Článek
Když jsem někde na internetu viděla vtipy na Českou poštu, připadaly mi trošku přitažené za vlasy. Přece jen doba pokročila, ta firma se změnila, ne? K nám roky vozí balíky úplně pohodový kluk. Milý a ochotný pomoct, pokud je balík třeba moc těžký. Jezdí ke mně i jiní kurýři, bydlím na malém městě, a abyste tady něco sehnali, internet opravdu potřebujete. Vím, že jejich nejdražší komodita je čas a snažím se je nezdržovat. Jsou milí, usmívají se a hned jsou pryč. Mají toho moc. Upřímně, nedivím se, dnes si neumím představit dojet do obchodu, tam dvě hodiny vybírat s tím, že jsem něco viděla v letáku, ale tady to ne a ne najít, zato mají tohle za celkem fajn cenu, co aktuálně nepotřebuju, ale možná bych to měla vzít.
Dřív jsem nakupovala ráda. Přesto, že neřídím a nemám tak k dispozici vlastní odvoz. Vyhradila jsem si na nákupy půl dne a vyrazila. Dnes se tomu směju. Přes internet nakupuji i potraviny. Co týden ke mně do patra táhne chudák kurýr několik tašek s věcmi, které jsem si pečlivě naklikala do vozíku. Žádný obchod široko daleko nenabízí věci, které můžu nakoupit on-line. A táhnout nákup vlakem v batůžku? Ano, i to jsem dělávala. A smějte se mi. Já se sobě sama taky směju.
Na druhou stranu, neobjednala bych si nákup z Coopu, který by mi přivezla Česká pošta. Kvůli zmíněnému výběru. Proti poště prostě nic nemám. Objednávám do Balíkovny, je kousíček od baráku, bohužel teď mají dovolenou a otevřeno bude až v únoru. Protože jsem po operaci nohy, dokonce jsem byla ráda, že si musím nechat dopravit balíček až domů, když jsem si objednala novou vlnu na háčkování. Zbavuje mě stresu. Poskytuje dopamin, který mi chybí. Tudíž by to do února nepočkalo. To snad chápete.
Včera byl prý nejdepresivnější den v roce. No to se asi spletli, protože včera u nás bylo krásně a večer mi oblíbený e-shop napsal, že předal můj balíček přepravci.
Dnešek je mnohem horší. Onemocnělo mi dítě a venku je tma, že se mi nechce nic dělat. Ale už ráno psala pošta, že mezi dvanáctou a čtrnáctou dovezou kýžený balíček. Proč pošta a ne DPD? Protože v nabídce e-shopu nebylo. Stejně jako PPL. Bylo to jednoduché. Nebylo na výběr.
Náš pošťák je spolehlivý, v poledne tu bude, radši si umyju vlasy a taky se obleču jinak než do domácího oblečení. Džíny a čistá mikina to spraví. Až to vyzvednu, tak uvařím česnečku, snad dceři pomůže. Nezačnu vařit teď, protože nechci odcházet od rozdělané práce.
Ráno dovezli nákup potravin, reklamuji na jejich webu máslo. Není poškozené. Ale koupila jsem tři kusy od značky, kterou mám ráda, a věřím, že má kvalitní produkty. Přivezli ale něco jiného. Reklamace? V supermarketu bych se plížila k pokladně s účtenkou a opatrně upozornila, že zboží není takové, jaké jsem si představovala.S úsměvem bych se dívala na otrávený obličej pokladní a potom její vedoucí. Tiše bych vznášela svůj požadavek. Tady třikrát kliknu a firma mi připisuje peníze na zákaznický účet. Tohle chceme. Zákaznický servis. Slušné zacházení. Úctu.
I my se musíme přece ve svých zaměstnáních chovat slušně. Mnozí z nás se musejí postarat ještě o rodiče. Často nevíme, kde nám hlava stojí.
