Článek
Nechala jsem si vyměnit kyčel za lepší, protože jsem prý už kulhala tak, že se na to nedalo koukat. Pan doktor byl virtuos a od prvního kroku po operaci jsem, přísahám, jeho zručnost vnímala. Kyčel sedí skvěle.
Navíc jsem díky ní mohla zůstat celkem dlouho doma. Prý člověk potřebuje sociální kontakt. Mně ale vůbec nechyběl. Mou touhu po něm plně nasytila přítomnost dospívající dcery, pokud jí povinnosti, kroužky, kamarádky a další a další radosti dovolily pobýt chvilku s milující, leč tolik nemoderní a nechápavou matkou. Přitom bych přísahala, že bych sama se sebou doma nemohla nikdy vydržet, že by mi lidi chyběli, vždyť je mám docela ráda. Najednou byl domov nejlepším místem na světě.
Přišla menopauza. Nebo stáří. Možná obojí. Dívčí štíhlost, která mě k závisti okolí neopustila ani po dvou dětech ani po čtyřicítce, náhle někam zmizela. Nepočítala jsem s tím. Někteří lidé zůstávají štíhlí pořád. A když jste celí život tak vychrtlí, že vám na všech návštěvách skoro neustále cpou jídlo, zvyknete si na to.
Dobře, tak jsem se zaoblila. Natolik, že se stěží vejdu do oblečení a zimní bunda je mi pohodlná jen rozepnutá. Novou? Nekoupím! ZHUBNU ZPÁTKY! Časem. Možná.
Vypadaly a zkřehly mi vlasy. I když jsem si vždycky myslela, že horší být nemůžou. To jsem málem obrečela. Radši bych po tátovi zdědila prsa než vlasy, to mi tedy věřte. Jenže se mě nikdo nezeptal.
V říjnu ta dospělá z mých dcer povila synáčka. Ze mně se tak stala babička. A byla jsem na to dost zvědavá. Jaké to bude, držet v náručí vnouče? Holky, když se narodily, byl to nepopsatelný pocit. Zázrak! A stalo se to mně! Dlouho jsem žila s pocitem, že moje mateřství je sen, ze kterého se jedno ráno probudím.
A jaké to tedy je doopravdy? Úplně přirozené. Opravdu. Je to ta nejpřirozenější věc na světě. Jako bych se celý život neučila nic jiného, než vzít kojence do ruky tak, aby přestal plakat. Jako bych přesně rozuměla tomu, co nám chce sdělit. Byla jsem první člověk, na kterého se nahlas zasmál. A bylo to úžasné, ale naprosto samozřejmé. On je prostě náš. Patří k nám. Mladší dcera skoro brečela, když ho mohla chovat, jak je do něj zamilovaná. Já se usmívám nad každou fotkou, která mi na telefon přijde.
Jsem babička. Zničehonic úplně stejná jako ta moje. Peču. Vařím. Uklízím. Hledám recepty, ukládám si je. Úklidová videa. To je teď moje. Žádné posedávání nad knížkou. Maximálně u filmu s háčkem v ruce. Když se objeví někdo z mladých, začnu mu nabízet jídlo, pití, vyptávám se, jestli má všeho dost, nabízím, že víc zatopím, donesu ručník, deku, fén…
A nejvíc mě překvapuje, jak moc jsem v téhle roli šťastná.
