Článek
Nechápali. Za nimi rostla fronta. Snažila jsem se je přimět, ať si vyberou něco, co z nákupu odečteme, ať jim peníze na nákup vyjdou. Z mladšího vypadlo, že oni neumí moc česky. “ A co já s tím?!", měla jsem chuť zařvat. Pomalu jsem se nadechla, dlouze vydechla a svůj požadavek jsem jim vysvětlila rusky. V očích jim doslova zasvítilo světýlko porozumění. S klidem vybrali jedny sušenky, odečetla jsem je a částku, která vyšla, dali dohromady. Naznačili poděkování a pozdrav.
Nerozčílili by mě tolik, kdybych na to nenarážela v podstatě celý den. A každý den. Na zákazníky mluvím, oni neodpoví, zírají, ve tváři nechápavý výraz. Tohle je otravné. Není to o jazykové bariéře, je to o naprosté nechuti komunikovat. Mnozí pak platí kartou českého bankovního ústavu. Hlavou mi běží, jak se asi domlouvali tam.
Nechápu to. A odmítám. Jak dlouho jsou tu uprchlíci? Dva roky? Za tu dobu se těch pár vět, které je třeba použít při nakupování, snad mohli naučit.. A děti tím spíš. Děti se přece učí s lehkostí, úplně přirozeně. Nemíním mluvit rusky. Jakkoliv jsem z toho jazyka vždycky měla výbornou. Ostatně, žádný příplatek za jazykovou vybavenost v práci nedostávám. Nebylo by špatné, kdyby se lidi naučili jazyk země, ve které aktuálně žijí. Jak komunikují například s policií? Nebo u lékaře. To taky koukají, jako když jim nadloube?