Začínám být nervózní. Třináctá hodina už dávno odbila a pošta nikde. Snad se něco nestalo. Navíc tu přízi chci.
Po čtrnácté hodině jdu s odpadky. Je to geniální. Budu se vracet od popelnice, zajede k nám poštovní auto, vyzvednu si balíček…
Jenže auto nikde. Začínám být naštvaná. Mám možnost se přes e-mail podívat, kde můj balíček právě teď je. Prý ho právě doručují. Ach tak. Počkám. Ale nejmíň čtvrt hodiny se nic neděje. Vztek. Zvednu telefon, že zavolám na číslo uvedené v ranní SMS. Je nedostupné. Zkusím to ještě dvakrát a pak nad tím mávnu rukou. Kašlu na to, začnu vařit a s poštou si to vyřídím zítra dopoledne. Třeba se fakt stalo něco vážného, nebudu dělat zbytečně zle, krotím vlastní emoce.
Sotva dojdu do kuchyně, ozve se zvonek. Nikoliv na mobilu. Kurýři vždycky volají, jestli jsem doma. Zvednu domácí telefon a ptám se, kdo to je. Bez odezvy. Zeptám se znovu. Hlasitěji. Znovu žádná odpověď. Před svým vnitřním zrakem vidím, jak se dívám za odjíždějícím autem a volám a mávám a… nic.
Ze schodů letím jako blázen. Operovaná noha promine. Hlavou mi proletí, jak bych to asi vysvětlovala operatérovi, který mi kladl na srdce, že musím být opatrná a já letím pro balíček kvůli háčkování. Blázen na svobodě zkrátka.
Uf. Prosklenými dveřmi vidím, že velká bílá dodávka ještě neodjela. Stojí opačně, než jsem zvyklá. Kurýři zavolají, já jim řeknu, že sejdu schody a oni mezitím auto otočí, aby mohli hned odjet, sotva mi podají balíček. V autě sedí řidič, který mi nevěnuje žádnou pozornost. A žena. Oni teď jezdí po dvou? Kde na to bere pošta peníze? Já to chápu, ve dvou se všechno lépe táhne. Ale ostatní kurýři jezdí sami. Jsem tedy trochu překvapená. A budu víc: spolujezdkyně z auta taky nevystupuje. Ani si nestáhne okénko, aby pozdravila, popř. si vyžádala heslo k zásilce. Něco mi ale ukazuje. Vykládám si to gesto tak, že se mám otočit. To jako mám rovnou odejít? Moc to nechápu. Otočím se o 360 stupňů a usmívám se, co je tohle za nesmysl. Ženě to nestačí. Dál gestikuluje, že se mám otočit a že je něco dole. Aha! Hodili balíček ke dveřím. Můžu se pro něj sehnout. Bez ohledu na operovanou nohu a zakázaný pohyb se shýbám. Umožňuje mi to ukázat jim své ctěné pozadí. Popadnu balíček a mažu po schodech nahoru. To je úroveň, tohle. Možná se zítra na poště zeptám, jestli mají od teď do každého auta závoznice. Nemusela by to být špatná práce. Tedy, pokud by byl řidič o něco sympatičtější… Cestou do schodů se mi vybavilo pár románků z dob dřívějších: Stav se za mnou v práci, projdeme se v lese, já tě potom hodím domů. Típnutý telefon se slovy: jen práce, toho se nevšímej.
Tohle nemám zapotřebí. Ani vy ne. Existuje spousta kurýrů, co vám balíček podají do ruky i s úsměvem.
Pošta se nezměnila, vtipy o ní budu šířit mezi svými známými sama. A jestli e-shop nebude nabízet jiného kurýra, najdu si jiný e-shop. I těch je dost.
Jestli tohle čte náš pošťák a je nemocný, ať se brzy uzdraví. Jestli tohle čte náš pošťák a našel si jinou práci, GRATULUJI a ať se daří.
Česká pošta mi hodně dlouho nic nepoveze.
