si, popravdě, zapamatovala mnohem líp než řešení matematických úloh, o které v té době tolik šlo.
Co jsem pochopit musela, bylo, že lidé, kteří snižují mou hodnotu, do mého života nepatří. Vysávají z člověka sílu. A na to jsem nepotřebovala žádné speciální doučování. Tohle bylo to, co jsi mě do života doopravdy naučila. Né vařit, né starat se o domácnost, nic takového. Jen to, že v prostředí, kde jsou toxičtí lidé, se nemám zdržovat.
A taky to, že i když teď bys mohla potřebovat moji pomoc, protože tě síly možná opouštějí, splním ti přání a nikdy se do tvého života nevrátím. Když jsem byla za babičkou, tvojí mámou, v hospici, řekla mi, že pořád čeká, že ji přijdeš navštívit. Že ti mám vyřídit, že nebude dlouho trvat a budeš takhle čekat taky.
Uteklo to celkem rychle, viď? Najednou jsi ve stejném věku.
Nepřijdu za tebou. Nikdy a nikam. Sama jsi mě mockrát odehnala. Respektuju to.
Jen ti chci popřát, ať se máš co nejlíp. Snad jsi šťastná v životě, jaký sis vybrala.
Já jsem. Užívám si každý den, jaro, dobré jídlo, každou procházku. A těším se na neděli.
Od mých dcer přiletí přání všeho nejlepšího hned ráno po probuzení. Na to můžu vsadit boty, protože svoje holky znám. A miluju. I když jsem dělala hrozný chyby v té roli matky - chyběl mi totiž vzor. Pořád mě kvůli tomu někdy hryže svědomí. Občas se na tebe ptají a já jim vyprávím. To dobré. Ta mladší je v pubertě a už někdy v sedmi letech dávala najevo, že by tě ráda poznala. Trpělivě vysvětluju, že tohle by sis nepřála a tohle setkání by pro vás dvě nebylo přínosné. Nejsem dcera, jakou sis přála.
Mám pořadač plný kreslených přáníček, které dokazují, že já, to nemehlo a kopyto a hysterka uřvaná, jsem dobrou mámou. A to mi ke štěstí stačí.
Tak se měj.
