Článek
Na pravidelnou prohlídku chodím jen k zubařce. Dvakrát ročně a ráda. Mám ji patnáct let, od doby, kdy jsem se sem přestěhovala. Paní doktorka mi prohlídne zuby jeden po druhém, sem tam píchne tím svým nástrojem s ostrou špičkou, poté se zeptá, jestli něco někde bolí, to mi následně opraví a jdu. Na rozdíl od té předchozí, která podle recenzí byla skvělou odbornicí, se téhle zubařky nebojím. Pracuje s citem. Byla to ona, která mě úplně odnaučila strachu ze zubařů. Takového, že se už týden před prohlídkou v noci budíte zpocení, že už za týden …
S praktickou lékařkou, pod kterou spadám stejný čas, tedy patnáct let, je to úplně jiné. Čím starší jsem, tím méně času mám na vysedávání v čekárnách. Vidím se s ní i jednou za několik let. Ona by si přála, abych chodila na pravidelné preventivní prohlídky. Já raději do práce. Pořád mám utkvělou představu, že k lékaři se chodí, když vás něco trápí. Lidí je čím dál tím víc a populace stárne. Mnohem víc lidí má problémy se zdravím a lékaře potřebuje. Já dělám vše pro to, abych se cítila dobře, tak proč tam trávit čas? Naopak, ráda se všem těm bacilům a stresu vyhnu.
Stres je totiž spouštěcí faktor všech nemocí, jak mi kdysi řekl taxikář, jehož dcera studovala medicínu. Prý se to učí na lékařské fakultě už v prvním ročníku. Proč se mu tedy zbytečně vystavovat, že?
Další důvod, pro který k lékařce nechodím je, že na mě po každé mé větě kouká, jako bych spadla z měsíce nebo právě utekla z blázince. Hodně čtu a drobnější problémy jako průjem či nachlazení, si umím spravit sama. Léty vyzkoušený je například na průjem bílý jogurt. Spolehlivě zažívací problémy zastaví. Tenhle nápad nemám z internetu, ani jsem si ho nevycucala z prstu. Poradila mi ho lékárnice v době, kdy bylo starší dceři zhruba půl roku. Takže nám funguje už zhruba čtvrt století. Samozřejmě mám v lékárničce i černé uhlí a jiné dobroty. Taky magnesium a Ashwagandu. Mast kostivalovou i konopnou. Dračí krev. Antistaminika. Ve špajzu šalvěj, řepík, heřmánek, lipový květ i med.
Prý bych měla jít na nejrůznější vyšetření, protože jsem jednoho dne přišla s tím, že jsem unavená a hůř se mi dýchá. Vyšetření z krve ukázalo, že jsem anemická. Mohla bych mít to nebo ono. Nádor! A hlavně bych si měla zajít na mamograf. Máma totiž měla rakovinu prsu. Ve třiačtyřiceti. Takže když jsem ve stejném věku… To prý jde potom rychle. Hm. V lékárničce na čas přibylo železo, na stole žádanky na vyšetření. Rozmýšlela jsem se tak dlouho, až už mohly jen do koše.
Pracuji s lidmi a počítači. Když jsem se probudila se zalepenýma očima, řekla jsem si, že tohle sama nedám, zánět spojivek je prý i nakažlivý. Vyrazila jsem tedy na středisko. Tam mi paní doktorka řekla, že si mám koupit volně prodejné kapky do očí a vyhnout se práci s počítačem, neschopenku ale nepotřebuji. Když už jsem byla mezi dveřmi, řekla mi, že kdybych měla ještě třeba kašel, tak by to mohl být covid. ( V té době velký hit ). Ten krok ze dveří jsem udělala. Bylo mi v té chvíli už hloupé přiznat, že kašlem se skoro dusím pravidelně večer mezi pátou a sedmou hodinou. Cítila bych se jako hypochondr. Jak jsem mohla zapomenout tohle lékařce říct? Dnes už přesně nevím, ale vtipkujeme spolu, mluvíme o práci, o televizi, o rodině… Tak se nám ty příznaky nějak vytratily. Ostatně, paní doktorka se na ně moc nevyptává. Pokud už mi něco je a řeknu jí to, porovná mě se sebou ( jsme stejný ročník), podiví se tomu, jak to můžu mít, když ona to nemá, nebo mě srovná s jiným pacientem.
