Článek
Jsem introvert. Jakkoliv si to moje okolí, které mě zná věčně veselou, smyslem pro humor oplývající až praštěnou, nemyslí. Je to výsledek regulérního psychologického testu vypracovaného odborníky.
K tomu jsem trošku neurodivergentní a v perimenopauze se nacházející osoba. Odmalička se nevyznám v ničem, co se podobá mapám, jízdním řádům, grafům a podobným věcem. Rychle zapomínám, což se s věkem dost zhoršilo. Těžko se orientuji v prostoru. Myslím, že orientační smysl zcela postrádám.
Z toho plyne, že když cestuji kamkoliv, kam nejezdím každý den, sama se potýkám se spoustou problémů a nervozitou, abych byla na správném místě ve správný čas a odjela správným směrem. Když se mi zdá, že jsem správně, nasadím si sluchátka a pustím třeba hudbu, abych v klidu vydržela do příjezdu svého vlaku.
Co vás, proboha!, ponouká k tomu, oslovit právě mě s dotazem, odkud jede ten váš spoj? Nenapadá vás, že sluchátka na mojí hlavě znamenají, že si povídat nechci? A co ten můj obličej? Nechcete se zeptat raději někoho, kdo vypadá, že odpověď na vaši otázku doopravdy zná? A navíc není „nějak smutný“, jak prý neustále vypadám já. Třeba nějakého zaměstnance? Na nádraží určitě nějací jsou. Možná se stačí jenom rozhlédnout.
A když už někoho najdete, to první, co řeknete, může být „Dobrý den, prosím vás… Určitě bude odezva lepší než na pouhé: „Jede todle do Horní Dolní?“
