Článek
Prý si po čase zvyknu. Já si ale po půl roce nezvykla. Pečovala jsem ráda. Ale potřebovala bych, aby měl ústav tolik zaměstnanců, že každá pečovatelka se stará o jednoho, dva, ty nejlepší možná o tři klienty. Mít jich na starosti víc než deset? To bylo moc.
Navíc měli klienti svá zaměstnání, chráněné dílny, dopolední aktivizace. Ty chvíle, kdy jsem na oddělení byla sama, jsem neměla ráda. Skládala jsem prádlo, které dovezli z prádelny a ukládala je na správné místo ve skříňkách, cítila jsem se jako zloděj, který vniká do soukromí nic netušících lidí.
Ta práce přesto přinášela nepopsatelně dobré pocity. Takové, jaké jinde zažít nemůžete. Takové, které vás nabijí energií po zbytek dne. Byly chvíle, kdy jsem si byla jistá, že jsem na správném místě.
Po několika měsících ale začaly převažovat ty negativní. Těm lidem jste pomáhali, ale nemělo to rozvoj. Měli jste plnou hlavu nápadů na zlepšení, ale vedení jim nepřikládalo váhu.
Rozhodla jsem se odejít. Pracovala jsem na nejrůznějších místech, v obchodech, továrnách… Pošlu životopis do obchodu, který je nejblíž mému bydlišti a uvidím. Tam to bude určitě jednodušší.
Překvapivě není.
Na místě, kde pracuji, se projevuje tlak na výkon. Ten vede často k agresivním projevům. Alespoň slovním. Kolegů, kolegyň, vedoucích směn. Ze všeho nejvíc si přeju, aby práce odsýpala co nejrychleji a směna spěla rychle ke konci.
Klienti ústavu měli jasně daný řád. Věděli, kde jsou, co se bude dít teď, co za hodinu, za dvě. Věděli, který den se vozí prádlo do prádelny, kdy se budou koupat, kdy večeřet. Stejně tak jsem já věděla, s kým mám tu čest, jak se chová k pečovatelkám, co od něj můžu čekat.
Myslela jsem si, že práce pokladní bude mnohem jednodušší. Ale není. Málem každý druhá zákazník vyžaduje speciální péči. Nerozumí mi, musím často opakovat, co jsem řekla. Neustále se o něčem dohadují. Mají pocit, že se je snažíme ošidit a oni se musí bránit.
Když si od nich chci na svačině odpočinout a mrknu na internet, dozvím se, že lidé míní bojkotovat samoobslužné pokladny z důvodu, že si chtějí popovídat s živou pokladní. Pro ně mám překvapení: povídat si nechci. Beztak každý opakuje každý den stejné fráze. Cizí problémy mě nezajímají a nechci se svěřit se svými. Ocenila bych, kdyby mi zákazníci odpověděli na pozdrav místo toho, že mi budou oznamovat počet rohlíků nebo sušenek. Aby se o ničem nedohadovali. A pokud už ano, tak aby to probíhalo slušnou formou. Aby rozuměli, aby se soustředili, zaplatili, vzali si drobné a odešli.
Nedávno mi jeden ošuntělý muž sdělil, že když přijde domů, donese si jen část nákupu. Dělám mu to já. A musím s tím přestat, nebo on mě připraví o práci. Zírala jsem na něj. Absolutně jsem neměla tušení, o čem mluví. Myslí tím, že ho nějak okrádám o jeho nákup? V hlavě smršť myšlenek. Znovu jsem si ho prohlídla. Chodí k nám zákazníci z okolí, vídáme je pravidelně. Čím víc jsem dotyčného zkoumala, tím víc mi ale vycházelo, že ho vidím prvně v životě. Odkývala jsem vše, co říkal, třikrát mu zopakovala, kolik peněz mi má dát, nahlas jsem mu řekla, kolik peněz mu vracím, popřála jsem hezký den. Vypadal trochu překvapeně, když viděl, že mě jeho sdělení nechalo úplně chladnou. Nakonec zaplatil, vzal si vrácené peníze a odcházel.
Začala jsem skenovat další nákup za dělítkem. Zákazník, který měl být na řadě, se od něj ale distancoval se slovy, že není jeho. Vyšlo najevo, že si předchozí zákazník nákup rozdělil na dva nákupy, jeden zaplatil a odešel.
Zavolala jsem ho zpátky. Velmi se divil, při vyřčení ceny mi oznámil, že už mi peníze dal, musela jsem ho chvíli přesvědčovat, že musí zaplatit i tenhle nákup, protože už jsem mu za ten předchozí peníze vrátila.
A to je jeden z mnoha.
To jsou chvíle, kdy na svoje působení v ústavu sociální péče vzpomínám s lítostí. Možná zkusím tu továrnu.