Naposledy jsem k ní šla s problémem, když mě bolela pravá ruka tak, že jsem v ní skoro neunesla talíř, a začala mě tolik bolet chodidla, že jsem stěží stála na nohou. Hlavně po ránu. Mám odmala docela výraznou skoliozu a příčně ploché nohy, před padesátkou jsem přibrala na váze, možná to souvisí. Vstát, vyjít z postele na záchod, to si pěknou chvíli rozmýšlím. Každý krok totiž bolí docela výrazně. Koupila jsem si hezké kožené boty a vzala je na nohy dvakrát, víckrát to neudělám, protože v nich je po chvíli každý krok doslova utrpení. Mají tenkou podrážku. Jeden den se už bolesti nedaly natolik vydržet, že místo do práce jsem se vydala do ordinace praktické lékařky.
Na otázku jak se cítím, jsem popravdě odpověděla, že stará: bolí mě skoro všechno, je mi pořád horko a strašně mi padají už tak řídké vlasy. Byla to realita, ale usmála jsem se. (Ta moje hloupá snaha všechno zlehčovat a nestěžovat si!). Paní doktorka se podívala tím svým překvapeným pohledem a podivila se, jak je to možné, když jí se nic takového neděje. Ona vidí, že kulhám, problém bude v kyčli, nejspíš to bude na operaci, ale po ní budu zase jura. Jak můžu v padesáti říct, že se cítím stará a unavená?
Následovalo vyšetření u odborníka, rentgeny, mačkání ruky do opravdové bolesti. Výsledek? Kyčel na výměnu, jinak nic závažného. Mám se objednat na operaci kyčle ( ta mě jediná nebolela) a kdyby něco bolelo, vzít si prášek.
Na řadu přišla nemocnice, operace, rehabilitace. K překvapení všech jsem zvládla brzy chodit. Také můj krevní obraz a tlak byly přímo učebnicové.( Při všem tom kofeinu, který vypiju? Asi kvalitní geny.) V nemocnici jsem se cítila úplně nejlíp. Léky na bolest jsme dostávali s železnou pravidelností.
V rehabilitačním ústavu jsem se překvapivě nedokázala opřít o pravou ruku a zvednout z podložky.
Noha se po operaci rychle hojí a za chvíli nastane čas jít do práce. Protože se bojím, že pravou rukou za chvíli vůbec nebudu vládnout, objednávám se ještě před ukončením neschopenky k opravdovému odborníkovi. Ortoped se specializací na ruce na mě kouká jako na hypochondra, protože podle rentgenu je v ruce sice artroza, ale jen prvního stupně, to na operaci není. Že mě ruka bolí jako čert a křupe mi v ní i při scrollování v mobilu? Že se bojím, že upustím malého vnoučka, když ho vezmu na ruce? Na to jsem se od odborníka dozvěděla, že se musím naučit s bolestí žít. ( Jako bych s ní nežila a nepracovala do té doby, dokud jsem měla pocit, že to vydržím nebo to přejde.)
Měl pravdu. Asi se s ní budu muset naučit žít, protože krom chodidel a pravého zápěstí, mě bolí po sebemenší námaze v třísle neoperované nohy. Bolest se buď zavrtává dovnitř do třísla, nebo putuje stehnem ke koleni. I v naprostém klidu. Nohy se mi operací srovnaly. Nejdřív jsem si říkala, že se asi v té neoperované potřebuje něco natáhnout, zvyknout si na nové postavení, ale trvá to už několik měsíců beze změny. Později jsem si přečetla v diskusi někde na internetu, že si paní nechala operovat koleno a teď musí na operaci páteře, protože měla skoliozu a srovnáním nohou se jí všechno posunulo a výrazně zhoršilo.
Kterého z doktorů zajímala má bolest doopravdy? Žádného.
Přišla jsem si pro pomoc, že mě bolí chodidla a ruka. Doufala jsem, že mi moderní medicína pomůže natolik, abych mohla pracovat další roky bez omezení. Uplynul rok. Podle lékařů jsem zdravá. Mě bolí všechno stejně a k tomu ještě tříslo.
A jak to máte Vy? Máte lékaře, který se Vám z vašich potíží snaží pomoci? Který Vám věří, naslouchá a vyptává se na příznaky dopodrobna? Hledá řešení, které Vám bude vyhovovat, aby Vám doopravdy pomohl?
