Článek
Jako by to prohlášení psala moje máma.
Ano, taková jsem byla.
Byla? Taková jsem! Pořád. Na denním pořádku na základní škole. Ztracené rukavice, nenapsané úkoly, zapomenuté přezůvky. Domácí úkol? Nemám. Zapomněla jsem. Jednou? Dvakrát? Mockrát! Pořád! Třídní důtka každý školní rok. Za zlobení? Nikoliv. Za zapomínání.
Moje máma se ze mně snažila vychovat „normálního člověka“ ze všech svých sil. Jak jí to šlo? Mizerně. Kupodivu, přes všechny tresty jsem se nikdy nepoučila.
NEMOHLA JSEM.
Něco mi chybělo. Nějaká buňka v mozku, nejspíš. Jakkoliv jsem se snažila být hodná holka a dělat všechno tak, jak se má, nikdy jsem to nedokázala. Nepořádek, ztrácení věcí a zapomínání mě provázely celé dětství. A spolu s nimi ohromný stres z máminy reakce.
Dnes mám sama děti. Dcery.
A vím, že ta životní výzva není o tom, že je naučím být pořádkumilovné víc, než jsem já sama. Mým úkolem je PŘIJMOUT JE takové, jaké jsou. A jsou moc fajn. Mám je moc ráda.
Taky mi někdy tečou nervy. Tím spíš, že sama nepořádek udržuji obtížně, mě dokáže rozčílit, když ten pracně vybudovaný mi někdo naruší. To, když si holčička udělá pití. Puding si sama umí vyrobit. Bohužel, všechno to okolo neumí uklidit. Všude po ní zůstávají papírky, kapesníčky, gumičky do vlasů, vlasy… Boha!
Dřív se snažila. Když jí bylo osm. To jsou děti ještě Vašimi parťáky na cokoliv. I na to neoblíbené vytváření pořádku. Puberta mi toho parťáka vzala. Najednou je z činorodé holčičky věčně unavená slečna, co si hlavně potřebuje odpočinout. Úklid? Sama? Vlastníma ručičkama? To rovnou zapomeňte. ALE! Kdykoliv je ochotná poradit, kde vidí chybu a také najde její řešení. Realizovat ho ale můžu sama. Tím se slečna jejího věku zabývat prostě nebude.
Protože jsem už jednu pobertu s dcerou zažila, zůstávám co nejvíc v klidu. Tohle zase přejde. Vím to. Starší dcera má svou domácnost a ještě ve špíně nezhynuli. Popravdě? Uklízí mnohem líp, než já. Nechybí jí ty správné buňky k tomu. Ovšem také měla svá rebelská období. Také byla na úklid příliš zaneprázdněná, unavená, měla jiné zájmy.
Maminky, které nemáte takové dcery, jaké jste si představovaly: Prosím! Vemte do úvahy, že se Vaše báječná holčička dokáže chovat jen tak, jak se chová. Netrestejte zapomenutý úkol a ztracené přezůvky nebo zapomenutý tělocvik. Ano, možná jsou třetí v tomhle školním roce. Leze to do peněz. Já vím. Ale nepomůžete si, když budete přísné. Pomůže jenom to, když to vezmete tak, jak to je. Dítě se nejvíc učí příkladem.
Mámou jsem bezmála třicet let. Se starší dcerou jsme už zase kámošky, co si rády zavolají jedna druhé o recept, zajdeme do kavárny a probíráme život. Jsem šťastná, že ji mám. Má práci, partnera, dobrý život.
Začínám si myslet, že tohle jsem možná zvládla.
