Článek
Tu fyzickou část, kdy jsem přibrala tak moc, až jsem musela obnovit šatník, protože jsem neměla, co na sebe, jsem byla schopná akceptovat. Neradovala jsem se, protože nákup nových věcí byl nepříjemný nejen po finanční stránce, ale hlavně po stránce psychické, když jsem zjistila, že najednou na mě ani v obchodech nic nemají. V kabince obchodního domu jsem se marně snažila nasoukat do nohavic „svojí“ velikosti. V zrcadle jsem se zas tak tlustá neviděla. Realita ale byla jiná a já si nedokázala vybrat. Kalhoty ani sukni.
A pak je tu ta psychická část. Pracuji s lidmi a penězi. Trochu jsem se toho bála, také proto, že jsem nastoupila na jinou pobočku. Ukázalo se, že kolegyně tady jsou ale moc fajn, chovají se k sobě navzájem i k zákazníkům s respektem, jsem za to moc ráda. Nejspíš jsem se bála zbytečně, práce mě baví a na výplatu se těším, říkala jsem si po prvním odpracovaném dni.
Druhý den mi chyběly v pokladně peníze, musela jsem je doplatit. Nechtěla jsem se zbytečně stresovat, byly to jen stokoruny. Přecejen jsem na chvíli z té práce vypadla, člověk občas dělá chyby. Zítra se budu na práci líp soustředit a vše bude dobré.
Nebylo. Druhý den, přes veškerou snahu, byla částka, která chyběla, mnohem vyšší. Nejspíš už na tuhle práci nemám. Nevím, jak jsem mohla udělat takovou chybu! Cítila jsem se jako bych se ztratila někde v lese a nedokázala najít cestu domů. Čím víc jsem se snažila na to přijít, tím ztracenější jsem byla. Depresivnější.
Když mi napsala kolegyně z bývalé pobočky, jak se mi v práci daří, napsala jsem: „Nemám na to. Jsem jako Iva. Vzpomínáš si na ni? Jak jí občas chyběly peníze? Nakonec celkem často, nejen občas. Jak se aktivně hlásila o úkoly, nabízela se, že uvaří kávu, jak se pořád míchala do každé debaty? Tolik se snažila být součástí týmu, až to vyznívalo zoufale. Prohlašovala, že všechno zvládne, nikdy nic pro ni nebyl problém. Tedy, tvrdila, že to pro ni problém nebude. Když jsme jí chtěly pomoct, bývala až nepříjemná. Nechtěla to za žádnou cenu. Dnes vidím, že se bála, že ztratí práci. A vidím, že začínám dělat to samé. Ona se tak chovala, protože byla starší než my, menopauza už jí dávala tenkrát zabrat. A my jsme to nevěděly. Nesvěřila se nám. Myslely jsme, že je taková odjakživa. Jenomže ona nebyla hloupější než my, neschopná. Jen nevěděla, co si počít s tou změnou a všemi těmi nepříjemnostmi, které ji provázejí. Dnes bych se jí chtěla omluvit, říct jí, že už to vím.“ „Asi máš pravdu“, připustila kolegyně. „Až ji uvidím, vyřídím jí to.“
Doufám, že to bude brzy.
Dnes byl volný den, zítřka se trochu bojím. Jsem odhodlaná nedat se. Nenechat se ovládnout svými hormony. Soustředit se na maximum. Projela jsem internet a našla nějaké doplňky stravy, které by tomu mohly napomoct. Moje první cesta povede zítra do lékárny.
A pak… se uvidí.
